Slovo animace je spojené s filmem, obecně ale znamená oživení. A tak hosty moderátorů Jana Lukeše a Jana Schmida budou nejen tvůrci animovaného filmu Pavel Koutský, Aurel Klimt či Jiří Kubíček, ale také třeba psycholog Daniel Štrobl. Režie J. Platz

Obsah dílu

Přehrát vše

Animaci si obvykle spojujeme s animovaným filmem, jde však o pojem širší, jak svědčí např. výraz animírka jako označení pro společnice v nočních podnicích najímané a placené k zábavě hostů. Etymologicky pochází to slovo z latinského animo, čili oživovat, vdechnout život, což bylo a je úkolem jak animírek, vdechujících život umdlévajícím hostům, tak animovaného filmu, oživujícího jednotlivé fáze pohybu loutek či kreseb. Ale jak uvidíme, snaha rozpohybovat či oživit něco zmrtvělého a ustrnulého může být skrytou podstatou i jiných profesí, např. psychologa či muzikologa.


Spisovatel

Daniel Štrobl

Kutnohorský rodák Daniel Štrobl (* 1974) vystudoval psychosociální vědy na Husitské teologické fakutě UK v Praze a psychologii na FF UP v Olomouci, dnes je soukromým psychologem, praktikujícím psychoanalytickou psychoterapii. Tři roky pracoval v léčebně v Bohnicích, v letech 2000–2015 působil jako vojenský psycholog, mj. také jako expert Generálního štábu Armády ČR a pobýval u českých vojenských misí na Balkáně, v Iráku a Afghánistánu. Zaměřuje se na chování lidí v mezních situacích, věnuje se krizové intervenci a krizovému managementu, rozhodování pod vlivem stresové psychické či fyzické zátěže. Výsledkem patnáctiletého studia psychologie člověka ve válce a po návratu z ní je jeho kniha Psychologické aspekty zabití (2019), pokoušející se mimo jiné smířit já zformované válkou s já navráceným do mírové reality. Jde tedy nepochybně o nutné znovuoživování norem, které boj o vlastní život ve válečném konfliktu zatlačí do pozadí. Teď se Štrobl věnuje soukromé klientele, u níž převažují poruchy mezilidských vztahů, i v tomto prostoru však jako terapeut pacienta animuje k tomu, aby začal rozumět sobě samému a svému vlastnímu nevědomí. „Občas pacientovi řeknu, jaký mi to, co říká, dává smysl, neboli interpretuju. Myslím, že hlavním úkolem terapeuta je rozumět druhému. A věřte mi, stále se to učím,“ řekl v MFD 29. 8. 2019. Jeho přesvědčení, že „každý dokáže zabít“ může provokovat, ale směřuje k zachování sebeúcty individua v situacích, kdy i v demokratickém prostředí sílí agrese společenských predátorů, lidí s poruchou osobnosti a absencí strachu a soucitu.


Téma

Jan Trnka

Od úmrtí výtvarníka, ilustrátora asi stovky knih, filmaře, spisovatele a scenáristy Jiřího Trnky (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969) uplyne padesát let a Galerie Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře připravila k tomuto výročí dosud největší retrospektivu umělcova díla pod názvem Jiří Trnka – V zahradách imaginace. Jejími autory jsou Trnkův syn Jan Trnka (* 1956) a vnuk Matyáš Trnka (* 1981), oba profesí výtvarníci. Výstavu rozdělili do dvou částí, propojujících hned několik rozlehlých prostor galerie. První usiluje o reprezentativní výčet všech hlavních oblastí Trnkovy tvorby, včetně dosud neviděných exponátů, jako jsou Trnkovy dřevěné plastiky či nově restaurované loutky z filmu Sen noci svatojanské (1959). Druhá vychází z Trnkovy pohádkové knihy Zahrada (1962), která byla už vícekrát adaptována pro film (Břetislav Pojar, 1978) i divadlo, v roce 2015 ji však Trnkův syn a vnuk pod názvem Zahrada 2 adaptovali jako interaktivní projekt pro muzea a galerie. Od té doby Zahrada 2 navštívila už několik měst, v podkroví GASK byla však teď její expozice ještě zdvojnásobena a obohacena i o nové instalace, např. bleší cirkus, bludiště ad. Příběh pěti chlapců, kteří vniknou do prostoru tajemné zanedbané zahrady a zažívají tam netušená dobrodružství dostává tak podobu prostorové hry, do které je malý divák bezprostředně vtažen. A právě toto nové přiblížení Trnkova díla také dětskému divákovi, který třeba knihu ani nečetl, je v pozadí nejen Zahrady 2, ale i celé výstavy, kladoucí důraz na Trnkovu takřka nekončící kreativitu a fantazii, podpořenou ostatně i ojedinělou schopností kreslit pravou i levou rukou či dokonce oběma najednou. Osobním průvodcem výstavou nám bude Jan Trnka, obecným pohledem na význam Jiřího Trnky v české kultuře přispěje scenárista a dramaturg animovaného filmu a dlouholetý vedoucí Katedry animovaného filmu FAMU profesor Jiří Kubíček (* 1944). Je mj. autorem příručky Úvod do estetiky animace (2004) a žije v nedalekém Malešově, kde tvoří součást jakési neformálně vzniklé a vzájemně kooperující animátorské komunity.


Téma

Pavel Koutský

Už od 80. let Pavel Koutský (* 1957), absolvent filmové a televizní grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Miloslava Jágra (1977–1983), tvoří součást jakési neformálně vzniklé a vzájemně kooperující animátorské komunity v Malešově. Školu zakončil filmem Navštivte Prahu (1983), mezinárodní úspěch sklidil jeho snimek Curriculum vitae (1986), a vzápětí se Koutský svou metodou totální animace stal jedním z nejvýraznějších tvůrců českého animovaného filmu. Je autorem a spoluautorem, scenáristou, výtvarníkem, animátorem či režisérem celé řady krátkých animovaných filmů, reklam, televizních znělek, televizních seriálů (Připoutejte se, prosím, kapitalismus přichází, 2009) a večerníčkovských sérií (např. Doktor Animo, 2006; Dějiny udatného českého národa, 2010–2012, podle stejnojmenné knihy Lucie Seifertové) a také jednoho celovečerního animovaného filmu Husité(2013). Většině jeho prací je společný zájem o naši dějinnou minulost i nejednoduchou současnost, obojí viděno pohledem humorného paradoxu, alternativního vtipu, bizarního povahopisného sebezpytu. A takové je i Muzeum Malešov, otevřené právě před rokem a ve výtvarné koncepci Pavla Koutského rovněž oscilující mezi pravdou a cimrmanovskou mystifikací. Podíl na něm má i další malešovský obyvatel Ondřej Slačálek, který po návratu z exilu zrekonstruoval v letech 2002–2017 malešovskou tvrz. Společně s Koutským obnovují paměť místa, z dějin známého především bitvou u Malešova 7. 6. 1424, v němž Jan Žižka na hlavu porazil umírněné kališníky. I tato událost je pochopitelně zobrazena v muzeu na Koutského „kole dějin“, kterým si budeme moci pohnout. Pavla Koutského navštívíme však i doma, abychom se podívali na jeho tvorbu ilustrátorskou, která si zachovává vervní rukopis jeho kresby, stejně jako dynamiku a vtip akce (např. autorský Šotek a atlas zvířat, 2015; Miloš Čermák, Kdyby sólokapři měli křídla, 2006; Renata Školaudová, Říkačky o autech a strojích, 2015, ad.)


Téma

Aurel Klimt

Od roku 1999 sídlí v Malešově také Aurel Klimt (* 1972), frekventant katedry animované tvorby FAMU v letech 1991–1999. Věnoval se nejprve kreslené animaci, pak videoartu, nakonec pod vedením Břetislava Pojara loutkovému filmu, končil kombinací poloplastického a kresleného filmu O kouzelném zvonu (1998), který se pak stal součástí celovečerního pásma Šest statečných (1999). Ve více tvůrčích pozicích se podílel také na dalších kolektivních celovečerních filmech, tentokrát podle Jana Wericha: Fimfárum (2001) a Fimfárum 2. Kromě autorských krátkých animovaných filmů točí znělky a spoty a věnuje se i loutkovému divadlu. Právě z divadelního seriálu Lajka, Čchin a Gagarin (2003) se odvinul námět celovečerního loutkového filmu Lajka (2017), vznikajícího celkem deset let v jeho vlastním Studiu Zvon, založeném v roce 2003 v Malešově v adaptovaném místním kině. U příležitosti premiéry filmu uspořádala GASK výstavu Lajka: Od filmu k divadlu a zpět (listopad 2017 až únor 2018), kde bylo představeno zákulisí jeho vzniku, včetně prací jeho stálých spolupracovníků, výtvarníků Martina Velíška a Františka Liptáka. Dnes exponáty z filmu o lidské zpupnosti nehledící na přírodu živou i neživou zaplňují malešovský ateliér a tam Aurela Klimta navštívíme. Do filmu za 60 milionů vrazil mj. dědictví po rodičích, i on se v něm angažovaně vyjádřil k minulé i současné mentalitě lidstva, žádné velké pochvaly od kritiky se však nedočkal. Se svou zkušeností z buddhistického kláštera v Kanadě to však bere stoicky a až ateliér vyklidí, chce v něm začít s natáčením kombinovaného filmu ve stylu Karla Zemana podle Čapkovy Války s mloky. Je pedant, ale tahle animace s herci bude muset běžet mnohem rychleji…


Téma

Jiří Kubíček

Obecným pohledem na význam Jiřího Trnky v české kultuře přispěje scenárista a dramaturg animovaného filmu a dlouholetý vedoucí Katedry animovaného filmu FAMU profesor Jiří Kubíček (* 1944). Je mj. autorem příručky Úvod do estetiky animace (2004) a žije v nedalekém Malešově, kde tvoří součást jakési neformálně vzniklé a vzájemně kooperující animátorské komunity.


Přesah literatury

Adam Viktora

Varhaník, dirigent a pedagog Adam Viktora (* 1973) vystudoval plzeňskou konzervatoř a pražskou HAMU, studoval i v zahraničí. V roce 2000 založil soubor Ensemble Inégal, který se specializuje na dílo českých barokních skladatelů, a to zejména Jana Dismase Zelenky (1679–1745). Ten bývá dnešními odborníky řazen jako rovnocenný ke čtveřici Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, ještě třeba slovníková příručka Tomislava Volka Osobnosti světové hudby (1982) ale jeho jméno vůbec neuvádí. Přitom je Zelenka autorem asi 250 skladeb, z toho jedenadvaceti mší, a je ceněn pro bohatost harmonických postupů i rytmických změn stejně jako J. S. Bach. Důvodem Zelenkova letitého zapomnění je, že asi od roku 1710 pobýval až do konce života jako violonista či kontrabasista a později dvorní skladatel na dvoře saského kurfiřta v Drážďanech a jeho dílo se pak stalo panovníkovým majetkem, bez možnosti jej opisovat či vydávat. Známa není ani Zelenkova podoba, některé zápisy jeho skladeb vzaly za své při bombardování Drážďan na konci druhé světové války, jiné byly jako válečná kořist odvezeny do tehdejšího Sovětského svazu a stále se zčásti nezkatalogizované nalézají v ruských archivech. Dnes u nás Zelenkovu hudbu provozuje hned několik souborů (např. Collegium 1704 Václava Lukse), soubor Adama Viktory však ještě od roku 2014 přidal Zelenka Festival Praha – Drážďany, jehož šestý ročník proběhl ve dnech 16.–19. října a který se věnuje nejen provedení a interpretaci Zelenkových skladeb, ale také aktuálním výsledkům odborného zelenkovského výzkumu a bádání. Pokud jde o literaturu, existuje původní česká monografie Jaroslava Smolky Jan Dismas Zelenka (2006), loni u nás vyšla v překladu monografie australské muzikoložky Janice B. Stockigtové Jan Dismas Zelenka (1679–1745). Český hudebník na drážďanském dvoře z roku 2000, osobní Zelenkův život je však i nadále vesměs zahalen tajemstvím a oživení jeho skladeb ze zkratkovitých osobních zápisů zůstává náročným interpetačním úkolem. Jak se naše poznání o něm posunulo, o tom nám poví právě Adam Viktora – inégal znamená nestejný a nestejná je i strategie jeho souboru.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2019
 ST HD
ŽánrMagazín