Jaké máte pocity, když odevzdáváte literární látku do rukou filmařů a ztrácíte tak nad ní svou moc?
Za ta léta dobře vím, že pokud se mi nepodaří vystoupit z literatury a dívat se na příběh očima scenáristy, nikdy z toho nemůže být pořádný scénář. Takže pro mne je zásadní a základní vždycky ten proces vystoupení z vlastního literárního díla. A pak už je to celkem lepší. Takže o pocity ani tak nejde – je to věc rozhodnutí.
Když člověk blíže pozná osudy vás i vaší rodiny, chápe, proč je vám téma vězení a touhy po svobodě tak blízké. Nemáte ale obavy, že převedení tohoto tématu do filmové a ještě víc pak seriálové podoby látku zpovrchní a zkomercializuje?
Tohle nebezpečí tam asi vždycky bude. Proti tomu ale já vždycky stavím nutnost, aby se o daném tématu vůbec vědělo. Tím, že jsem to sám prožil, mám výhodu, že vím, o čem mohu psát. Nemusím teoretizovat. Takže jde spíš o způsob, jak to sdělit, aby to bylo účinné, aby to mělo svoji váhu. Myslím váhu v tom smyslu, že to alespoň trošku osloví diváky a způsobí, aby se o dané téma zajímali. Pokud jde třeba o seriál Zdivočelá země, vím, že to dodnes mají některé školy jako učební pomůcku.
Když už jste zmínil seriál Zdivočelá země, prý se připravuje další jeho pokračování.
Ano, už máme hotových devět scénářů. Byl bych rád, abych mohl pokračovat s týmem, s nímž jsme seriál dosud dělali – tedy s režisérem Hynkem Bočanem a producentem Přemkem Pražským, ale nejsem v tomto případě arbitrem, rozhodnutí závisí na České televizi.
Původní název Kousku nebe zněl Štěstí, stejně jako sbírka vašich vězeňských povídek. Nakolik jste z těchto povídek při psaní scénáře vycházel?
Tentokrát jsem psal scénář pro Petra Nikolaeva, kterému jsem nejprve musel prostřednictvím původního scénáře sdělit všechno, co o tom vím. I s vědomím toho, že se všechno nevejde do konečné verze. To byl rozdíl od Hynka Bočana, který o tématu díky naší letité spolupráci ví všechno. Takže ta první verze byla hodně informativní. Potom jsme se teprve začali dohadovat na způsobu, jak to říct. Protože jsme se oba dva od začátku shodli v tom, že by to neměl být film pro mé vrstevníky, ale pro současnou mladou generaci, kterou bychom chtěli oslovit prostřednictvím hrdinů blízkých jejich věku. Na to jsme se především soustředili. Aby to bylo sdělné touto cestou a aby všechny reálie, které jsou ve filmu nutné, ať už vězeňské prostředí a nebo to kolem, byly ještě sdělitelnější mladým divákům právě proto, že příběh nahlížejí očima svých vrstevníků. Literární útvar je samozřejmě úplně jiný, ta povídka je sevřený tvar, kde jde o výpověď jednoho z aktérů. Kromě toho, i když je to úvodní povídka z celého cyklu, neobjevují se v ní všechny reálie, které jsou ale obsaženy v těch ostatních, takže si z nich čtenář udělá celkový obraz. My jsme však měli k dispozici jen metráž jednoho celovečerního filmu a příběh dvou mladých lidí a s ohledem na to jsme se museli rozhodnout, co pro jejich příběh je nejpodstatnější.
Končí vaše práce odevzdáním scénáře, nebo konzultujete s producentem výběr režiséra, případně pak s oběma výběr exteriérů, herců…?
Při Kousku nebe jsme vybírali režiséra vlastně aniž bylo cokoli napsané. Tady bylo principielní rozhodnutí producenta, že chce, aby z této povídky byl celovečerní film. Na základě toho jsme zvažovali, kdo z režisérů by byl nejvhodnější. Jde totiž nejen o dobovou dramatickou látku, ale prvotně o love story, a tu může dělat jenom tvůrce srdcař. Což Petr bezesporu je. Pak šlo jen o to, abychom my dva s Petrem našli společnou řeč.
A našli jste?
Našli, ale chvilku to trvalo. Bohužel, tím že jsem o generaci starší a mám za sebou to, co mám, měl vůči mně až přílišnou úctu a tu jsme museli odbourat. Pak už to bylo dobré. My jsme vlastně odevzdávali poslední verzi scénáře společně, protože jsme na tom stále pracovali, a i po schválení scénáře jsme pokračovali, a dokonce ještě při natáčení.
Takže tím jste odpověděl na otázku, jestli jste se zúčastnil i natáčení.
Ano, a s tím souvisí i moje role, spíš poradní než nějaká autoritativní, při výběru herců. Oba dva s režisérem jsme věděli, že pokud nebudeme až do konce ve shodě, tak to nepůjde. Takže já si tu spolupráci velice pochvaluju, našli jsme perfektní společnou řeč a hlavně jsme i – a to je na tom to nejdůležitější – našli společné dorozumívací prostředky. Protože někdy se stává, že lidé mají pocit, že si rozumí, ale pak se v některých věcech míjejí a je to znát.
Vy jste už film viděl. Jak naplňuje vaši původní představu?
Jsem spokojený, protože splňuje to, co jsme si předsevzali. Na začátku jsme měli trošičku jiné představy, ale ty jsme postupně společně odbourali, protože nám stále víc záleželo na tom, aby to byl příběh obecně sdělný, aby oslovil současné publikum, a to se snad podařilo. I když je velmi subtilní a subjektivní.
Můžete porovnat způsob spolupráce s režisérem Hynkem Bočanem na vězeňském dramatu Bumerang a Petrem Nikolaevem na vězeňské love story Kousek nebe?
Ten způsob se diametrálně liší. Jednak se s Bočanem známe čtyřicet let, víme o sobě všechno, a když točil Bumerang, měli jsme za sebou milion věcí, a pokud jde o podobnou látku, měli jsme za sebou sérii Zdivočelé země. Takže tam už nebylo třeba žádného nového dorozumívacího kódu. Kdežto, jak jsem už zmínil, s Petrem jsme museli nejdřív najít společnou řeč. Nehledě na to, že oni jsou úplně rozdílní jako tvůrci a jako osobnosti.
Měla hlavní postava Luboše z Kousku nebe nějaký konkrétní předobraz, nebo je zcela fiktivní?
Ano, měla. Vždycky samozřejmě ta licence je taková, že část té figury je třeba i můj vlastní osud, ale ten milostný motiv ne – i když jsem podobného příběhu byl svědkem. Když mám materiál, tak to není problém to propojit.
Takže milostný příběh, který líčíte, se skutečně odehrál?
Ano.
A jak dopadl?
Dokonce jsou dodneška spolu.
Sám jste strávil mnoho let za mřížemi. Myslíte, že pocity jako strach, beznaděj, ponížení, zlost… se dají vůbec sdělit někomu, kdo tohle nikdy ani na okamžik nezažil a speciálně dnešním mladým lidem, kteří neprožili ani čas jakékoli nesvobody.
Toho jsme si byli dobře vědomi. Nemohli jsme jen tak deklarovat, že něco bylo beznadějné nebo ponižující, ale snažili jsme se přesvědčit diváka situacemi, ve kterých se hrdinové ocitají. A to věřím, že je v tomhle filmu dost silné a velice uvěřitelné.
Co říkáte tomu, jak se podařilo režisérovi najít vhodné exteriéry a společně s kameramanem Dubou navodit autentickou atmosféru?
Byli jsme do jisté míry omezeni možnostmi – jediná prázdná věznice u nás je právě v Mladé Boleslavi. Abychom navodili iluzi, že se to odehrává na Pankráci, musely se kombinovat celkové záběry a myslím, že se to povedlo. Interiéry jsou ještě autentičtější – na tom má nehynoucí zásluhu Petr, který trávil ve věznici celé dlouhé dny hledáním zákoutí a kombinací záběrů a tím, jak to prostříhával a natočil ze všech možných stran a úhlů, dosáhl maximálního efektu a věrohodnosti.