Lidská paměť je selektivní, schopností literatury a umění je mimo jiné vyplňovat její mezery. Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o tom hovoří s operní pěvkyní S. Červenou, prozaičkou J. Červenkovou, publicistkou A. Horáčkovou, historikem P. Zídkem, výtvarnou kritičkou L. Lindaurovou, filmovým historikem J. Bernardem a harmonikářem J. Čečilem

Lidská paměť je zrádná, řadu věcí z minulosti dokáže vytěsnit, to zná každý ze své zkušenosti. Horší je, když tak funguje i paměť kolektivní a mezery ve znalostech o své minulosti si společnost buď neuvědomuje, nebo dokonce vědomě obchází. Literatura, umění a věda, pokud jsou svobodné a svéprávné, naopak mezery v paměti často cíleně vyplňují a hledají v nich další či úplně novou tvář naší přítomné identity. Jde o nekončící proces, související se samou podstatou uměleckého a vědeckého hledačství, ve kterém i zdánlivě známá fakta mohou nabýt zcela nových významů a výkladů a v němž vyplnění jedné mezery vědění většinou implikuje vznik mezer zase jiných, vybízejících rovněž k pozornosti. Taková je i kniha, která se sama jmenuje Mezera a o níž budeme v tomto dílu revue hovořit. Vyplníme s ní ve studiu díru v knihovně, potřeby lidské paměti jsou však širší než jakákoli bibliotéka, zároveň ale omezené, a tedy právě mezerovité…

Čtenář VIP

Soňa Červená Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená (* 9. 9. 1925) se blíží letošnímu úctyhodnému jubileu v plné svěžesti, paměť neztrácí, naopak se ještě aktivně podílí na obnovování paměti veřejné. Jako stálý host činohry a opery Národního divadla např. loni účastí na inscenaci amerického režiséra Roberta Wilsona 1914 (i jako spoluautorka námětu), předtím na inscenacích Toufar, Zítra se bude…, Věc Makropulos atd. Má k tomu jistě důvod i ve svém bohatém životopise exulantky (od roku 1962) a ceněné star na světových operních scénách až do 80. let. Svou dráhu dcery zakladatele kabaretu Červená sedma JUDr. Jiřího Červeného (1887–1962) popsala sama v pamětech s pro ni nanejvýš charakteristickým názvem Stýskání zakázáno (1999). Ty právě teď vyšly už ve 3. vydání, spolu s CD s ukázkami z operního repertoáru z let 1954–1961. Krom toho je i autorkou knihy o svém pradědečkovi Václavu Františkovi Červeném (1819–1896), vynálezci a výrobci žesťových nástrojů (Můjváclav, 2001). Soňa Červená sama je tak zosobněním paměti sahající od 19. století až po žhavý dnešek, určitě však i v ní jsou mezery, které svou tvorbou i teď usiluje zaplnit.

Spisovatel

Jana Červenková Prozaička a publicistka Jana Červenková (* 1939) debutovala v roce 1969 knížkou pro děti Čtyřlístek pro štěstí, svou prvotinu pro dospělé Semestr života, která byla napsána už v roce 1971, mohla vydat až v roce 1981. Vystudovala češtinu a dějepis na Vysoké škole pedagogické (1960), krátce působila jako učitelka a vychovatelka, poté se věnovala dětem z manželství s historikem Janem Červenkou (1925–1991), za normalizace vystřídala řadu zaměstnání od prodavačky a internátní vychovatelky po redaktorku v nakladatelství Mladá fronta, uklízečku a vrátnou. Od roku 1990 pracovala v řadě novinových a časopiseckých redakcí, vydala několik dalších prozaických knih a překládala z ruštiny. To spolu s literárním kritikem a někdejším šéfredaktorem Literárních novin ze 60. let Milanem Jungmannem (1922–2012), s nímž navázala vztah už v roce 1986 a prožila s ním posledních pět let jeho života. Její prózy mají pokaždé autobiografickou inspiraci, jak sama říká, je v nich „vždycky naivní hrdinka, která se střetne s realitou“. Takový je i její poslední román Zavři oči, otevři pusu (2014), jehož psychologicky těkavý vztahový příběh rámují konkrétní politické proměny dvaceti poválečných let. Emocionální paměť osobní i společenská hraje tu tedy kardinální roli a právě na tohle téma budeme s Janou Červenkovou hovořit.

Tržiště

  • zemřel anglista Zdeněk Stříbrný, mj. autor dvousvazkových Dějin anglické literatury (1987)
    (1. 10. 1922 – 11. 12. 2014)
  • dvacet pět let uplynulo od založení „váchalovského“ nakladatelství Paseka – „bilanční rozhovor“ s jejím zakladatelem Ladislavem Horáčkem vydal pod názvem Přece tady nebudeme sedět nasucho (2014) Petr Placák
  • pětasedmdesáti let by se dožil literární kritik a editor Jan Lopatka
    (7. 2. 1940 – 9. 7. 1993)
  • devadesáti let by se dožil literární teoretik Zdeněk Kožmín
    (28. 2. 1925 – 12. 11. 2007)
    » vysílání 10. 5. 2003
  • osmdesátiletý francouzský kreslíř a karikaturista Georges Wolinski, který zahynul 7. ledna 2015 při teroristickém útoku na redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo, zanechal stopu i v Česku: když Jan Lukeš redigoval v roce 2002 knížku Nová nová vlna? Rozprava o české a francouzské kinematografii, použil na obálku jeho plakát k pařížské přehlídce nové vlny z téhož roku

Nakladatelský počin

Lenka Lindaurová „Kniha do mezery ve vaší knihovně. Zaplňuje mezeru mezi zprávami a informacemi o umění a české společnosti uplynulých 25 let. Je určena všem, kteří mají rádi umění, ale i těm, kteří se ho bojí.“ Tak sama sebe inzeruje hned na předních deskách více než pětisetstránkový svazek s názvem Mezera (2014). Vydala jej Společnost Jindřicha Chalupeckého a Yinachi, s podtitulem „Mladé umění v Česku 1990–2014“. Autorkou koncepce je výtvarná kritička, kurátorka a ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Lenka Lindaurová (* 1960), která knihu mj. doprovodila i vlastními deníkovými, místy lehce prostořekými zápisy. To dílu, které je jinak jakousi dokumentární kronikou vizuálního umění posledního čtvrtstoletí, dodává mírně skandální rozměr, rámec dění tvoří každoroční výsledky Cen Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. Záběr knihy je však širší, jak dokumentují vstupní eseje ke každé „pětiletce“ doby z pera výtvarných teoretiků, filozofů a sociologů (Jana a Jiří Ševčíkovi, J. Pospiszyl, V. Bělohradský, M. Petříček, J. Přibáň ad.). Mezera je tak sama přiznaně provokující a mezerovitá a klade ve své mnohosti, protikladnosti a vizuální opulenci řadu otázek – např. zda je skutečně „umění jaksi zbytečné, je odvahou do budoucnosti, a jak říkal teoretik Jindřich Chalupecký, je ,zámlkou uprostřed hluků světa'?“ Ostatně – co jsme si my sami zapamatovali z překotné polistopadové doby právě z oblasti výtvarného umění?

Téma

Petr Zídek Petr Zídek (* 1971) působí jako redaktor přílohy Orientace Lidových novin, studiem je však historik orientovaný na dějiny 20. století. Publikoval knižní práce z dějin Afriky, v roce 2010 Příběh herečky o neblaze proslulé dělnické prokurátorce Ludmile Brožové, pak např. Po boku. Třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012) (2012), naposledy monografii Hana Benešová. Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974) (2014). Zídek je nekompromisní analytik, zběhlý v archivní práci, empatické novinařině i stylistické zřetelnosti a jeho práce o „paní prezidentové“ vyústila nejen v první větší životopis Hany Benešové, ale také ve vzácně pozitivní portrét lidského osudu žitého okolnostem navzdory. Budeme s ním o něm mluvit ve studiu.

Alice Horáčková Zcela jiná je monografická koláž Alice Horáčkové (* 1980) s názvem Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale (2014). O Čerepkové (1946–2013) řekl František Hrubín hned po jejích prvních otištěných básních, že je českým Rimbaudem a podobný byl i její osud. Horáčková ho skládá z Čerepkové tvorby, dokumentů, výpovědí svědků i z vlastního rozhovorem s básnířkou, počínaje úvodní poznámkou Juraje Jakubiska, že „člověk, který v ní psal, byl jiný člověk než ten, který v ní mluvil“, až po závěrečnou Čerepkové autocharakteristiku: „Já jsem člověk mimo všechno.“ Stylem připomíná kniha „historie skoro detektivní“ Miroslava Ivanova – dozvíme se v ní mnohé i o samotné autorce a také spoustu dobových drbů, které by jinak asi odešly s každým z vypravěčů. A proč se zrovna „potížistka“ Čerepková stala předmětem zájmu Alice Horáčkové? To už nám řekne ona sama.

Jan Bernard Podobně nonkonformní figurou jako Čerepková byl v 60. letech protagonista monografie Jana Bernarda (* 1948) Jan Němec. Enfant terrible nové vlny. Díl 1. 1954–1974 (2014). Zahrnuje Němcovu domácí tvorbu do emigrace a na téměř 650 stranách ji analyzuje v souvislostech uměleckých i šířeji společenských. Zvláštní pozornost přitom věnuje Němcovým nerealizovaným projektům, které tak výrazně vyplňují další mezery v našich znalostech „zlatých šedesátých“. Bernard podobně už kdysi zmapoval tvorbu Evalda Schorma (1994), kromě dalších historických a teoretických knih věnovaných filmu vydal též soubor svých článků a vzpomínkových reminiscencí Z šedé zóny (2010) a v současnosti pracuje na edici textů Václava Havla pro film a o filmu. Jde tedy o kontinuální pracovní program, kde se i v Němcově případě slučuje archivní výzkum a studium sekundárních pramenů s metodami orální historie, včetně řady rozhovorů se samotným režisérem, což mimořádně přispívá ke čtivosti knihy.

Přesah literatury

Josef Čečil Harmonikář Josef Čečil (* 1949), známý jako Pepíček Čečil je svéráznou figurou pražských hospod, v nichž se svou „fňuknou“ šíří staropražský folklór. Sám je také autorem některých písní, ale ty prý již zapomněl, a jeho repertoár tvoří kusy, při nichž „má většina lidí dojem, že se ocitl v době rady Vacátka v putykách nejnižší kategorie, kde se scházela ,galerka' a kde zábava všech zúčastněných byla na prvním místě“, jak stojí na jeho webu. Pepíčka Čečila měl rád např. Bohumil Hrabal a jeho jméno se ve Spisech B. H. vyskytuje hned několikrát, nejzajímavěji v textu Listopadový uragán, kde se mj. píše, jak Pepíček Čečil Hrabalovi zahrál v listopadových dnech roku 1989 „tu písničku, kterou mám rád, ale které se lekám… Padla puma na Rusy…“ Tu by mohl Pepíček zahrát i nám.

Stopáž53 minut
Rok výroby 2015
 P ST
ŽánrMagazín