Ve filmu Kousek nebe hrajete jednoho z vězňů, který má důležitou roli při Lubošově pobytu ve vězení.
Není to nějaká veliká role, ale je to hezká role, protože Bruno si Luboše oblíbí a on si zase oblíbí jeho a přestože spolu nestráví dlouhou dobu, najdou k sobě docela pěkný vztah. Já v něm vidím tak trochu sebe a on zase ve mně to, co mu připomíná jeho povahu. Moje postava je generačně starší, sedí už dlouho a prošel mnoha věznicemi. Luboš do toho světa vstupuje, je plný optimismu a já vím, že to je špatně, protože bude mít problémy. Ale na druhou stranu si vzpomínám na to, že i v Brunovi bylo kus podobného rebela, než se musel podřídit.
Vy a Jakub Doubrava jste asi museli strávit nejdelší natáčecí čas v prostředí věznice?
Ono je to něco jiného, když tam jdete takhle pracovně, ale i tak musím přiznat, že to na mě hodně působilo. Petr Nikolaev pozval mě a Jakuba, abychom společně ve vězení strávili jednu noc. Věděli jsme, že přijedem večer, ráno odjedeme, ale i tak člověk cítí, že všechny ty zdi mají nějakou historii, která nezmizí tím, že zmizí lidi. Nevím, jestli je to propojení toho, co si člověk v sobě představuje pod pojmem věznice nebo jestli to je ještě jakási architektura toho místa. Všechno se vám tam propojí v jeden obrázek. I když pro filmaře je to napůl hra. Snažíte se, aby to vypadalo reálně, ale pak se stejně musíte jít najíst do caterigu. Ale přiznávám, že to není tak obyčejné, jako kdyby se to točilo někde jinde. Má to tu skličující atmosféru a možná tam člověk - víc než kde jinde - na tu svobodu a nesvobodu myslí a sám v sobě si představuje, že kdyby se mu to stalo, jak by to bylo asi těžký…I když té skutečné pravdy se dotknout nemůže.
Co by měl takový náročný příběh z těžké doby dnešní mladé generaci, která tvoří převážnou část návštěvníků kin, sdělit?
Je to těžký, ale proto také je do toho dramatu vklíněn milostný příběh. Podle mě je to hrozně dobře. Dnes je složité vyprávět mladým lidem o té době, jaké se děly věci. Relativně žijem v dobrém čase, i když se okolo občas dějí špatnosti, ale lidi se tu už nebojí diskriminací, válek nebo vězení za něco, co neudělali. Samozřejmě, stane se to, ale není tu ten obecný strach. A proto je důležitý, aby se připomínalo, že se to může stát.