Moderátora Jiřího Siostrzonka jsme se zeptali:

Čím je Vám blízký žánr dechové hudby?

K dechové hudbě jsem se dostal jako ředitel kulturního domu v Dolním Benešově, kde mládežnický orchestr existuje od roku 1975. Zpočátku jsem měl názor, který pravděpodobně mají všichni, když se vysloví „dechovka“ – dvě okrojované zpěvačky, rozjuchaný zpěvák a neautentický folklor. Jenže vše je jinak, dechové orchestry nelze směšovat s dechovkou. Většinou totiž hrají široké spektrum repertoáru – vážnou hudbu, jazz, swing, muzikály, filmovou hudbu atd. Celý žánr má velké spektrum a zjednodušovat jej jen do představy polek a valčíků je mýtus, který náš pořad ruší, chceme odbourat stereotypy ve vnímání téhle muziky. Zažil jsem koncerty, při nichž se mladí lidé a střední generace dostali do varu jako na rockovém koncertu (např. na festivalu Pohoda). V tom je trend stejný jako v zahraničí, kam jezdíme na festivaly.

Hrál jste někdy sám na nějaký hudební nástroj?

Vždy jsem toužil hrát jazz a nejraději na saxofon. Neměl jsem ale vůli, a tak si jazz pouštím ze starých desek a nových nahrávek.

V představě většiny z nás jsou dechovky kapelami pro starší a pokročilé. Myslíte si, že tentokrát osloví i mladší ročníky?

Na koncertech doma i v zahraničí jsme viděli posluchače doslova od 15 do 80 let. Velké spektrum je dáno repertoárem. Potěšitelné je, že nikdy nikdo neodešel.

Máte, jak známo, velký smysl pro humor a recesi, zažil jste mezi muzikanty dechových orchestrů nějakou situaci, která potvrdila, že i mladí muzikanti se umí bavit?

Málokdo by uvěřil, kolik pohody je mezi muzikanty, jsou to vesměs vynikající party. Kdyby nebyly, asi by dávno doplatili na ponorkovou nemoc. Orchestry mají většinou kolem šedesáti členů, takže jejich privátní atmosféra potřebuje tento doping. Ostatně, jistě se přesvědčíte sami, z jejich výpovědí v pořadu to vyplývá. A navíc: starší kolegové, kteří z ansámblu už odešli, mají od té doby celoživotní absťák.