„Baarová musela tušit, co se v Německu chystá, k čemu se schyluje. Řešila tak akorát sama sebe a za své činy byla odpovědná,“ říká režisér a střihač Jakub Hejna

Jak jste se stal spolurežisérem Zkázy krásou, prvního celovečerního filmu, který režisérka Třeštíková nerežíruje sama?

S Helenou spolupracuji poměrně úzce už asi osm let, a to hlavně na jejích časosběrných filmech. Od Reného jsem stříhal vše, co režírovala. Někdy to jsou i dva filmy do roka. Helena mi jednou přinesla DVD s krátkým filmem, který vznikl pro Českou televizi a věnoval se právě Lídě Baarové. Chtěla, abych jí udělal nějaké kopie. Podíval jsem se na něj a hned jsem věděl, že je to něco úžasného, předtím jsem o jeho existenci neměl vůbec tušení. Fascinovalo mě, jak silná a autentická je to výpověď. Helena mi pak prozradila, že má asi pět nebo šest hodin materiálu, přičemž jsme se shodli, že by to pravděpodobně stálo i za realizaci celovečerního filmu, že je v tom hodně nevyužitého potenciálu. To bylo asi před čtyřmi roky, kdy jsme se u oběda rozhodli film udělat. Já sám jsem se s Baarovou tedy nikdy nesetkal. Znal jsem jí jenom skrze její filmy.

Posunul jste se tedy od střihače k režisérovi…

Vnímám to tak, že střihač je ve střižně režisérovou pravou rukou. Stejně jako kameraman při natáčení. Po těch letech společné práce jsme s Helenou došli k takovému tvůrčímu dialogu, kdy já osobně poměrně dost zasahuji do střihové skladby. Koneckonců, je to moje práce, nečekat jen na pokyny. To bych byl jen nástrojem, který ovládá stroj. Snažím se přemýšlet v rámci skladby a napojit se přímo na film. Helena má velkou zkušenost a já se jí snažím dávat zase jiný pohled a, řekněme, filmovější vidění. Tím myslím v určitých zkratkách, kdy může mít tendenci některé věci zopakovat a já se to už snažím posunout dál trošku modernějším způsobem. Už to není úplně vztah režiséra a střihače, spíš je to takové tvůrčí duo. Tady jsme hlavně vymýšleli, jak ten film uchopit. Jestli bude složený jen z archivů, nebo zda budeme ještě zpovídat nějaké respondenty. Rychle jsme zjistili, že už vlastně žádní respondenti nejsou a že zároveň nechceme, aby se k ději vyjadřovali odborníci z pozice historiků. V těch archivních materiálech je pro nás celý příběh.

Na Zkáze krásou jste strávil několik měsíců. Jak na Vás Baarová působila na začátku a jak na konci?

Jako střihač se snažím na dotyčného nebo dotyčnou napojit. Nestane se to ale hned. Můj vztah vůči Baarové se změnil. Byla to starší paní, která žila sama, hodně popíjela a měla za sebou takový život, jaký měla. Spíš jsem ale přemýšlel o těch komentářích, které ji obviňovaly z kolaborace. Byla to herečka, která ve svých dvaceti přišla do Německa, stala se filmovou hvězdou a svět jí ležel rázem u nohou. Zamiloval se do ní ministr propagandy. Všechno si to dovedu představit. Bylo to ještě pár let před vypuknutím těch válečných hrůz. Všechny tyto věci jsem řešil a přitom se na ni snažil utvořit svůj názor. Zároveň jsem ale chtěl ustříhat film tak, aby si diváci mohli udělat ten svůj. Ne že my jim jej podsuneme. Autorství by tam mělo být cítit, ale já úplně nemám rád ty autorské dokumenty, kdy režisér vyloženě a doslovně říká, co si myslí a jak to je. Dovedu si představit, jak probíhalo to natáčení. Helena musela našlapovat po krůčkách. Baarová nebyla zvyklá na ten styl, kterým se točí dnes, a to, že by ji někdo vmanipuloval do určitých situací. To, že si paní Baarová vůbec sedla do křesla a rozhovor poskytla, byl velký úspěch. Z toho materiálu jsem to vnímal. Mimochodem, mrzelo mě, že se ztratila část originálních kazet, na kterých byl záznam pořízen. Někde v archivu. Z pracovních VHS, které Helena přinesla, jsme si brali zvuk, ale už jsme neměli obraz. Nebyla vůbec legrace to celé poskládat.

Co je pro Vás hlavním tématem filmu?

Ojedinělost bytí lidského života a v případě Baarové jeho konzervace do filmového materiálu. Ostatně, v tomto filmu pracujeme s filmovou surovinou a jejím významem. Je to o pomíjivosti a ztrátě. Máme tam scénu, kdy se ze starého celuloidu dělá krém na boty. Také mě na tom fascinuje dvojsmysl toho, kdy její krása, do jisté míry, mohla pohnout nejen jejím životem, ale i životy jiných, a to v nemalém rozsahu. Jak se ukázalo, Goebbels dostal příkaz od Hitlera, a tak musel svůj vztah s Baarovou rychle ukončit a začít „dělat dějiny“. Následně (necelé 2 týdny na to) rozpoutal Křišťálovou noc. Je skutečně historicky doloženo, že tento protižidovský atak proběhl v emocích, kdy v sobě ještě měl ono vztahové drama.

Ministr říšské propagandy Goebbels je vůbec nejznámější téma spojené s Baarovou. Jak s ním pracovat a vyhnout se bulvarizaci?

Je potřeba o tom vědět víc. Nevím, jak se jí vyhnout úplně, ale bulvarizace vzniká z nevědomosti nebo ze zkratkovitých informací. Je přeci blbost něco soudit, lepší je věcem rozumět, nebo se alespoň o to snažit. Nechci ji tím hájit. Myslím si, že v tomhle smyslu nebyla moc chytrá a vnímavá. Musela tušit, k čemu se v Německu schyluje. V době, kdy byla do Goebbelse zamilovaná, to už byla doba po mnoha nacistických projevech společenského násilí a nenávisti. Řešila tak akorát sama sebe a za své činy byla odpovědná. Každý jsme odpovědný. Jenže tehdy byla kinematografie v plenkách, stejně jako kult hvězd. To opojení tím velkým světem, že ji Hitler zve na čaj a Goebbels ji doporučuje na další role, to jí imponovalo. Chápu, že se nechala očarovat někým takhle mocným. Žila svůj život hvězdy bez ohledu na to, co se dělo kolem. Respektive ona to věděla, ale dějiny a společnost vnímala jako možnosti buď vyniknout či přežít. Sama uváděla, že se moc nezajímala o politiku, ale je otázka, do jaké míry to byl alibismus.

Ale ten film kromě Goebbelse představí i její méně známé vztahy…

My jsme dali dohromady materiál, který jde téměř celým jejím životem. Její život se pro mě rovná dvacátému století. Dozvíme se něco o zmiňovaném Goebbelsovi, že její první milý v Německu byla herecká hvězda Gustav Fröhlich, ale také ji uvidíme hrát ve filmech, které český divák pravděpodobně nezná. Podařilo se nám, ve velmi dobré kvalitě, získat ukázky filmů ze třicátých let, kdy se stala hvězdou v Německu. Stejně tak její filmy italské, kam utekla za protektorátu, závěr její kariéry ve Španělsku a podobně. Ty filmy se u nás hrály pravděpodobně jen za protektorátu. Je fascinující, když ji vidíte ve velkofilmu Barkarola. V ateliérech tehdy v Německu vytvořili italské Benátky. A to si uvědomme, že to byla doba velké krize, psal se rok 1934, kdy byla stále ještě obrovská nezaměstnanost. V té době lidé v Německu Hitlerovi věřili. Velká krize, velká bída a v uměle zaplavených ateliérech se točí filmy, ve kterých jezdí gondoly. A ona se v tomhle světě najednou ocitla.

Myslíte si, že Baarová je u nás ještě pořád vnímána jako symbol kolaborantství?

Jsem zvědavý, jaké budou reakce, až se to téma znovu oživí. Pro spoustu lidí to bude nové, pokud si nic nepřečetli z jejích vzpomínek a mají tady jen to spojení Baarová – kolaborace. Je v tom taková ta česká malost, toho si všímám i u jiných případů. Lidé mají tendenci udělat si zkratky. Když někdo něco umí, je kolikrát podezřelý a často i nežádaný. Zapomněli, že hrála, makala na sobě, že se musela naučit německy a italsky. Že když upadla na dno, zvedla se a šla dál. Nesesypala se. Musela v ní být určitá síla a energie. Její život nebyl vůbec lehký. Je hloupost dělat taková spojení. Není to tak černobílé.

Co bylo hlavně za jejím úspěchem?

Byla si vědoma své krásy, byla tím odchovaná. Skutečně se ale vypracovávala, měla jazykové nadání. Kdyby tu němčinu nezvládala, tak by ji poslali zpět. Krása by nestačila. Podle mě je za jejím úspěchem takové zvláštní sobectví a přesvědčení, že je krásná, že je hvězda a že ten svět jí leží nebo může ležet u nohou. To, co jsme dali na začátek filmu, ji dobře charakterizuje. V Lucerně se koná ples a ona ztratí briliant. Filmový producent Miloš Havel zatleská, všichni ztichnou, Dvorský přestane hrát a všichni začnou hledat. Když jsem to slyšel, řekl jsem Heleně, že tahle výpověď je to gró, že ji to přesně charakterizuje. Ona k tomu pak ještě dodá, že kdyby věděla, že jí tenhle briliant později zabaví komunisté, tak by ho ani nehledala. Dost to vypovídá o té době i o ní. Nebylo běžné, že když někdo ztratí cennost, Havel požádá o klid a celá Lucerna hledá. To je jasná charakterizace té věci a jejího vnímání. Já myslím, že tohle byl případ i Adiny Mandlové a Nataši Gollové. Že to byly hvězdy a filmové publikum takové hvězdy potřebuje.

Zkáza krásou se ale věnuje i méně známým rodinným událostem Baarové.

Její otec byl bankovním úředníkem, matka byla operní zpěvačkou. Svoji neuskutečněnou kariéru implantovala do svých dcer, především do Lídy, která byla starší a dříve se proslavila. Když si odnášela větší honoráře z Německa, tak za ty peníze postavila vilu v pražských Dejvicích, kde sama moc nebývala. Myslím, že to nedělala pro sebe, ale spíš pro svého otce. Ironií osudu je, že tam její sestra Zorka spáchala sebevraždu. Ale o tom se diváci dozvědí ve filmu.

Proč myslíte, že skončila s hraním tak brzo?

Mám za to, že to bylo dáno generačně. Odejdou režiséři, odejde celá generace spolutvůrců. Jednak byla v zahraničí, jednak už měla věk a nastoupili jiní. To je ta pomíjivost. Pak pracovala u divadla, protože to pro ni bylo nějakým způsobem přínosnější. Myslím, že už moc filmových nabídek ani neměla. Možnosti už nebyly. Po tom jejím prudkém rozletu ve 30. letech bylo pro ni bohužel zlomové, že tehdy neodešla do Hollywoodu, když se objevila ta mimořádná nabídka. To by možná měla rodinu, byla by hvězdou ve Spojených státech a nějaké útěky před Německem, Rusy a bolševiky by neexistovaly. To by šlo mimo ní. To byla její osudová chyba a ona si toho byla vědoma. Naprosto.