Exkluzivní příběh zlaté éry legendárního festivalu Bratislavská lýra (2016). Účinkují: K. Gott, M. Kubišová, J. Košťová, V. Neckář, P. Hammel a další. Režie P. Jirásek

Začátky Bratislavské lyry

S probíhajícími šedesátými léty i tehdy socialistické Československo postupně zasáhla vlna světové pop music. Bylo to nevyhnutelné – kultura té doby pronikala úplně všude a bylo iluzí, že ji může cokoli zastavit, včetně tzv. železné opony. Pop i rock byly poslouchány na zahraničních rozhlasových stanicích, a díky věrozvěstům typu hudebního kritika a publicisty Jiřího Černého občas i u nás. Jestliže ale v Čechách a na Moravě postupně vyrůstaly hvězdy pop music, Slovensko jako by leželo ve stínu.

Klikněte pro větší obrázekPřesto podle muzikologa Igora Wasserbergera existovala „silná politická objednávka na podchycení mládeže“. Bolševik se prostě snažil vytvořit pro mladé cokoliv, co by je zaujalo a odradilo od nesocialistických činností – byť by šlo třeba jen o návštěvy kostela. Navíc některé hudební odborníky štvalo, že slovenská scéna není tak silná. Bylo třeba ji nějak pozdvihnout. Proto někdy v polovině 60. let přišli Ján Siváček a Pavol Zelenay s nápadem zrealizovat v Bratislavě reprezentativní festival populární hudby. Jelikož podobné festivaly probíhaly i v jiných socialistických zemích včetně SSSR, bylo to tak říkajíc „v linii celospolečenského pokroku“. Navíc měli v rukách i další triumf, o kterém ani možná netušili – jak říká Jiří Černý: „Domnívám se, že v Praze – zejména v stranických kruzích – vždycky byla snaha ty Slováky nějak nenaštvat. Vědělo se, že Slováci už mají plné zuby (presidenta) Novotného, který je bohužel ve své hlouposti dovedl pozurážet, aniž by chtěl…Takže cokoli se dá udělat tak, aby z toho Slovensko mělo radost, bude to dobré pro poměry v celé republice.“

Klikněte pro větší obrázekFestival, nazvaný Bratislavská Lýra tedy dostal zelenou, což komentuje jeden ze zakladatelů Pavol Zelenay: „K našemu velkému překvapení byl návrh přijat, a najednou jsme stáli před úkolem festival připravit…Oslovili jsme všechny vydavatelství, všechny instituce, které s tím měly co dočinění, jsme zainteresovali, a skutečně se nám podařilo získat je ke spolupráci. Takže nakonec do prvního ročníku přišla spousta – pět set nebo sedm set – přihlášených písní.“ Ředitelem Lyry se stal Ján Siváček, vzdělanec, hudebník, právník, hovořící několika světovými jazyky. Dramaturgem pak právě Pavol Zelenay. I když… Hudební publicista producent Antonín Matzner připomíná: „Byla neuvěřitelná souhra šťastných náhod, že když o Lyře bylo už rozhodnuto, tak se Jáno Siváček, jako už designovaný ředitel, společně s dramaturgem a skladatelem Paľo Zelenayem vydali na tehdy velmi prestižní písničkový festival do italského San Rema. A jak mezi sebou hovorili po slovensky, tak se k nim sám od sebe přihlásil taký muž s fúzikmi, a vyklubal se z něj tehdy už světoznámý fotograf Dežo Hoffmann.“ Hoffmann, který žil v Londýně, proslul hlavně tím, že byl dosti dlouhou dobu dvorním fotografem The Beatles. Přijel na první Lyru, a od druhé se už stal neoficiálním fotografem a neoficiálním členem štábu zejména přes kontakty na zahraniční umělce. A je jeho zásluhou, že do Bratislavy přijely i některé tehdejší velké hvězdy. Festival se pak konal v sále Parku kultury a oddechu v Bratislavě, který řídil šéf PKO Jozef Pokorný.

1966

Klikněte pro větší obrázekJelikož se všechno dělalo na česko-slovenské úrovni, musely být zabezpečeny nejlepší festivalové orchestry. A ty byly tehdy samozřejmě v Čechách – proto na první Lyře hrály Orchestr Karla Vlacha a TOČR pod vedením Karla Krautgartnera a Jiřího Vobruby. Duo moderátorů bylo také česko-slovenské, tvořili ho Vladimír Dvořák a Jarmila Košťová. Co se týče poroty, byla různorodá, mj. i herec Milan Lasica. Pro první ročník se vytipovalo 24 nejlepších písní v poměru 1:1, tedy 12 slovenských a 12 českých. Když pak festival začal, jeho průběh všechny ohromil. Kupříkladu autor soutěžního songu Mladý barman, skladatel Igor Bázlik byl jak u vytržení: „První ročník Bratislavské lyry, to bylo něco… jako kdyby vám dali výjezdní doložku do Ameriky, nebo já nevím co. Najednou to byla úplně nová dimenze celé hudby v Bratislavě.“

Klikněte pro větší obrázekStříbrnou Lyru tehdy získalo duo Marta Kubišová a Helena Vondráčková za ukolébavku Oh, Baby, Baby, skladatele Bohuslava Ondráčka a textaře Jana Schneidera. Zlatou lyru vyhrál Karel Gott za slovensky zpívanou píseň Mám rozprávkový dom (hudba Vieroslav Matušík, text Eliška Jelínková). Slovenský textař Kamil Peteraj k tomu říká: „Stalo se víckrát, že slovenskou píseň zpíval český interpret. Proč? Protože tady nebylo tolik kvalitních interpretů, jako v Čechách. Ten Gott byl vycházející hvězda.“ Song Mám rozprávkový dom byl úspěšný dokonce i v mezinárodní soutěži Intervize – získal Stříbrný klíč. K soutěži o Lyru byla totiž připojena soutěž Intervize o zlatý, stříbrný a bronzový klíč. Peteraj: „To byl vlastně pandán Eurovize. Ale zase Intervize – to byl půlmiliardový trh. Pro ten socialistický tábor.“ Zlatý klíč vyzpívala bulharská zpěvačka Lili Ivanova. Karel Gott vzpomíná i na další svoji písničku – za song Pošli to dál získal Cenu kritiky: „Pro moji kariéru byl rok šedesát šest na Lyře zlomový a velmi důležitý. Právě tato píseň zaujala obchodního ředitele slavné hamburské firmy Polydor, který řekl: ‚Tohoto zpěváka chci i s touto písní.‘ Udělal se Supraphonem smlouvu na jednu jedinou desku – na singl Pošli to dál.“

Klikněte pro větší obrázekZpěvačka Eva Máziková posuzovala první ročník ještě z fanynkovského pohledu: „Na co já jsem se vždycky osobně těšila, to bylo rozdělení festivalu na tři dni – a ten druhý den byl mezinárodní. A tam prostě potkáš Cliffa Richarda, nebo ostatní zpěváky, který jsi mohl slyšet jen náhodou, když jsi tajně poslouchal západní stanice. To bylo neuvěřitelné. Hodiny jsem tam stála, jen proto, abych někoho uviděla.“ Zpěváci byli ubytovaní většinou v hotelu Carlton, takže tam se vždy pohybovala spousta fanoušků a hlavně fanynek. Zejména se pak těšili na hosty ze Západu, kteří nesoutěžili – ale měli na Lyře přímo svůj vlastní koncert. Jednou z hvězd šestašedesátého byl vítěz soutěže Eurovize, rakouský zpěvák a pianista Udo Jürgens, který zazpíval mj. i onu vítěznou píseň Merci, Chérie. Z něj se ženské mohly zbláznit. Dalším hostem byl taktéž pohledný francouzský bard Hugues Aufray.

Klikněte pro větší obrázekAle dny festivalem nekončily. Každý večer (či spíše přes noc až do rána) se šlo pařit do vysokoškolského klubu, zvaného Véčko. Zpěvák Miroslav Žbirka tam byl pečený vařený i mimo festival: „Všichni věděli, že ten a ten interpret hraje na Bratislavské Lyře, a možná, že se zastaví ve V-klubu. Bylo lákavé tam jít.“

1967

Jak připomíná hudební skladatel Ali Brezovský „šedesátá léta přinesla jakési ozdravení společnosti, uvolnění. A najednou bylo cítit, že lidé by se rádi bavili.“ Hudba byla alfou a omegou zejména mladých. Ti vždycky věděli, kde hledat své oblíbence – muziku pouštělo nejenom známé Radio Luxembourg, ale také Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. A lidé poslouchali a samozřejmě nahrávali, neboť už byly k dispozici magnetofony, kupříkladu populární Sonet duo. Igor Wasserberger míní, že „pop hudba znamenala něco víc, než dnes. Byl to krok do – v uvozovkách – „velkého světa.“

Klikněte pro větší obrázekNa Bratislavské Lyře v roce 1967 už byla slovenských interpretů jen třetina – šlo se po kvalitě a ta byla vyšší u českých zpěváků a zpěvaček. Dejme znovu slovo Igoru Wasserbergerovi: „My jsme neměli Karla Vlacha, neměli jsme Gotta, Vondráčkovou, Kubišovou, ani předtím Rudolfa Cortéze, ani Chladila, ani Simonovou. Při veškeré úctě k mým drahým přátelům, kteří tehdy zpívali… A šance spolupracovat s Vlachem, Krautgartnerem, Vobrubou – dostat celý ten servis, který vytvářel českou populární hudbu, byl pro Slovensko velmi silným impulsem.“ Novým a z marketingového hlediska zásadním prvkem bylo to, že vybrané písně se velmi rychle ve studiích nahrály, nazpívaly, a naše jediná gramofirma Supraphon byla kupodivu schopna je do měsíce vydat na singlech. Takže v době konání festivalu už se daly koupit v krámech. Jinak, co se týče televize, samotná Bratislavská Lyra šla vždy v přímém přenosu. Navíc songy často hrál Československý rozhlas, což samozřejmě samotným písničkám i jejich interpretům hodně pomáhalo.

Klikněte pro větší obrázekKonferenciérem (moderátorem) byl v roce 1967 herec Darek Vostřel. Stříbrnou Lyru získala píseň Don, Diri Don, autorů Bohuslava Vondráčka a Jana Schneidera, kterou zpíval Waldemar Matuška. Zlatou lyru pak mohla zdvihnout Eva Pilarová za song Requiem, opět dua Ondráček-Schneider. Sama pak o něm říká: „Byla to vlastně protiválečná píseň. Mě někdy přijde, že někteří textaři jsou svým způsobem věštci – jako by (Jan) věděl, co se na nás chystá. Taky ta písnička v našich rádiích nevydržela dlouho – byla zakázaná.“ Přitom Eva s Requiem slavila samé úspěchy: vyhrála i mezinárodní soutěž Lyry Zlatý klíč. A když pak jela do polských Sopot na festival, opět s písní zvítězila. Jinak hosty Bratislavské Lyry ´67 byli britská popová hvězdička Sandie Shaw a kabaretní americký zpěvák Bill Ramsey.

1968

Rok 1968 byl v naší historii zásadním – začínal skvěle, pokračoval tragicky a skončil mrazivě. Jiří Černý k tomu říká: „Jedním z hesel pražského jara bylo ‚socialismus s lidskou tváří‘. A představitelem toho byl Dubček, protože on s tím svým neustálým úsměvem opravdu vypadal úplně jinak fyzicky než ti předchozí funkcionáři.“ Igor Wasserberger dodává: „Dubček byl gestem lidskosti. Každý v něm viděl naději.“

Klikněte pro větší obrázekKdyž deset našich zpěváků odletělo v lednu na festival MIDEM (festival gramofonových firem) do Cannes, určitě za to mohla i politika uvolňování. Ale možná i vzrůstající věhlas Bratislavské Lyry. Jedno je jisté – naše výprava tam měla úspěch, zejména pěvecké trio Golden Kids (Marta Kubišová, Václav Neckář a Helena Vondráčková) a nejvíce pochopitelně Karel Gott. Když opět nastal čas Lyry, jako by se v Bratislavě všechno rozzářilo. Na což vzpomíná zpěvačka Marta Kubišová: „V tom šedesátým osmým jsem tý Heleně říkala ‚no, podívej, jak to tady frčí – tady jsou ty holky tak krásně oblečený!‘ Prostě najednou se zdálo, že jsme opravdu v Evropě. A je jedno, že my jsme socialistickej tábor, a že je tam železná opona… Ten rozdíl se smazal.“ Textař Kamil Peteraj připomíná ještě další aspekt Lyry – že byla svým způsobem koncipována i jako turistická atrakce. Fakt, že se odehrávala první letní měsíc, tzn. vždy v červnu, byl tak trošku odkoukán od dalších podobných festivalů.

Klikněte pro větší obrázekV roce1968 se díky malé lsti zúčastnil Lyry i beatový Olympic s písní Krásná neznámá. Petr Janda: „Ta písnička byla vybrána, že ji budu zpívat já za doprovodu TOČRu – to byl ještě jako dirigent Karel Krautgartner. Že tam bude hrát Olympic, o tom vůbec nebyla řeč. A když to měli už všechno vybraný, tak já jsem řekl – ale pozor, já tam bez toho Olympiku prostě nejdu…“ A svoje důvody dokázal vyargumentovat. Píseň sice nezískala žádnou cenu, ale stalo se poprvé, že nějaká beatová kapela prolomila hegemonii TOČRu. Stříbrnou lyru pak společně získali Waldemar Matuška s Helenou Vondráčkovou za duet To se nikdo nedoví (autoři Zdeněk Marat – Zdeněk Borovec), a Karel Černoch za song Docela obyčejná píseň (Karel Černoch- Pavel Žák). Zlatou lyru nakonec vyhrála Marta Kubišová za píseň Cesta (Jindřich Brabec – Petr Rada). Hosty Bratislavské Lyry ´68 byly britská skupina The Shadows s kytaristou Hankem Marvinem, australská parta The Easybeats, a britská psychedelická a rhythm & bluesová skupina Julie Driscoll, Brian Auger & The Trinity. Jak říká Jiří Černý: „To bylo, jako kdyby nás někdo vzal za ruku a vodvez třeba na čtrnáct dní do Londýna.“

Jenže pak přišel srpen 1968 a okupace vojsk Varšavského paktu…

Stopáž52 minut
Rok výroby 2015
 ST HD
ŽánrDokument