Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid se tentokrát vypraví do jižních Čech, aby se vydali společně se spisovatelkou Václavou Jandečkovou po stopách nejutajovanějších zločinů StB, jak je popsala ve své knize Falešné hranice

Obsah dílu

Přehrát vše

Pokračujeme v průzkumu stoletých dějů republiky a v letmé mozaice toho, jak se v nich prolíná minulost s přítomností. Tentokrát zamíříme na pomezí Šumavy a Českého lesa, začneme ale v instituci, která od své prvorepublikové slávy zůstala jako jedna z mála takřka nezměněna a dokonce ještě v našich časech vyrostla do nebývalé krásy. A pak budeme pokračovat dalšími příklady těch, v jejichž práci a dílech historie inspiruje současnost, zkoumají se vznešené i traumatické okamžiky našich dějin, hledají se kořeny naší dnešní situace. Často nejen s osobním zaujetím, ale i s osobními rodinnými vazbami, které přes desítky let a od generace prarodičů přes generaci rodičovskou vzbuzují dnes tázání dětí a vnuků a navazují zpřetrhané nitky kontinuity paměti.


Volyně: Jiří Homolka

RNDr. Jiří Homolka (* 1963) je už 29 let ředitelem Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy ve Volyni, jejíž historie sahá až k roku 1864. Původní šíře pěstovaných řemesel se vývojem postupně soustředila na obory stavební a dřevozpracující, dnes se tu učí např. design interiérů, tvorba nábytku a dřevěných konstrukcí, nízkoenergetických objektů apod. Od roku 1933 sídlí škola ve funkcionalistickém areálu na kraji města, postaveném podle projektu architektů Františka Fialy a Vladimíra Wallenfelse, žáků Josefa Gočára na AVU. V roce 2010 byl kompletně zrekonstruován, takže jeho přízvisko „volyňský Bauhaus“ je zcela na místě. Škola je plně vybavena počítačovou technikou, nejmodernějšími stroji v dílnách, laboratořemi, vlastní sportovní halou, tělocvičnou a venkovními sportovišti, aulou a odbornou knihovnou o 12 000 svazcích. Jiří Homolka je celkově teprve asi osmým ředitelem, vládne tu tedy prvorepubliková stabilita, serióznost a návaznost na tradice, zároveň však agilní tvořivý duch studentského kampusu.


Miřetice: Tomáš Hauser

Pokračovatel Josefa Váchala Tomáš Hauser (* 1977) je muž mnoha profesí: elektrikář, sociální pracovník, teolog, průběžně ale také toaletář, hrobník, cizelér bronzových soch, ošetřovatel v domově pro seniory, manažer neziskových organizací pomáhajících lidem s postižením, dobrovolník Hnutí Duha, člen jogínského spolku Sangam. Hlavně však je tvůrcem originálních autorských knižních artefaktů právě ve váchalovském duchu, v nichž se vážnost mísí s mystifikací, posvátnost s humorem, hrůzy minulosti se sarkasmem pohledu na dnešek. Hauser je buď přímo autorem jejich textů anebo jejich adaptátorem a glosátorem, hlavně však jejich rytcem do lina, ilustrátorem (černobílé dřevoryty, až pětibarevné linoryty), ručním tiskařem a vazačem. Takto vznikly zatím svazky Pseudotomášovo evangelium - Příběhy Ježíšova dětství (2012), skutečné evangelium z 2. pol. 2. století z Ježíšova pátého až dvanáctého roku. Dále Svatí na odstřel (2013), ironická knižní mapa komunisty zlikvidovaných šumavských kostelů. A konečně Zpřítomnění aneb Pocity Františka Klišíka, poety, jenž si pomalu zvyká, kterak jej osud žvýká, jak jej drtí ústa smrti do neuvěřitelné podoby stravitelné (2017), výběr Klišíkových básní „určený k prokypření šumavského podzemí“, jak stojí v tiráži. Klišík je jeden ze šumavských poustevníků, o nichž teď vydal Alen Palán knihu rozhovorů Raději zešílet v divočině (2018), handicapovaný navíc tím, že přišel o jednu ruku, a jeho poezie je směs zoufání, víry i naděje: „Na světě je tolik hoře / proč tak činíš můj ty Bože // Na světě je tolik muk / že já trpím, je ti fuk??? // Na světě je tolik smutku / snad je to jen znamení / že se jednou v dobro skutku / bolest světa promění“.

O "dobro skutku" usiluje Tomáš Hauser. mj. také v občanském sdružení Zázemí, které s manželkou Magdalenou Justovou (* 1979) založili k popularizaci díla Josefa Váchala, autora jistě pro ně stěžejních děl jako Šumava umírající a romantická (1931) a Očarovaná Šumava (napsáno 1927, vydáno 1986). Na motivy toho druhého ostatně T. H. natočil v roce 2015 jako scenárista, režisér, výtvarník a střihač i celovečerní hraný film Očarovaná Šumava. Asi i kvůli Váchalovi se manželé sami odstěhovali na Šumavu, do Miřetic u Vacova, kde vedle Tomášových rukodělných knih vznikají ve sto let starém domě pod pseudonymem Justka i Magdaleniny rukodělné šperky. M. J. přitom vystudovala zahradnictví a sociální a kulturní ekologii, pracovala jako státní úřednice, nakonec dala přednost svobodě a umělecké tvorbě. Po ní vždycky toužila, na žádnou uměleckou školu ji však nevzali. Původně s manželem vyráběli tiffany lampy, teď se věnuje výrobě osobitých náhrdelníků, náušnic, prstenů a dalších nekonvenčních šperků. Pracuje intuitivní metodou, i ona už se ale také inspiruje duchem Váchalova díla a zejména jeho heslem: "Nejlépe tlačiti vlastní káru sám..."


Miřetice: Magdalena Justová

O „dobro skutku“ usiluje Tomáš Hauser. mj. také v občanském sdružení Zázemí, které s manželkou Magdalenou Justovou (* 1979) založili k popularizaci díla Josefa Váchala, autora jistě pro ně stěžejních děl jako Šumava umírající a romantická (1931) a Očarovaná Šumava (napsáno 1927, vydáno 1986). Na motivy toho druhého ostatně Hauser natočil v roce 2015 jako scenárista, režisér, výtvarník a střihač i celovečerní hraný film Očarovaná Šumava. Asi i kvůli Váchalovi se manželé sami odstěhovali na Šumavu, do Miřetic u Vacova, kde vedle Tomášových rukodělných knih vznikají ve sto let starém domě pod pseudonymem Justka i Magdaleniny rukodělné šperky. Magdalena Justová přitom vystudovala zahradnictví a sociální a kulturní ekologii, pracovala jako státní úřednice, nakonec dala přednost svobodě a umělecké tvorbě. Po ní vždycky toužila, na žádnou uměleckou školu ji však nevzali. Původně s manželem vyráběli tiffany lampy, teď se věnuje výrobě osobitých náhrdelníků, náušnic, prstenů a dalších nekonvenčních šperků. Pracuje intuitivní metodou, i ona už se ale také inspiruje duchem Váchalova díla a zejména jeho heslem: „Nejlépe tlačiti vlastní káru sám…“


Prapořiště: Václava Jandečková

Badatelka Václava Jandečková (* 1974) zazářila na nebi historiografie jako kometa během pouhých pěti let. Ačkoli vystudovala Fakultu mezinárodních vztahů na VŠE v Praze, rozhodla se totiž pátrat po osudu svého dědečka Oty Tulačky, který byl v roce 1950 odsouzen k trestu smrti za převaděčství, po změně trestu si v komunistických věznicích odseděl 15 let. Při průzkumu pramenů objevila pak množství dosud neznámých dokumentů i svědeckých výpovědí, z jejichž studia postupně vznikly knihy KÁMEN. Svědectví hlavního aktéra „falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku (2013), Tři muži proti totalitě. Odbojář Ota Tulačka, pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji proti StB (2014), Kauza Jan Masaryk (nový pohled). Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950-1951 (2015) a nejnověji i obsáhlá monografie Falešné hranice. Akce „Kámen“. Oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948-1951 (2018). Zdá se, že Jandečková jimi zaskočila i renomované historiky s bohatým institucionálním zázemím. Zdokumentovala totiž nejen případ svého dědečka, ale především detailně rozkryla perfidní systém provokací StB prostřednictvím fingovaných hranic. K jejich překročení byli cílevědomě provokováni odpůrci režimu, aby mohli pak být informačně plně „vytěženi“ a posléze zatčeni a odsouzeni k dlouholetým trestům. Krom toho vypátrala cenné písemné svědectví o celé akci až za mořem, sebrala od soukromých osob množství dokumentačního a fotografického materiálu, všimla si přehlížených souvislostí a mohla tak přijít i s novou hypotézou o smrti Jana Masaryka. Recenzenti jí vyčítají přehnanou expresívnost podání, snovači konspiračních teorií jásají, před její pracovitostí a pramenným objevitelstvím však kapitulují i seriózní historici. A jak vnímá svou práci ona sama, matka dvou dětí, která stále žije tam, kde se vražedné děje jejích knih odehrávaly?


Domažlice: Viktorie Janiurková

Poslední knihu Václavy Jandečkové vydalo už pražské Argo, první tři domažlické Nakladatelství Českého lesa. To založil fotograf Zdeněk Procházka (* 1954) v roce 1991 jako rodinné nakladatelství a dodnes, kdy má firma za sebou už na 200 titulů, je v něm zaměstnán pouze on a jeho manželka. V době našeho natáčení budou oba v Itálii, zastoupí je však jejich dcera Viktorie Janiurková (* 1983), která pracuje ve fotoarchivu Muzea Chodska v Domažlicích, na chodu nakladatelství se však také podílí. Seznámí nás s jeho profilem, který tvoří hlavně tituly věnované historii, památkám, řemeslům a turistice západních Čech, ale také historii a památkám sousedního Bavorska a Horní Falce - až třetina knih tu vychází v česko-německé verzi. Některé tituly vznikají na objednávku krajských, městských nebo obecních úřadů, dále firma vydává pohlednice a mapy, věnuje se dokumentaci památkového fondu okresů Domažlice a Tachov, provozuje historickou krčmu U Meluzíny a středověkou tvrz ve Lštění. Autorem řady titulů je sám šéf, z jehož pera pochází např. titul Domažlice (2015), průvodce městem, a řada dalších historických a místopisných publikací, často bohatě vybavených dobovou fotografickou dokumentací (Sklářství v Českém lese na Domažlicku a Tachovsku, 2009; Co odnesl čas 1-4, 2010-2013).


Stachy: Jiří Staněk

Za básníkem a lékárníkem Jiřím Staňkem (* 1957) jsme byli už v roce 2010 (» vysílání 5. 6. 2010), poté co vyšel výbor z jeho díla pod názvem Pornofilie (2009). Od té doby vydal několik dalších sbírek, také však prodělal rodinné neštěstí, po kterém přišel nejen o lékárnu U Zeleného orla ve Strakonicích, nad kterou měl byt, kde jsme natáčeli, ale i o několik dalších lékáren v kraji. Zbyla mu jediná v obci Stachy, kde také – prý jako homeless, jak se vyjádřil – bydlí. Telčské nakladatelství Dobrý důvod Antonína Bíny mu nejnověji vydalo skladbu Příběh (2017), která má sama pozoruhodnou historii. Vznikla už roce 1976 ze zážitku Staňkových prarodičů, ukrývajících za okupace židovského bezdomovce. Autorovi tehdy nebylo ještě ani dvacet let. Vyšla pak v ostravském Almanachu Oheň v roce 1982, teď vychází poprvé samostatně a jako by svým úzkostným tázáním překlenula éru fašismu, komunismu i demokracie, protože dobro a zlo, odvaha a strach jsou stále stejné. Nakladatel vydal knížečku s prázdnou obálkou, aby si ji mohl každý dotvořit do svého vlastního příběhu, část nákladu k autorovým šedesátinám ilustrovali různí výtvarníci. K nim se posléze přidali další čtenáři-ilustrátoři, takže nakonec vzniklo několik desítek obálek, z nichž některé byly v únoru až březnu 2018 vystaveny v Brně na Skleněné louce. „Život je vážná věc,“ zní v uších stále Staňkův výrok od minula. Osudová předpověď? Anebo je básník opravdu jen hrací automat, jak se jmenovala Staňkova první sbírka z roku 1979?


Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 P ST HD
ŽánrMagazín