Rozhovor s režisérkou Agnieszkou Holland
Co bylo hlavním impulsem k natočení knižní předlohy Olgy Tokarczuk Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých?
Je to detektivka, podobenství a zároveň hořký obraz našeho světa, kde jsou lidé i zvířata, staří i slabí, bezbranní vůči brutalitě a blbosti. Bezbranní být nechtějí, takže příběh představuje takovou fantazii pomsty trochu jako v Tarantinových filmech. Zaujalo mě taky, že hrdinkou je žena mé generace. Je pošetilá a většina mých kamarádek je bláznivá, takže se s ní plně ztotožňuji. Zajímá mě styl příběhu, má v sobě českou citlivost a anarchismus. Olga Tokarczuk – jako mnoho polských spisovatelů – je českou kulturou fascinována a v téhle knížce je to cítit.
Jak probíhala konkrétní spolupráce na scénáři se spisovatelkou Olgou Tokarczuk a za českou stranu se Štěpánem Hulíkem? Nakolik bylo náročné převést její román na filmové plátno?
Tvorbu Olgy Tokarczuk mám moc ráda a zdálo se mi vždy, že její literatura je pro filmaře inspirací: její smyslovost, vytváření nových světů… Ovšem její romány jsou těžké pro adaptaci – struktura je příliš složitá pro tak primitivní médium, jakým je film. Kniha má poměrně silnou dějovou linku, výraznou hrdinku, která mě hned okouzlila a téměř detektivní zápletku. Zaujalo mě téma (anarchistický, feministicko-ekologický thriller s prvky černé komedie), excentrická hrdinka a forma, která byla pro mě osobně velkou výzvou.
Avšak nešlo o typické psychologické drama, ale směsici různých žánrů. Zdálo se nám s Olgou, že adaptace bude jednoduchá, ale byly jsme stále nespokojené, i když spolupráce probíhala velmi harmonicky. A v tomto stádiu se na naše přání a žádost producenta zapojil Štěpán Hulík, který nad tím naším scénářem usedl, udělal nutnou úpravu a dovršil naší práci. Vypadalo to tak, jako by umyl špinavá okna v tom našem domečku a mohlo se tam rázem dostat světlo… Štěpán je nejen talentovaný, ale i velkorysý muž.
Film se odehrává v česko-polském pohraničí, na území Kladského pomezí, jak zde s touto mystickou krajinou pracujete?
Fakt, že příběh se odehrává v trojúhelníku – českém, polském a německém – mu dává zvláštní příchuť. Krajina je nostalgická a smyslová zároveň. Čechy se našim filmovým hrdinům jeví jako ráj, kde je všechno lepší a lidštější.
Jaký máte Vy osobně s Olgou Tokarczuk vztah k tomuto tajuplnému místu našich společných hranic?
Olga tady delší dobu žila, teď tu má dům, do kterého často jezdí. Pro ni je to zcela mystické místo, kde vrstvy přírody a dějin se kloubí dohromady, krása se zde střídá s mraky. Snažily jsme se tuto jedinečnou atmosféru převést i do filmu.
Často se navracíte do Čech (naposledy s brilantním projektem Hořící keř), i v tomto filmu se objevil český štáb (včetně střihače Pavla Hrdličky), postprodukce se uskutečnila v UPP. Co Vás zde v České republice láká?
Já jsem tak trochu Češka i Slovenka. Těch pět let na FAMU bylo pro mne základní životní, politickou a uměleckou zkušeností, která se stala součástí mé totožnosti. V Čechách se cítím občas lépe než v Polsku, mám zde hodně přátel a česká kultura mě vždy inspirovala. A se střihačem Pavlem Hrdličkou a Borisem Masníkem z UPP mám skvělé lidské i umělecké porozumění.
Jak probíhalo obsazení hlavních rolí: Agnieszky Mandat a Miroslava Krobota, se kterým jste spolupracovala již na Hořícím keři a zde se představí v netypické milostné dvojici s Agnieszkou Mandat.
Mirek byl obsazen velmi brzo. Já prostě miluji se na něj dívat, ráda bych ho měla v každém svém filmu a v tomto případě se mi zdál nezbytný. Mirek mile souhlasil, dokonce se naučil v polštině šíleně složité dialogy. Agnieszka naopak přišla do projektu na poslední chvíli, měla to hrát původně jiná herečka, Agnieszka se mi zdála příliš mladá a hezká pro roli (pokud chcete vědět proč, podívejte se na fotky z Berlinale, nikdo ji tam nepoznal!). Ona debutovala v mém prvním filmu Provinční herci (1980), kde nakonec celá její linka byla vystřižena. Pak se Agnieszka soustředila na práci na divadle a hlavní roli ve filmu si nezahrála. Na filmových zkouškách do Přes kosti mrtvých dopadla ale skvěle, tak jsem ji mohla dát satisfakci za to zklamání před téměř čtyřiceti lety. Teď si ani já ani Olga neumíme představit jinou hlavní hrdinku.
Film byl natáčen v různých ročních obdobích, s namáhavými scénami se zvířaty, co bylo pro Vás na natáčení nejobtížnější?
Bylo to těžké natáčení a bez pomoci Kasii Adamik, která režírovala velkou část filmu a některé nejtěžší scény, bych to tak svižně nezvládla. O zvířata se také starala ona. Nejtěžší byl pro mě (fyzicky) mráz a noc. Ale naštěstí se rychle zapomíná na přemrzlé prsty a frustraci, že nemůžeme natočit všechno, jak chceme.
Jakou obrazovou koncepci snímku jste s kameramany zvolila?
Věděli jsme, že výsledek má být pocitový, smyslový film, blízko lidí a zvířat, krása přírody má být viditelná a natočena subjektivním pohledem – očima hrdinky. Koncept se ale rodil ještě během natáčení a na filmu se podílelo nezvykle několik kameramanů. Kromě Jolanty Dylewske, hodně toho natočil Rafał Paradowski, ale také Tomasz Naumiuk i Slovák Tomáš Juríček. Takže to byla skutečně skupinová tvorba a Jolanta Dylewska to nakonec vše sjednotila.
Ve filmu zní výrazná emotivní hudba, jaký byl výběr hudby?
Již na několika posledních filmech jsem pracovala s Antoni Komasa-Łazarkiewiczem a velmi dobře si rozumíme. Tento typ filmu byl žánrově a stylisticky složitější, naše spolupráce byla delší a bouřlivá. Bylo hodně verzí hudby a věděli jsme, že i muzika je trochu hrdinou filmu a rozhoduje o vnitřním a vnějším rytmu snímku. Velmi pomocná byla i jeho žena Mary Komasa, hudební spolupracovnice. My tři jsme se společně se střihačem Pavlem Hrdličkou scházeli v mém bretaňském domě a často do noci diskutovali o podobě hudby. Nahrávka se konala v Bratislavě a míchačky ve Švédsku. Takže to byla skutečná evropská práce.
Ve filmu je důležitý postoj katolické církve vůči masovému vybíjení a masakrování divoké zvěře v probíhající lovecké sezóně. Nakolik je tato situace aktuální v současném Polsku?
Olga Tokarczuk napsala knihu před devíti lety. My jsme začali film připravovat před čtyřmi lety. Tehdy se nám nezdálo, že dvě hlavní témata: ekologie – práva zvířat a situace žen jsou obzvlášť aktuální. Mezi tím se ale změnila vláda v Polsku (podobně laděná i v USA) a ukázalo se, že práva žen a ekologie jsou jejich hlavními nepřáteli. Takže náš film, tato pohádka o hněvu slabých, se stala politickou událostí.
V katolickém kostele jsou dva modely teologie vůči naší přírodě a chování ke zvířatům. První františkánský: Bůh nám dal zem, abychom se o ni starali, kde zvířata jsou našimi mladšími bratry. Druhý model je paternalistický – nadřazený, kdy máme mít vládu nad přírodou a můžeme si s ní dělat, co chceme včetně zvířat. Bohužel ten druhý model je v polském kostele přesahující a církev je teď blízko vládě. Takže vláda i církev ve filmu obrazně vyjadřují – symbolizují „lovce".
Ve snímku je obsažen černý humor, který má v české kinematografii velkou tradici již od 60. let 20. století, inspirovala jste se při studiu na pražské FAMU díly filmařů slavné české nové vlny?
O tomto filmu říkám, že je to můj nejvíce „český“ film. Jsem moc ráda, že tento černý humor funguje! Určitě česká kinematografie mi zde byla inspirací.
Jedním z producentů filmu je legendární polský režisér Krzysztof Zanussi, jak probíhala spolupráce s ním, a mluvil Vám do režijního řemesla?
Krzysztof je přítel, po škole jsem jako asistentka režie začínala právě na jeho filmu Iluminace (1973) a teď mi opět ukázal svou maximální důvěru a velkorysost. Jeho úvahy byly věcné a diskrétní, jsem mu za vše moc vděčná.
Film se setkal s velkým ohlasem na letošním 67. ročníku Berlinale, kde byl uveden v prestižní hlavní soutěži společně s ostatními devíti snímky, co bylo podle Vás důvodem výběru titulu a jaká byla reakce zahraničních diváků na Berlinale?
Reakce na Berlinale byla opravdu skvělá, nejen od Němců a ostatních Evropanů, ale i od hostů z Ameriky a Asie. Začínají mi odtamtud přicházet pozvánky i na různé festivaly. Důvod výběru našeho filmu znají organizátoři festivalu. Co jen vím, že náš snímek měli moc rádi. Dieter Kosslick (ředitel Berlinale) mi zavolal hned, jak ho zhlédli a byl skutečně nadšen. Myslím si, že hodnotou tohoto snímku je jeho nepředvídatelnost: opakovalo se, že takový film ještě neviděli.
Pokud byste měla pozvat české diváky do kina, v čem bude Váš nový film pro ně zajímavý?
Já věřím, že pro Čechy zajímavý bude. Vycházím přitom z toho, že spoustu věcí cítím stejně jako Češi a není náhodou, že jsem se do tohoto projektu zamilovala hned po dokončení Hořícího keře. A téma, které ztvárňujeme je univerzální a pojednáváme ho s humorem, který bude patrně v Česku srozumitelnější než v Polsku.
Jaké máte další filmové plány, co pro své fanoušky chystáte?
Připravuji tři filmové projekty (jeden z nich v Čechách) a dva televizní, půjde o evropské minisérie. Uvidíme, který bude první "ready to go", pak začnu o něm ráda vyprávět!