O demokratech a psychopatech ve společnosti budou moderátoři J. Lukeš a J. Schmid diskutovat s historikem F. Honzákem, který s bratrem psychiatrem R. Honzákem věnoval času psychopatů svou novou knihu. A také s dalšími hosty, třeba advokátem a nyní i vydavatelem J. Kalvodou

Obsah dílu

Přehrát vše

Každý z nás pozoruje občas kolem sebe projevy vymykající se normě. Někdo si umanutě vystřihuje články z novin, někdo plní byt starým harampádím, někdo špehuje své sousedy a posílá na ně stížnosti, někdo rovnou krade, loupí a vraždí. A někdo, ač se pasuje za demokrata, rozhazuje mezi lidi štvavé dezinformace, i když je vydává třeba jen za nevinné slovní vtipy. Kde je tu hranice mezi normalitou a abnormalitou, zejména když víme, že i k originálnímu uměleckému výkonu je většinou také potřeba jistá míra vymknutosti z pravidel a výstřednosti? Žijeme právě dnes „čas psychopatů“. anebo se drzí a bezohlední lidští predátoři vyskytovali v dějinách vždycky, byli však třeba více drženi na uzdě obecně uznávanými konvencemi a pravidly, řádem božským i světským?


Spisovatel

Bratři spisovatelé: František a Radkin Honzákovi

František Honzák (* 1949) je vzděláním historik a koreanista, od roku 1977 působil v nakladatelství Albatros, v letech 1990–1992 byl analytikem čs. kontrarozvědky. V roce 1993 založil a až do roku 2013 vedl jako šéfredaktor a spolumajitel nakladatelství Libri. Je autorem řady encyklopedických a naučných titulů, jeho nejnovější kniha Čas psychopatů (2018) je však patrně první, kterou napsal se svým starším bratrem, psychiatrem Radkinem Honzákem (* 1939). Její název jako by ji směroval především do oblasti medicinské, vychází ostatně ve zdravotnickém nakladatelství Galén, kde se Radkin Honzák už více tituly uplatnil jako vtipný popularizátor svých profesních zkušeností, založených především na psychoterapii a psychosomatickém přístupu. K jeho odborným pracem patří např. Deprese (1999) či Psychosomatická prvouka (2017), i ve svém věku stále působí hned na několika místech v lékařské praxi a jako pedagog, nadto se uplatňuje i jako sršatý glosátor veřejného a politického dění. A právě tento zájem oba bratry nad Časem psychopatů zřejmě spojil.

Radkin se ujal první poloviny knihy, která se snaží definovat, kdo to psychopat vlastně je, jak jej ve společnosti rozpoznat a přežít setkání s ním. František napsal druhou polovinu, která je překvapivým přehledem psychopatů v našich dějinách, počínaje sv. Vojtěchem a konče „vraždícím psychopatem v taláru“, prokurátorem Josefem Urválkem. I tady přispěl ale dvěma portréty Radkin: Záviše z Falknštejna a Harryho Jelínka, podvodníka, který za první republiky prodal Karlštejn, aby se pak stal kolaborantem a nacistickým agentem. Všechno jsou to příklady psychopatů zlých, kniha však poukazuje i na množství psychopatů hodných, např. mezi hasiči, piloty, lékaři, odbojáři či vojáky. I tak je to ovšem četba jak vtipná, tak zároveň i dosti pochmurná, kdy laik poněkud ztrácí jistotu, je-li na tomto světě vůbec ještě někdo normální. „Skeptici tvrdí, že při dnešních znalostech už neexistuje zdravý člověk a že pokud to někdo o sobě prohlašuje, je ve skutečnosti jen nedostatečně vyšetřený,“ konstatuje ostatně se sarkasmem sobě vlastním v knize sám Radkin Honzák. Kde je potom předěl mezi realitou a stihomamem, mezi pravdou a spikleneckou hypotézou? Tam budou směřovat naše otázky na oba pány.


Téma

Jan Kalvoda

Vladimír Ležák - Borin (1902–1970) patří dnes k zapomenutým postavám druhého odboje, přitom jde o člověka s neobyčejně pestrým, až dobrodružným osudem už od gymnaziálních let a také o novináře a publicistu výrazného a originálního, břitce sarkastického stylu. Jeho synovec, bývalý politik a dnes advokát Jan Kalvoda (* 1953), se s ním ještě stihl setkat jako patnáctiletý v roce 1968, kdy už Borin žil od roku 1948 jako emigrant nejprve v Austrálii, pak ve Skotsku. Krátce na to zemřel, zanechal však po sobě memoáry, které teď Kalvoda pod titulem Za přeludem svobody aneb Tak bylo, je a bude... (2018) vydal ke stému výročí vzniku Československa. Borin, mj. bratr Martina Ležáka, což bylo původní jméno pozdějšího režimního dramatika a prozaika Milana Jariše (1913–1986), byl nepochybně kontroverzní figurou. V roce 1920 vstoupil do francouzské cizinecké legie, po návratu domů se stal členem Čs. strany socialistické a působil v jejím tisku, 1928 vstoupil do KSČ a uplatnil se zase jako komunistický novinář, 1934 se účastnil 1. sjezdu sovětských spisovatelů v Moskvě, 1936 tam byl obviněn z trockistické úchylky, vypovězen ze SSSR a doma vyloučen z KSČ. V roce 1939 emigroval do Paříže a stal se součástí protibenešovské opozice v exilu, z těchto důvodů byl poté 1940–1942 internován v Anglii, 1945–1948 byl předsedou Českého národního výboru v Londýně. Zřejmě na základě konkrétních zkušeností ze SSSR oponoval Benešově koncepci spojenectví se Stalinem a představoval tedy i s dalšími politiky jinou alternativu československého poválečného vývoje. A to je také důvod nynější prezentace jeho vzpomínek. Jako memento nejen historické, nýbrž i výzva k současnosti, proti českému skuhralství, odevzdanosti a ublíženému antievropanství. Takový smysl mají i úvodní doprovodné texty Jana Kalvody a historika Jan Urbana.


Téma

Petr Kratochvíl

Petr Kratochvíl (* 1950), syn prozaika a scenáristy Miloše V. Kratochvíla (1904-1988), debutoval jako beletrista už před dvaatřiceti lety povídkovou knihou Pošťácká hlava (1987). Pak se však absolvent psychologie a filozofie na FF UK (1974) věnoval už plně profesi historie a teorie architektury a urbamismu v Ústavu dějin umění AV ČR a výkonu různých akademických funkcí. Je autorem či spoluautorem řady odborných publikací (např. Současná česká architektura a její témata, 2011; Městský veřejný prostor, 2015; Dějiny českého výtvarného umění, 2002 ad.), teď se však konečně vrátil také k fabulované próze, i když základní formální a faktografická poučenost hraje svou roli také tady. Dříve než do snů... (2018) je román, dokonce rozsáhlá rodinná sága, zahrnující takřka celé 20. století, rozčleněn je však do 19 kapitol, z nichž každá by mohla existovat jako samostatný příběh, jeden ze střípků do mozaiky či leporela o historii česko-německého rodu ze šumavského pomezí. Autor tu těžil z ústních i psaných vzpomínek svých předků, nezůstal však nikterak jen v jejich vleku, jeho styl se vyznačuje nefalšovanou vypravěčskou chutí a zároveň vtipnou lapidárností. Název vychází z názvu třetí kapitoly a ten zase z veršů, jež si zapisuje jedna z postav: „Dříve než do snů jitro zabodne svou dýku...“ To je pěkná metafora insitního básníka i pro děje 20. století a česko-německé potýkání, které bylo namnoze jejich obsahem i osudem románové rodiny. Kdo při tom měl asi navrch: demokrati, nebo psychopati?


Přesah literatury

Marka Míková

Marka Míková (* 1959) je někdejší dětská herečka (poprvé Slaměný klobouk, 1971), pak zpěvačka dívčích rockových kapel Dybbuk a Zuby nehty, kde zpívala a hrála na klávesy a baskytaru. Dnes je jejím hlavním oborem loutkoherectví, které ostatně také vystudovala na DAMU, působí v souborech DAMDAM a Loutky v nemocnici, pro které píše hry a písně, kde režíruje a také se osobně podílí na vystoupeních v léčebnách a nemocničních zařízeních. V roce 2001 vydala svou první knihu pro děti Roches a Bžunda, následovalo několik dalších a po nich s vročením 2018 Dům v Rugolu. To je příběh zase jejího strýce, malíře a také spisovatele knížek pro děti Štěpána Zavřela (1932–1999). Ten v roce 1959 emigroval do severoitalského Rugola, kde našel doživotní útočiště, kde dodnes stojí jeho dům vyzdobený jeho freskami a kde je po něm pojmenováno i náměstí. Právě jeho fresky se Míkové staly inspirací pro vyprávění o dvou sestrách, dvojčatech, které poprvé jedou za svým strýčkem objevovat jeho fantazijní svět. Imaginární příběh doplňují vlastní autorčiny vzpomínky, Zavřelovy dochované a reprodukované výtvarné kreace doplňují ilustrace jeho přítele a kolegy, českokrumlovského výtvarníka Jindry Čapka. Vznikla kniha magicky pestrá a obsahově objevná i pro dospělého, který si nad ní úlevně oddechne, že nejen psychopaty je tvořen náš svět. Marku Míkovou navšívíme v jejím bytě, kde nám u piana také zahraje a zazpívá dvě své písničky.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2019
 ST HD
ŽánrMagazín