Barevný život Vladimíra Čecha

Klikněte pro větší obrázek
Lidé si ho pamatují jako průvodce vědomostní soutěží Chcete být milionářem, která katapultovala do té doby málo známého herce Vladimíra Čecha na přední příčky popularity a poklidný život mu změnila ve velkolepou exhibici. Jak ovšem mediální humbuk nečekaně přišel, stejně rychle si novináři našli jiné cíle. Nějakou dobu jsme jej pak slýchali pouze z rádia a dabingu. Šestapadesátiletý herec Městských divadel pražských se na obrazovku vrátil v roli moderátora magazínu Barvy života. Navíc už od května provede diváky malebností české krajiny z ptačí perspektivy. Vystoupá na kopce a kopečky a ukáže horské chaty, boudy i kostelíky, zkrátka vše, co na nich stojí.

Když mě vyhodili z Milionáře, dostal jsem několik nabídek v televizích. Všechny jsem je s úctou odmítal. Kývl jsem nakonec Primě na pořad Kvíz show. Byla to chyba. Ověřil jsem si, že člověk nemá vstupovat do projektů, které mu nesedí.“

Teď moderujete magazín pro seniory, ovšem ke sledovanosti Milionáře mají Barvy života daleko. Nevadí vám to? Proč jste tuto nabídku přijal?

Klikněte pro větší obrázek
Je to pořad, který má zajímavou strukturu. Střídají se v něm různí lidé s nejrůznějšími osudy. S každým je třeba vést rozhovor jinak. To je na tom zajímavé. A jestli mě to neurazilo? Takhle o tom vůbec neuvažuji. Kromě toho je to pořad pro seniory a já sek tomu věku již nezadržitelně blížím.

Odkdy je člověk seniorem?

Sice se říká, že je člověk tak starý, jak se cítí, ale pravda je to pouze zčásti. Když se na sebe podívám do zrcadla, jsem realista – prozradí vás vrásky, šedivé vlasy a taky první zdravotní neduhy. Jakmile se přehoupne padesátka, tak člověk pomaličku ke stáří směřuje. Je to určitá hranice. Vnímáte věci, které vás dřív neobtěžovaly.

V kterém věku jste se cítil nejlépe?

Klikněte pro větší obrázek
Kdyby se dal vrátit čas, přál bych si prožít znovu období mezi třicítkou a čtyřicítkou. Člověk je fyzicky naprosto zdatný a má ze života ten správný rozum, který mu v mládí scházel. Hrál jsem tehdy divadlo nejdříve v Olomouci, pak v Pardubicích. Dělali jsme výborné inscenace. Rád vzpomínám i na své angažmá v Kladně. To už mi bylo o pár let víc, ale cítil jsem se tam skvěle.

Jak se udržujete v kondici?

Nejsem rozhodně vzor pravidelně cvičícího padesátníka. Je mi ale jasné, že něco dělat musím, abych se nezměnil v pytel bláta. Chodím do přírody, tu a tam s kamarády na vandry, pravidelně i se starším synem dvakrát do roka obcházíme s batohem na zádech republiku, spíme pod širákem, tu a tam se snažím sportovat. Basket, výhledově uvažuji o tenisu. Snažím se i po Praze co nejvíc chodit pěšky.

S cestováním a výlety souvisí také vaše současné působení v rádiu a teď i nová nabídka ostravského televizního studia...

Klikněte pro větší obrázek
Rádio má pro mne neopakovatelné kouzlo. Už jako kluk jsem v tehdejším Československém rozhlasu šmejdil po všech jeho zákoutích. Když mi před lety zakázali spolupracovat s ostravskou televizí, tamní rozhlas mi naopak práci dával tím víc. Prokletí mojí maminky Hedy mě provázelo na každém kroku, ale rádio je dokázalo obejít, a to i v dalších městech, kde jsem se díky divadlu ocitl. Do Ostravy – Na vrcholky hor – se pochopitelně těším, ale hlavně na všechny ty kopce, které důvěrně znám.

Už čtvrtým rokem radíte posluchačům rádia Blaník, kam vyrazit na výlet. Jak se zrodila myšlenka cestovatelského magazínu?

V Blaníku se rozhodli využít mých cestovatelských znalostí. Předávám posluchačům osobní cestovatelský poznatek: není třeba jezdit za každou cenu na Seychely, také u nás je krásně, jen si toho leckdy moc nevážíme.

Po osmi letech na volné noze jste nyní v angažmá v Městských divadlech pražských. Čím dřívější volnost vyvažují současná „přistřižená křidélka“stálého angažmá?

Klikněte pro větší obrázek
Šel jsem do stálého angažmá dobrovolně a rád, protože už mi dost chybělo. Když jsem v roce 1999 odešel po asi pětadvaceti letech z divadla na volnou nohu, mělo to být tak na rok. Milionář mi ale změnil život, všechno nabralo jiné obrátky. S odstupem času vnímám, že často i velmi absurdní. Vrátil jsem se do prostředí, které dobře znám a mám rád. O sedmileté pauze, kdy jsem se věnoval převážně moderování, s nadsázkou říkám, že jsem divadlo nedělal závodně, jen doplňkově.

Ale herectví se snad nedá zapomenout?

Dá i nedá. Všechno je to o určité „vyhranosti“. Nestojíte-li na jevišti pravidelně, ztratíte jistotu. Když mi Ondřej Zajíc nabídl stálé angažmá, nezaváhal jsem. Návrat ale nebyl jednoduchý. Díky „moderátorské popularitě“ jsem byl pod drobnohledem publika, kolegů i kritiků. Člověk navíc sám cítí velkou odpovědnost. Uvědomuji si to každý den, když v divadle procházím okolo bust Voskovce a Wericha, když potkávám takové úžasné herce jako pana Lipského či paní Fialovou. Člověk je obklopen výbornými herci, prosadit se mezi nimi je náročnější než v mimopražském divadle. Jsem ale celkem bojovník, takže to nevzdávám a divadlo mě začalo už zase bavit. První sezona byla náročná, ale teď už se na jevišti cítím mnohem lépe a pomalu získávám ztracenou jistotu. Herectví je o sebevědomí. Chybí-li, nemá cenu, aby herec vůbec na jeviště vstoupil.

Text Naďa Kverková
Foto Marek Hýža
Převzato z týdeníku ČT+