Jak byste charakterizoval postavu Luboše?
Luboš je vzdorovitý, mladý skoro až rebel. Hrůzy vězení překonává láskou k jazzu a takovými malými radostmi, a tím svému okolí, spoluvězňům dává naději. Prožívá všechny útrapy vězení padesátých let, ale zároveň se snaží nesvobodě postavit svým vlastním způsobem – prostřednictvím hudby.
Má film šanci oslovit dnešní publikum?
Od začátku jsme si s režisérem povídali dost o tom, že nechceme dělat historickou ilustraci. V podstatě je ta doba s celou její tragikou viděná tak trochu optikou naší generace. Jde o ten samotný komorní příběh, který je nadčasový.
Ve filmu jste musel předvést náročné fyzické výkony, ale také vytvořit intimní scény. Co bylo pro vás nejnáročnější?
Pro mě asi byla nejnáročnější milostná scéna. Především díky tomu, že to byl vlastně náš první společný natáčecí den s Táňou. Ale z těch kaskadérských kousků bylo asi nejtěžší, když jsem si jeden den zranil prst. V nemocnici mi to zaštupovali a já jsem se pak při natáčení musel tou rukou přitáhnout k mříži. To stehy trošku povolovaly
Autoři pro vás připravili i scénu se zuřivým dobrmanem…
My měli k dispozici dva psy. Jeden byl na herectví takže cenil zuby, vrčel, štěkal a druhý byl dokonale vycvičený na finesy jako nastavení hlavy, pokrčení nohy…
Film je příběhem o lásce, která vznikla možná právě díky nenormálnosti situace. Myslíte, že by hrdinové za jiných okolností měli šanci se zamilovat?
Šanci by měli určitě. Je otázka, co by se stalo, kdyby okolnosti byly jiné. I skrz tu lásku vlastně dochází k úniku z té nenormální situace. A to vězení určitě hrálo roli.
Měl jste možnost probírat jednotlivé situace s Jiřím Stránským, který je bohužel zažil na vlastní kůži?
On byl na place docela často a já jsem ho v každé volné chvíli vyhledával. Vyprávěl nám osobní zážitky i o všem, co se vztahovalo k tomuhle konkrétnímu příběhu. Byla to velká deviza.