Hodinový blok občanské a investigativní žurnalistiky o životním prostředí. Dokument na ekologické téma, Nedej se plus a Občanské noviny

Rudolfa Jandu (1907 – 2000) lze považovat za prvního českého fotografa – ekologa, který si jasně uvědomil souvislosti dalekosáhlého ničení přírody a poukázal na hluboké sepětí lidské duše s divokou přírodou. Jasně nahlédl, že setkání s pralesem prohlubuje naši vnímavost k mimo-lidskému světu a dává nám zároveň možnost propojit se s hlubšími vrstvami našich životů. Tušil, že s každým podťatým stromovým velikánem, s každým vymírajícím druhem ztrácíme možnost emocionálního i tělesného napojení na procesy v samém nitru přírody a přicházíme tak o střípky moudrosti, kterou v sobě z dávných dob neseme. Hovořil o tom, že vstupujeme do doby, která bude klíčová pro záchranu biosféry a života vůbec a že náš úspěch záleží na tom, zda přírodu znovu zahlédneme jako realitu prodchnutou poezií a smyslem.

Rudolf Janda se narodil a vyrostl ve Frenštátě pod Radhoštěm. Díky stipendiu mohl ve dvacátých letech studovat na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, kde se zrodilo jeho celoživotní přátelství s Jiřím Voskovcem. Po návratu do Československa se pohyboval kolem Osvobozeného divadla a zkoušel fotografovat. Stal se právníkem s mnoha talenty a zálibami: hovořil sedmi jazyky, sbíral lidové písně, fotografoval. Jeho fotografická vášeň jej nakonec přivedla do beskydských pralesů, kde se zrodilo jeho stěžejní monotematické dílo: Prales v Beskydách (1943).

Rudolf Janda nebyl uměleckým fotografem. Prales vnímal jako ekolog a přírodní filosof, fotografie mu byla prostředkem, jak neustálým navracením a opakováním odkrývat skryté půvaby přírodního světa, jak zachytit jeho archetypální podstatu. Fotografováním bezpochyby naplňoval i svou touhu pobývat v řádu světa nezasaženém lidskou rukou, kde lze ještě prožívat vytržení „ze známých souvislostí, z obvyklých vztahů mezi věcmi kolem nás a sebou samými.” (Rudolf Janda: Prales v Beskydách, 1943). Jandovo zaujetí přírodou brzo přitáhlo pozornost podobně naladěných lidí a vyústilo v četná celoživotní přátelství s fotografy, zejména s Petrem Helbichem a Herbertem Thielem. Petr Helbich posléze seznámil Rudolfa Jandu s Josefem Sudkem; Herbert Thiel pak byl oním duchapřítomným svědkem, který vzácné chvíle setkání obou fotografů v Mioší roku 1970 zachytil v sérii dokumentárních snímků.

Rozsáhlé fotografické dílo Rudolfa Jandy čítající na patnáct tisíc černobílých i barevných fotografií, zůstává dodnes v podstatě neznámé. Janda se nezajímal o výstavy, nepublikoval. Neměl potřebu se prezentovat, ukazovat na odiv to, čím žije. Byl věrný svému pralesu, svému dílu – vše ostatní jej pouze svádělo z cesty. Jandovo dílo je neokázalé, ale ve své podstatě představuje výjimečný tvůrčí čin. Je zároveň svého druhu nedocenitelnou pamětí zmizelých pralesů a pradávného řádu světa, ke které se můžeme obracet pro radu a inspiraci v době, kdy nám naše civilizace přestává poskytovat oporu v hledání smysluplné existence.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2018
 P ST AD HD
ŽánrDokument