Dvacet let revue Třistatřicettři je také dvacet let proměn české literatury. Jaké byly? Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o tom budou debatovat s ředitelem Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavlem Janáčkem, překladatelkou Annou Kareninovou, publicistkou Lídou Rakušanovou a dalšími zajímavými hosty

Obsah dílu

Přehrát vše

Před dvaceti lety, 22. března 1999, se vysílal první díl naší revue, tento má číslo 211. Prošli jsme tedy docela dlouhou cestu, na které se jistě leccos změnilo v nás i kolem nás. Například když jsme začínali, padaly námitky, že traktujeme literární hodnoty příliš nevážně, dnes se naopak revue vysílá na intelektuální stanici ČT art. Změnili jsme se my, okolní kontext, anebo obojí? „Časy se mění a my se měníme v nich,“ praví jedno latinské přísloví, otázka je, jsou-li ty změny na té či oné straně k lepšímu či horšímu. Zkusíme se zeptat našich hostů, jak léta nového milénia ovlivnila a změnila podobu zdejšího literárního provozu, nejdřív se ale aspoň zlomkovitě podíváme, co nás zajímalo právě před těmi dvaceti lety.


VIP

Lída Rakušanová

Před lety jsme s Lídou Rakušanovou (* 1947) hovořili o její knize Dagmar a Václav Havlovi, dva osudy v jednom svazku (1997, v roce 1999 vyšla také německy), tentokrát ji požádáme o širší pohled na českou mediální scénu. Rakušanová po emigraci v roce 1968 studovala v Německu germanistiku a slavistiku, stala se soudní překladatelkou a od roku 1975 spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa, od roku 1978 byla jeho redaktorkou. Kromě politických komentářů byla autorkou také pořadu příznačného názvu Literatura bez cenzury. Od 90. let působila v českém vysílání RSE, v ČRo a ČT a také jako korespondentka zahraničních německojazyčných listů. Po přelomu tisíciletí působila ve vydavatelství Vltava Labe Press jako vývojářka nových projektů a koordinátorka aktivit s mateřskou německou firmou Passauer Neue Presse a vedla vzdělávací kurzy regionálních novinářů. Spolu s děkanem Fakulty sociálních studií MU Ivem Možným založila v roce 2004 Institut regionální žurnalistiky. To všechno je známkou jejího zájmu pěstovat v Čechách žurnalistiku od základů, od lokálního zpravodajství společensko-politického i kulturního. Má tedy určitě co říci k její dnešní podobě, a to i ve srovnání se světem po vpádu elektronických médií.


Téma

Pavel Janáček

S literárním historikem a kritikem Pavlem Janáčkem (* 1968) jsme už kdysi natáčeli u příležitosti tématu brakové literatury. Ta je jedním z jeho badatelských zájmů, ostatně zrovna teď vydal antologii deseti ženských románů z let 1937–1944 Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou (2019. V mezidobí se v roce 2010 stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde působí už od roku 1995, a tak bude právě on vhodným interpretem posledních dvou dekád vývoje české literatury a její odborné reflexe. Východiskem k tomu mohou být některé knihy vzniklé přímo prací ÚČL po jeho vnitřní reorganizaci v roce 2013, zejména pak dvoudílné kompendium V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace v moderní české kultuře 1749 – 2014. Svazek I / 1749 – 1938; Svazek II / 1938 – 2014 (2015). Kolektivní dílo o dvou a půl tisíci stranách přináší pohled na postavení cenzury jako na prvek nikoli pouze reglementační, ale také mnohoznačně formující a podněcující a tyto své teze dokládá na mnoha konkrétních případových studiích až po naši současnost. Ta tu zatím končí výmluvným konstatováním jednoho z amerických bloggerů: „Problémem současných médií už dávno není nedostatek informací kvůli cenzuře, ale příliš zbytečných informací kvůli nedostatečné cenzuře.“


Téma

Tomáš Pavlíček

Asi nejnovějším výstupem práce ÚČL je Literární kronika první republiky. Události – díla – souvislosti (2018). Také v tomto případě jde o kolektivní dílo téměř čtyřicítky spoluautorů, a protože se na vydání kromě nakladatelství Academia podílel také Památník národního písemnictví, budeme o knize hovořit s vedoucím jeho Literárního archivu a jedním ze čtyř hlavních redaktorů knihy Tomášem Pavlíčkem (* 1972). Na rozdíl od povýtce odborného díla o cenzuře je tato publikace určena širší veřejnosti, čemuž odpovídá vybavení asi tisícovkou ilustrací, které už jen svou mnohostí a pestrostí knižních obálek, fotografií, karikatur a dalších dokumentů vizualizují názorně pestrost prvorepublikového literárního života. Ten se neodvíjel jen v češtině, ale také ve slovenštině, němčině, ruštině, ukrajinštině, polštině a maďarštině, v rovině tvůrčí, nakladatelské, překladatelské, kritické i čtenářské a právě jejich prolínání a vzájemnou interakci i kontradikci kniha formou barvité mozaiky zachycuje. Může sloužit jako průvodce dnes až mytizovaným dvacetiletím, také ale třeba jako názorná pomůcka při školní a jiné výuce.


Téma

Anna Kareninová

Překladatelka a esejistka Anna Kareninová (* 1954) má za sebou po studiích na FF UK bohatou dráhu nakladatelskou a redaktorskou (Odeon, Čs. spisovatel, Světová literatura), od druhé půle 90. let se věnuje výhradně překládání. Přeložila asi sto zahraničních filmů světových klasiků, v poezii je v centru její pozornosti Ezra Pound, v próze Louis Ferdinand Céline (1894–1961). Tento francouzský autor, civilním povoláním lékař, byl u nás za socialismu persona non grata, ačkoli se působivě noří do světa lidí z okraje společnosti a činí tak naprosto novátorským, zdánlivě spontánním, ve skutečnosti však vysoce stylizovaným jazykem. Hned jeho prvotina Cesta do hlubin noci (1932, česky Jaroslav Zaorálek, 1933) se stala stěžejním dílem světové literatury. Důvodem byl nejen autorův literární nonkonformismus, ale jistě také ostrá kritika Sovětského svazu, který ve 30. letech navštívil, a neskrývaný rasismus a antisemitismus, pro který koncem 2. světové války musel uprchnout z Francie, byl zatčen v Dánsku, obžalován z vlastizrady, ač si k nacismu i radikální pravici udržoval individualistický odstup, nakonec v roce 1951 amnestován. Nakladatelství Gallimard chtělo jeho antisemitské pamflety, motivované zřejmě osobními persekučními pocity, loni vydat jako historický pramen, nakonec od záměru z obav před žalobami ustoupilo. Máme tedy před sebou klasický případ uvědomělé společenské seberegulace, který by ale někdo jiný možná zase jednoduše nazval cenzurou. Cesta do hlubin noci kromě první republiky vyšla u nás znovu až v roce 1995, v původním Zaorálkově překladu a v textologické úpravě právě od Kareninové Nyní vychází román potřetí, a to pod novým názvem Cesta na konec noci (2018), který signalizuje, že i celý její překlad je nový, respektující všechny zvláštnosti Célinova jazyka.


Přesah literatury

Dorota Barová

Dorota Barová (* 1975) absolvovala v letech 1989–1995 obor violoncello na Ostravské konzervatoři, od té doby působila a působí jako hráčka v řadě kapel, zpěvačka a textařka, zejména v duu Tara Fuki a ve skupině Vertigo. Je spoluhráčkou na řadě CD, hraje také ve smyčcové sekci doprovodné skupiny Anety Langerové, vystupuje s Lenkou Dusilovou a pianistkou Beatou Hlavenkovou. Teprve teď však vydala své vlastní debutové album Iluzja (2018), kritikou neobyčejně vlídně hodnocené. Celé je nazpívané v polštině, kterou Barová ovládá a píše v ní i své texty, mimo to zhudebňuje i básně polských básníků. Měkkost polštiny a intimita vztahových situací jdou dobře dohromady, vytvářejí důvěryhodnou atmosféru osobní výpovědi bez exhibic.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2019
 P ST HD
ŽánrMagazín