Do nového roku vstoupí moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid prostřednictvím ikon literárních, divadelních i historických. Jejich hosty budou dějepisec Petr Čornej, fotograf Jan Dobrovský, dramatik Vít Peřina a další osobnosti. Režie P. Nikolaev

Obsah dílu

Přehrát vše

Každá doba a každá vrstva společnosti má své ikony, ke kterým se všelijak vztahuje, někdy s nadějemi až hysterickými. Náboženská magie původního významu zůstává, občas se však mění v až vražednou ideologii. Postupem času ale staré ikony zanikají a objevují se nové, ať jde o politické vůdce, populární zpěváky či knihy a jejich autory. Některé dějinné ikony ovšem v paměti přetrvávají, ať už v jakkoli deformovaném pojetí, jiné po etapě nezájmu stanou náhle v centru pozornosti a ještě další si svůj význam pěstují v ústraní ve svém okruhu působnosti. Věnujme tedy některým z nich pozornost, se zaměřením na to, jak ikona vzniká a čím se musí vyznačovat, aby se ikonou vůbec stala.


Historik Petr Čornej

„Již v průběhu svého života se stává ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků,“ charakterizuje nakladatel hrdinu monografie Petra Čorneje (* 1951) Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (2019). A vskutku, ikonou je hejtman a vojevůdce Jan Žižka (kolem 1360–1424), dodnes pro někoho jako symbol vlastenectví, válečnické geniality a lidového odporu proti feudalismu, pro jiné jako příklad zaslepeného fanatismu, nelítostné krutosti a ničitelství, neochoty ke kompromisu. Profesor Čornej se dějinami husitství zabývá už od svých studií historie a české literatury na FF UK v první polovině 70. let, s jejich výzkumem pokračoval pak na půdě Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, po listopadu 1989 na FF UK, PF UK, v Literární akademii, v současné době v Akademii věd ČR. Je autorem nepřeberného množství studií a knih na toto téma, mezi nimiž vynikají zejména dva svazky Velkých dějin zemí Koruny české V. 1402 – 1437 (2000) a VI. 1437 – 1526 (2007, s Milenou Bartlovou).

Monografie Jan Žižka je nepochybným završením jeho životního tématu, slučujícím nové poznatky a interpretace s nadobyčej čtivým vypravěčským stylem, přístupným také pro laického čtenáře, a to i při rozsahu 856 tiskových stran. Čornej obrátil metodu filozofa Diltheye, usuzující z ducha velkých individualit na ducha doby – zde bylo třeba při nedostatku pramenů naopak soudit z ducha doby na Žižkův vnitřní svět. A Žižka se mu pak „objevuje ve dvojjediné roli polního velitele a zároveň božího rytíře, jehož kroky vedla upřímná, čistá a nespekulativní víra,“ tedy ve dvojroli, jež ho v kulturní představivosti brzo přivedla až mezi svaté a české panovníky. Čornejův Jan Žižka navazuje na historické práce F. Palackého, V. V. Tomka, V. Novotného, R. Urbánka. F. M. Bartoše, J. Pekaře, F. Šmahela, A. Molnára, J. Kejře, zjednává si však mezi nimi zcela samostatné místo a probouzí i otázky ryze současné: co je vůdcovské charisma, kam sahá víra a co je možné v jejím jménu činit, zda může jednotu celku určovat autoritativně jedinec.

videoHistorik Petr Čornej
...
video video

Historik Petr Čornej


Nakladatelský počin

Jan Dobrovský

Podnikatel, novinář a fotograf Jan Dobrovský (* 1960) je synem žurnalisty, překladatele a pak i politika Luboše Dobrovského (* 1932), který se za normalizace ocitl mezi veřejně nežádoucími osobami. Jeho studijní možnosti byly proto limitované, i dálkové studium Vysoké školy zemědělské mu bylo po několika semestrech znemožněno. Živil se pak manuálně, koncem 80. let spolupracoval se samizdatem a pomáhal jej rozšiřovat, zejména se podílel na výrobě Lidových novin, kde po legalizaci působil až do roku 1992. Poté přešel do ČsT a ČT, od roku 1994 se zabýval restitucemi a správou majetku K. Schwarzenberga, lobbingem a investicemi ze zahraničí, byl poradcem ČSOB. V roce 2011 spoluzaložil investiční společnost bpd partners, v níž působí dodnes. Byl členem správní rady Drop In, finančně podporuje společnost Post Bellum a její projekt Paměť národa. Od 80. let fotografuje, v roce 1988 měl první výstavu, dnes je spolu s Karlem Cudlínem, Alžbětou Jungrovou, Antonínem Kratochvílem, Janem Mihaličkem, Tomkim Němcem a Martinem Wágnerem členem spolku 400 ASA, který usiluje o pěstování vytříbené dokumentární fotografie. Na jeho webových stránkách jsou např. Dobrovského projekty New York (1991), Karpaty - Západní Ukrajina (2017) a Svatba v maringotce (2019), zároveň mu ale letos vyšly i dvě knižní publikace jeho snímků, FamiliesThe Painted Bird.

Zatímco ta první zachycuje s překvapující intimitou život romských rodin v severočeské Krásné Lípě, ta druhá přináší snímky z natáčení filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče (2019). A jsou to fotky jak z jednoho kadlubu, které nepotřebují žádná další slova, aby vyprávěly či alespoň naznačily příběhy svých protagonistů. Protože v centru pozornosti jsou tu lidé, ne jako v minulosti zchátralá zákoutí Prahy, kterými Dobrovský začínal. Tenkou hranicí mezi realitou a fikcí ovšem fotografie také bezděky upozorňují, jak snadno manipulativní médium to je, proto asi připojil k Families předmluvu, která vztahuje mentální zdroje jeho tvorby k jeho někdejšímu chudému životu na pražském Žižkově. Dnes je Dobrovský jedním z nemilovaných českých miliardářů, a tak fotky kromě svých ikonických zdrojů, jakým je i Kosińského knižní předloha Marhoulova filmu, mimoděk též dokládají, jak může být lidská realita komplikovaná a podle jednoduchých vzorců vlastně nerozluštitelná.

videoNakladatelský počin: Jan Dobrovský
...
video video

Nakladatelský počin: Jan Dobrovský


Téma

Stanislav Doubrava, Vít Peřina a Jan Schmid

Naivní divadlo Liberec vzniklo v roce 1949 pod původním názvem Ústřední loutkové divadlo – pobočka Liberec, dnešní název nese po několika změnách od roku 1968. Jeho ředitelem je od roku 1991 Stanislav Doubrava (* 1952), absolvent produkce na FAMU (1978–1982), a zároveň od roku 1991 ředitel mezinárodního festivalu profesionálních loutkových divadel Mateřinka. Ten měl v červnu 2019 už 25. ročník, Naivní divadlo zase v listopadu oslavilo 70 let své existence. K jubileu uvedlo už v říjnu novou hru pro mládež i dospělé Pouť krkonošská podle povídky K. H. Máchy, v režii Filipa Homoly, v listopadu pak vydalo dvě výroční publikace, jednu věnovanou posledním deseti letům festivalu Mateřinka, druhou samotnému divadlu. Ta navazuje na čtyři předchozí, které mapují jednotlivé předchozí etapy vývoje divadla, a připojuje k nim historii posledních pěti let. Celých 70 let divadla dokumentuje pak výstava Dvě výročí v Galerii U Rytíře, včetně ukázek různých typů loutek a výprav některých inscenací, a také nový film Aleše Kisila pro Českou televizi.

O specifičnosti takto zaměřeného divadla promluví nad vydanými publikacemi jednak právě jeho ředitel, jednak dramaturg a autor četných, převážně loutkových her Vít Peřina (* 1978). Absolvent katedry teorie a dějin umění a bohemistiky v Olomouci a od roku 2003 člen Naivního divadla tu navazuje na práci své matky, loutkoherečky, dramaturgyně a autorky třicítky her Ivy Peřinové (1944–2009), která v Naivním divadle pracovala v letech 1969 - 2003. Provedou nás při tom divadlem i jeho zákulisím a dílnami, zatímco na výstavě Dvě výročí bude na otázky Jana Lukeše odpovídat tentokrát na základě své osobní paměti Jan Schmid (* 1936). Ten na počátku 60. let v Naivním divadle začínal jako autor a režisér a v roce 1963 založil v jeho rámci experimentální Studio Y, které se od roku 1968 zprofesionalizovalo a až do odchodu do Prahy v roce 1978 působilo jako druhý soubor Naivního divadla. Jedna budoucí kulturní ikona tak zrodila druhou a obě dodnes žijí čilým divadelním životem i mezinárodními kontakty.

videoTéma: Stanislav Doubrava. Vít Peřina a Jan Schmid
...
video video

Téma: Stanislav Doubrava. Vít Peřina a Jan Schmid


Přesah literatury

Beata Hlavenková

Klavíristka, skladatelka, aranžérka a producentka Beata Hlavenková (* 1978) přichází po množství projektů svých i cizích, na kterých spolupracovala například s řadou jazzmanů, Davidem Kollerem, Lenkou Dusilovou, Ivou Bittovou či Dorotou Barovou, s novým albem Sně, na němž se představuje také jako zpěvačka. Název odkazuje na slova básně, písně a snění, a právě ona výstižně charakterizují náladu všech skladeb, které jsou v čtyřech případech zhudebněním básní Bohuslava Reynka, ve třech zhudebněním básní Petra Borkovce, dva texty si napsala sama, jeden Martin Vedej a jeden (polsky) Dorota Barová.

Beata Hlavenková vystudovala skladbu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, v USA se učila kompozici, jazzové kompozici a aranžování, poté působila v nejrůznějších hudebních uskupeních a zároveň se rychle uplatnila i jako pedagog. Napsala hudbu po filmy Davida Ondříčka Dukla 61Zátopek, píše hudbu pro divadla i pro děti, její tvorba v sobě nese náladovou melancholii a spiritualitu, kterou si zřejmě odnesla ze svých počátků v církevním sboru. Její nové album bylo kritikou přivítáno jednohlasně jako krok na kruhy své, ke kterému se skromná a sebekritická autorka zjevně dlouho a nelehce odhodlávala.

videoPřesah literatury: Beata Hlavenková
...
video video

Přesah literatury: Beata Hlavenková


Stopáž53 minut
Rok výroby 2019
 P ST HD
ŽánrMagazín