Mohl byste představit postavu Drába?
Je to člověk, jemuž postavení, které ve vězení získal, pomáhá ventilovat si vlastní problémy. Takoví lidé mezi námi žili, bohužel i žijí a já jen doufám, že jich není většina. Dráb využívá své moci, aby potlačil vlastní slabost.
Čím vás zaujal příběh?
Když pominu to, čeho se týká a dobu, v níž se odehrává, tak mi scénář přijde nadčasový, že by ho klidně mohli natočit – a to není nic proti režiséru Petru Nikolaevovi – Jiří Menzel nebo Miloš Forman před třiceti lety, před deseti lety. Je to věc, která přeznívá dlouhý čas, protože se týká věcí, které jsou vždycky stejné. Je to milostný příběh zasazený do prostředí, které těm dvěma vůbec nenahrává.
Točilo se ve věznici v Mladé Boleslavi, která už sama o sobě depresi doby navozuje. Bylo jednoduché se aklimatizovat?
Prostředí nás myslím nakoplo docela poctivě. Ta věznice je ještě cítit neuvěřitelnými příběhy. Když stojíte v cele a víte, že tam byl ještě nedávno někdo zavřený a neměl nic než ty čtyři stěny, které občas byly opravdu hodně krátké, tak ten neutěšený prostor na člověka zapůsobí. Myslím, že na všechny ze štábu to zafungovalo a člověk nemá daleko k velké depresi, když tam je dlouho.
Ve filmu máte náročnou scénu, kdy musíte hlavního hrdinu brutálně zmlátit. Jak se vám točila?
Mně to bylo strašně líto, protože Jakuba Doubravu mám moc rád, ale když scénář jinak nedal, tak jsem ho musel seřezat. Kuba je naštěstí kus chlapa, takže za sebe nepotřeboval ani dubléra. Naopak já jsem si narazil klouby na rukou, protože měl na břiše plastový chránič, abych mu neublížil. Takže jsem si spíš ublížil já, ale ve filmu to naštěstí vypadá obráceně.
Měl jste možnost probrat s autorem scénáře, Jiřím Stránským, jací byli ti lidé, kteří stáli proti politickým vězňům na druhé straně zdi?
Ne že by to byly nějaké sáhodlouhé rozbory, spíše útržkovitě během natáčení. Došlo i na popis konkrétních lidí, konkrétních situací… to jsou věci, které, když člověk nezažije, nemůže pochopit jinak než z vyprávění někoho, kdo to opravdu prožil. Vybavuju si třeba neuvěřitelný detail: vězňům často bývala zima, s oblečením se nikdo nepředal. Oni měli jen ty kopřiváky - blůzy a kalhoty. Za trest často stávali venku na mraze. Jednou, když ještě nebyl pan Stránský ve vězení dlouho, stál vedle vězně, který se netřásl. A ten mu najednou povídá: Narovnej se! Když se narovnáš, to je první krok, abys získal pocit jistoty a z toho i pocit, že ti není zima. A prý to skutečně fungovalo.