Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid představí spolu s překladatelem Ladislavem Šenkyříkem nový bestseller J. K. Rowlingové, historička Miroslava Burianová nás seznámí s protektorátní módou a dnešní kulturní život na území bývalých Sudet si zrekapitulujeme na trase Cheb – Loket – Kadaň

Po poválečném odsunu tří milionů Němců se české pohraničí proměnilo na celá léta v pustnoucí pohřebiště historie i nových nadějí. Děsivým svědectvím toho je kniha Verlorene Geschichte, vydaná v roce 1985 v SRN pod jménem František Jederman a přinášející obrazem i slovem svědectví o životě-neživotě těžce poraněného území. V roce 1990 vyšla kniha i u nás v původním českém znění pod názvem Ztracené dějiny a jako její autoři se představili filmař Josef Platz (fotografie), spisovatelka Eda Kriseová (úvod) a psychiatr Petr Příhoda (průvodní text).

Na prahu nové demokratické éry dostali tedy čtenáři do ruky výmluvné memento, vybízející k zamyšlení nad starými chybami. Jak jsme ho vyslyšeli? Jak se zacelují staré rány? Jak přeshraniční spolupráce vyrovnává někdejší křivdy a viny? Jak se s vědomím souvislostí rodí nové hodnoty a restauruje se historická paměť i kolektivní svědomí? Pokusíme se odpovědět při krátkém průjezdu západními Čechami.

Překladatel: Ladislav Šenkyřík

Ladislav ŠenkyříkJeště před tím, než se vydáme na cestu do bývalých Sudet, navštívíme jednoho pražského hosta. I když překladatel Ladislav Šenkyřík (* 1957) je se Sudety také osobně spojen – má totiž chalupu nedaleko Karlových Varů, v údolí říčky Teplé. Tentokrát bude však naším hostem především kvůli svému překladu detektivky Roberta Galbraitha Volání Kukačky (2014), což je další opus autorky potterovské ságy J. K. Rowlingové. L. Š., který jinak překládá spíše autory jako Nabokov, McEwan či Bukowski, se práce podjal v jakémsi stavu překladatelského vyhoření, a tak bude zajímavé se ptát, zdali převod téměř pětisetstránkového románu tak proslavené a prodávané autorky může být opravdu odpočinkem.

Galerie: Cheb

Ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu Marcel Fišer (* 1969) působil nejprve od roku 1995 do roku 2009 v Galerii Klatovy-Klenová, nyní se na podobně ceněnou úroveň, jaké dosáhl tam, snaží povznést své chebské působiště. Již se mu povedlo vtisknout novou nekonvenční podobu jak sbírce moderního a současného umění (v roce 2012), tak sbírce gotického sochařství (v roce 2013). Galerie vyvíjí i publikační činnost, provozuje knihovnu a kavárnu, snaží se svůj fond rozšiřovat nákupy současných umělců (Kovanda, Bolf, Kintera), i za cenu zadlužení. Buduje nového ducha, třebaže návštěvnost galerie i u populárních výstav, jako byl třeba Antonín Slavíček, nepřesahuje dvacet návštěvníků denně.

Knihovna: Loket

Městská knihovna Loket má poměrně mladou historii. Až do roku 1945 zde byla jen knihovna německá, ta česká vznikla prakticky na zelené louce, první akvizicí bylo 50 českých svazků, které sem připutovaly v rámci akce „pomoc pohraničí“. Od roku 1984 vede knihovnu Marcela Hadravová (* 1956), která měla výrazný podíl i na jejím prostorovém řešení v přízemí historické radnice. Tam se knihovna nastěhovala v roce 2008 a dnes je v ní k dispozici oddělení pro dospělé, pro děti a expozice Muzea knižní vazby. V třítisícovém Lokti má MK otevřeno i v sobotu a v neděli, v celkovém počtu tří pracovnic provozuje i vlastní internetové stránky. To vše ve městě, jímž byl kdysi zcela okouzlen už J. W. Goethe. Tomu zde v roce 1932 odhalil sochu místní spolek, jeho členem byl také loketský knihkupec a pozdější protektorátní státní tajemník a ministr Karl Hermann Frank, odsouzený pak v roce 1946 lidovým soudem k trestu smrti pověšením. To jsou literární dějiny!

Knihvazačská dílna

Jarmila SobotováNa koncepci a výbavě loketského Muzea knižní vazby se zásadně podílela umělecká knihařka Jarmila Sobotová (1946) spolu se svým už zemřelým manželem Janem Sobotou. Ten od roku 1982 působil v exilu ve Švýcarsku a USA jako konzervátor, jeho paní, původním povoláním psycholožka, byla jeho asistentkou. Od roku 1985 se J. S. věnuje umělecké knižní vazbě, po návratu do vlasti v roce 1997 založili s manželem Umělecké knihařství a galerii u Sobotů. Tam ji navštívíme, aby nás zasvětila jednak do koncepce Muzea knižní vazby, jednak aspoň trochu i do své práce umělecké knihvazačky.

Vykmanov

Věž smrti ve VykmanověCestou do Kadaně odbočíme za Ostrovem na chvilku na Vykmanov. Ocitneme se v „Jáchymovském pekle“ oblasti těžby uranu, kde v 50. letech v místních komunistických koncentrácích vykonávali otrockou práci tisíce tehdejších politických vězňů. Dotkneme se tedy další vrstvy paměti zdejšího kraje, která ještě završila jeho zmrzačení. Jedním z těch, kdo ve vykmanovském lágru „L“, zvaném „tábor černé smrti“, od podzimu 1954 do léta 1955 pracoval, byl budoucí spisovatel Karel Pecka (1928–1997). Sem se svážela radioaktivní ruda z celých Čech, v tzv. Věži smrti, několikapatrovém mlýně, se drtila na prášek a plnila do barelů na odvoz do Sovětského Svazu. Bez jakékoli ochrany, v oblacích radioaktivního prachu, jak Pecka popisuje např. ve svých Motácích nezvěstnému (samizdat 1978, exil 1980, v Česku 1990). Věž smrti stále stojí jako součást areálu Škodovky v Ostrově, natočíme si tedy před ní krátkou úvahu o tom, kde všude literatura vzniká – jako nepotlačitelný živel trhající monolit epochy.

Spisovatel: Jiří Šedý

 

Jiří Šedý (* 1976) je autorem desítky knih, maluje obrazy, pořádá výstavy, věnuje se lektorské činnosti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl postižen Downovým syndromem, vrozenou vývojovou poruchou, která limituje jeho možnosti, např. pomalejší formulační schopností. Přesto sám ještě pomáhá druhým a tak byl také v roce 2002 jako jediný člověk s mentálním postižením dekorován Cenou Olgy Havlové. Nyní vydal novou knihu, kterou psal pět let a nese název Vesmírné příběhy. Jde o vlídnou fantasy věnovanou „všem, kteří mne v mém životě laskavě provázeli, učili a respektovali a nevadila jim moje odlišnost“. Vyšla vlastním nákladem, na vydání si rodiče J. Š. vzali půjčku. Případ J. Š. vede k otázce, má-li tvořivost vůbec nějaké hranice a kdo je určuje.

Patriot: Herbert Kisza

Herbert KiszaHerbert Kisza (* 1943) studoval do roku 1967 na VŠUP u Aloise Fišárka, za normalizace se odstěhoval do Kadaně, založil na zdejší Lidové škole umění výtvarný obor a tři roky tu učil, posléze se vedle malování začal věnovat grafice a sochařství. Kadaň se mu zřejmě stala osudem: její romantické okolí je mu vytrvalou inspirací, spoluzakládal zdejší sochařské sympozium, vydal o městě knihu Kadaň a okolí. Jeho tvorba je zastoupena v NG, Galerii Benedikta Rejta v Lounech, v Litoměřicích, Mostu či Liberci, sám své dílo vystavuje v soukromé kadaňské Galerii U Netopýra. Tam ho navštívíme a budeme se ho ptát, jak se člověk od Českého Těšína, s pražskou i evropskou zkušeností stane kadaňským patriotem.

Přesah: Miroslava Burianová

Miroslava BurianováHistorička Miroslava Burianová (* 1975) pracuje jako kurátorka osobních fondů 20. století Archivu Národního muzea a kurátorka sbírky moderního textilu Oddělení novodobých českých dějin Národního muzea. Podílela se na řadě výstav, teď nejnověji vydala publikaci Móda v ulicích protektorátu. Život – oděv – lidé (2013), v níž za jednotlivými módními trendy druhé republiky a protektorátu hledá širší projevy životního stylu, vliv všednodenní válečné reality i dopad tehdejších dějinných událostí. Zdrojem výkladu je nejen sbírka oděvů Národního muzea, která se ještě významně rozrostla o dary související s výročím atentátu na Reinharda Heydricha v roce 2012, ale i dobový tisk, fotografie, film, vzpomínky pamětníků, plakáty, reklamy, válečná satira atd. „Móda v nesvobodě“ se tak ukazuje jako překvapivě různorodá, invenční a elegantní, kdy „jako prohřešek proti dobrému vkusu bylo vnímáno, pokud oděv neodpovídal příležitosti“. Nezapomněli jsme třeba zrovna na tohle v dobách svobody?

Stopáž53 minut
Rok výroby 2014
 P ST
ŽánrMagazín