22. května 2005

První reportáž začínáme na jihočeském vodním zámku Kratochvíle. Už jeho samotný název napovídá, že se tu v minulosti kdekdo opravdu dobře poměl. Třeba Petr Vok, víc snad ani říkat nemusím. I my si návštěvu Kratochvíle užijeme. Třeba mezi úžasnými postavičkami Jiřího Trnky či Hermíny Týrlové, které tam jsou na odpočinku.

U loutek ještě chvíli zůstaneme, i když ty filmové, animované, vystřídají tradiční, divadelní pimprlata. Zavedeme vás totiž do jedné z našich největších sbírek, které jako oko v hlavě střeží umělec, do něhož byste to možná neřekli. Je jím výtvarník a ředitel Národní galerie Milan Knížák. Dřevěné postavičky ho okouzlily už v dětství a v jeho případě stará láska opravdu nezrezavěla.

V následující reportáži vás zavedeme do Jihlavy. Toto staré hornické město se může pochlubit rozsáhlým labyrintem podzemních chodeb, po Znojmě druhým největším u nás. Jihlavské katakomby jsou opředeny řadou tajemství. Tou neznámější je tzv. svítící chodba, kterou jsme už s toulavkou před časem navštívili. A tak nás spíš bude zajímat ten zbytek. Část labyrintu pod kostelem svatého Ignáce je dnes přístupná veřejnosti.

Pokud vím, tak se v České televizi o oskeruších aspoň mluvilo, je to možná rok, dva. A tak jste už možná zapomněli, ale spíš to pro většinu z vás, s prominutím, je slovo docela nové. Jeřáb oskeruše je strom, u nás velmi vzácný. A ten největší v Evropě roste u Radějova na Strážnicku. Obvod jeho kmene má úctyhodných 458 centimetrů. Oskeruše se staly symbolem Slovácka. V Tvarožné Lhotě bylo dokonce otevřeno oskerušové muzeum.

„Účelem cestování je posílení moudrosti u sebe i u jiných.“ To jsou slova jednoho z největších Čechů, možná toho největšího, mimochodem, to záleží na vás, tedy Jana Ámose Komenského. Třeba právě tato slova kdysi přivedla pány Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda na myšlenku vydat se do světa. I když od startu jejich první výpravy uplynulo bezmála 60 let, nebo možná právě proto, se k záznamům z jejich cest tak rádi vracíme. Ve zlínském muzeu se o jejich cestách dozvíte snad úplně všechno.

Kostka cukru spatřila světlo světa v malebné krajině na Moravské Dyji. Je to už nebo možná teprve 162 let, kdy si lidé do šálku čaje hodili vůbec první kostku cukru, bílou, nebo červenou. Na začátku byl úraz při sekání cukrové homole a pak nápad, jak se podobným zraněním vyhnout. Dačice najdeme na jihozápadě Moravy, nebo jinak na severovýchodním okraji České Kanady. V tamním zámku našlo domov, jak jinak, muzeum cukru.