Jak tiká literární čas, se zeptají moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid potomka slavné rodiny Mannů, režiséra a spisovatele Jindřicha Manna. Tváře české literatury představí fotograf Pavel Vácha a svou knižní grafikou několika desetiletí nás provede výtvarník Joska Skalník

„Můj čas je pouhopouhé prozatím“, „My dva a čas“. Jak svědčí citáty, s časem hojně pracuje tvorba populární, natož ta nekomerční, která má hlubinné ambice postihnout individuální i kolektivní proměny lidské existence. Vrstvení a prolínání časů je při tom nemalou tvůrčí výzvou, vztah přítomnosti k minulosti i budoucnosti žhavě pociťovaným problémem politickým, ekonomickým či mravním a náboženským. Čas bývá nespravedlivým hrobařem hodnot i nejlepším jejich soudcem a soudě podle českých přísloví, je i součástí jakési archetypální lidové moudrosti: blýská se na časy, čas jsou peníze, dočkej času jako husa klasu. My si různé podoby času i nečasu, tj. poměrů, ukážeme na několika příkladech tvůrců, do jejichž díla se zub času v tom dobrém slova smyslu otiskl docela výrazně.


Spisovatel

Jindřich Mann

Režisér a spisovatel Jindřich Mann (* 1948) vyrůstal v Čechách jako syn spisovatele, dramatika a scenáristy Ludvíka Aškenazyho (1921–1986) a Leonie Mannové, dcery německého spisovatele Heinricha Manna (1871-1950), autora mj. románu Profesor Neřád (1905). Jeho prastrýcem tedy byl jiný velikán německé literatury Thomas Mann (1875–1955; Buddenbrookovi, 1901; Smrt v Benátkách, 1912), strýcem spisovatel a žurnalista Klaus Mann (1906–1949; Mefisto, 1936) a historik Golo Mann (1909–1994). On sám v roce 1968 s rodiči emigroval do SRN, kde vystudoval Filmovou a televizní akademii v Západním Berlíně a věnoval se jako scenárista a režisér televizní tvorbě nejrůznějších žánrů. Dnes žije znovu ve vlasti, podle předlohy svého otce natočil pro ČT Pravdivý příběh Antonie Pařízkové (1999) a vydal zatím dvě knihy: vzpomínkovou prózu Poste restante (2012, původně německy 2007) a soubor tří autobiografických novel Lední medvěd (2017). Ve stylu nezapře otcovskou literární těkavost, rozbíhavost jeho vypravěčského gesta jako by ale zároveň byla jistou záchranou před tíží stínu předků, které většinou ani neměl šanci poznat. Nicméně čas tiká v jeho prózách skoro nepřetržitě a Mann vtipně vyjevuje, jak často a přitom nejistě a chatrně je s ním spojena naše paměť.


Téma

Jan Prokop a Martin Brož

Čas se měří hodinami a hodinkami, jejich podoba může však být někdy překvapivě jiná, než na jakou jsme zvyklí. Přesvědčí nás o tom krátká návštěva v hodinářské dílně Jana Prokopa (* 1972) a Martina Brože (* 1978). Můžou jít například hodinky pozadu? Co je to „dvojitý retrográdní mechanismus“? Čím inspiroval tyto hodináře malíř František Kupka? A čím sochař a architekt Václav Cigler? Čas dostává v jejich pojetí i na nepatrné ploše ciferníku svůj vlastní výraz, inspirovaný například čínskou filozofií.


Téma

Pavel Vácha

Výjezd do Kolína zahájíme srovnáním dnešní podoby města s jeho podobou na fotografiích Jaromíra Funkeho v jeho knize Kolín 1923 (2017). Jako by to bylo za těch 95 uplynulých let docela jiné město.

Naše cesta míří ale za jinými fotografiemi. Pod názvem Tváře české literatury představuje fotograf Pavel Vácha (* 1940) v Městské knihovně Kolín přes 30 portrétních snímků českých literátů od 60. let až do současnosti. Nejstarší foto je z roku 1964, Bohumil Hrabal ve svém tehdejším bydlišti v libeňské ulici Na Hrázi, nejnovější z roku 2016, kdy slavil Jiří Stránský 85. narozeniny na formanovské lodi Tajemství. A mezi tím jsou fotky Suchého, Hůlové, Šiktance, Oty Pavla, Muchy, Koláře, Milana Kundery, Soukupové, Wernische a dalších, každá zřejmě se svým vlastním příběhem. Aspoň s některými nás Pavel Vácha jistě seznámí a my se ho budeme ptát, jak se čas za těch už víc než padesát let do tváří českých literátů podle něj vepsal. A také zdali vypozoroval za ta léta nějaký vztah mezi dílem a podobou jeho autora. Vácha o tom musí něco vědět, absolvoval fotografii na FAMU v roce 1968, od té doby působí na volné noze, a zárodky vystavené kolekce vznikly původně na objednávku výtvarné redakce nakladatelství Čs. spisovatel už v roce 1969.


Téma

Pavel Kárník

Když už budeme v Městské knihovně Kolín, nenecháme si ujít ani její letmou prohlídku. Neobyčejně agilní institucí nás provede její ředitel Pavel Kárník (* 1960). Původním povoláním je knihkupec, vystudoval ekonomii a k tomu později ještě politologii a veřejnou správu v Bratislavě. Jak sám ale říká, hlavně se celkem už čtyřicet let pohybuje „v knihách“. Je tedy nadmíru povolaným k tomu, aby na příkladu „své“ knihovny ukázal, jak se funkce knihoven v čase proměnila a jakými aktivitami přesahuje pouhou výpůjční činnost. Ta je zde ostatně plně automatizovaná a knihovna se pyšní tím, že přechod na ni zvládla pouze vlastními silami.


Téma

Joska Skalník

A nakonec skok časem zpět, kdy se výtvarník Joska Skalník (* 1948) nevěnoval tak jako dnes pouze volné tvorbě, nýbrž v roli typografa a grafického designéra určoval zejména vizuál Činoherního klubu či produkce Jazzové sekce Svazu hudebníků. Expozice jeho užité grafiky do roku 2000 s názvem My tancovat nemusíme začala v Centru současného umění DOX 14. 3. a potrvá do 4. 6., my si ji s autorem natočíme den před otevřením. Název odkazuje k jisté konkrétní historce, má však evidentně i svůj symbolický význam, protože vše, co je na výstavě k vidění, vzniklo už po srpnu 1968, přitom však se svým duchem vymyká jakékoli službě normalizační totalitě. Domeček nad stanicí metra Kačerov, kde sídlila Jazzová sekce, býval plný plakátů a knih se Skalníkovými obálkami a čišelo z nich poselství poetické svobody, nesvázanosti a nepředstíraného optimismu, i když zrovna k němu mnoho důvodů tehdy nebylo. Skalník ale dokazoval, že i v podmínkách mimo jiné také technologické limitace grafikovy práce lze najít věcná řešení, která slouží obsahu a přitom mají i svého vlastního ducha.


Přesah literatury

Petr Kroutil

Saxofonista Petr Kroutil (* 1973) je znám jako představitel Dannyho Smiřického v seriálu Karla Kachyni Prima sezóna (1994), zahrál si třeba také v Bohémě (2017), ale jeho doménou je jazz. Vystudoval saxofon a klarinet na Konzervatoři Jaroslava Ježka, hrál v Originálním pražském synkopickém orchestru Ondřeje Havelky a v dalších uskupeních, od roku 2016 vede jako kapelník, sólista, zpěvák a aranžér vlastní big band Original Vintage Orchestra. Mj. studoval také indickou flétnu na univerzitě v Nepálu a v roce 2012 hrál na zahájení olympiády v Londýně.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 P ST HD
ŽánrMagazín