Oběť nejvyšší
16. ledna roku 1969 se na pražském Václavském náměstí zapálil jednadvacetiletý student Filosofické fakulty UK Jan Palach. Tímto způsobem chtěl protestovat proti důsledkům sovětské okupace Československa v srpnu předešlého roku, apelovat na ostatní, aby nepropadali beznaději a nepřestali usilovat o demokracii. Zemřel za velkých bolestí o tři dny později v nemocnici, přičemž odmítal utišující prostředky, aby si až do konce zachoval jasnou mysl. Dokud byl při vědomí, nejvíc mu záleželo na tom, aby ho lidé nepovažovali za psychopata, aby jeho činu porozuměli. Jeho pohřeb se pak změnil v manifestaci národní jednoty a odporu proti okupaci země.
Oběť Jana Palacha našla hned několik následovníků. Mezi nimi i osmnáctiletého studenta Jana Zajíce, který na jeho čin reagoval nejdříve několikadenní protestní hladovkou. Když o měsíc později uznal, že po Palachově pohřbu nedošlo k viditelným změnám ve směřování společenského vývoje, rozhodl se apelovat stejným způsobem. Zvolil si symbolické datum – výročí komunistického převratu. V průjezdu domu na Václavském náměstí se polil benzínovým čističem a zapálil. Po ztrátě orientace už nezvládnul vyběhnout na veřejné prostranství, aby jeho protest získal co nejvíce svědků. Pohřben byl v tichosti mimo Prahu a jeho rodinu čekala perzekuční opatření. Dodnes nebylo potvrzeno, zda existoval seznam osob, který měl v těchto aktech sebeobětávání pokračovat. K dalším podobným případům v řadách studentů dále nedocházelo.
Osudy Jana Palacha, Jana Zajíce, Josefa Hlavatého, Evžena Plocka a vlastně všech, kteří zahynuli ve jménu svobody této země po roce 1948 – to byly nejdůležitější milníky na cestě k listopadovým událostem roku 1989. Palachův spolužák, dnešní kněz dr. Tomáš Halík, pro ten společný tragický osud mladých životů našel jedno výstižné přirovnání: bylo to zrno pšeničné, které ač odumřelo sobě, přineslo užitek stonásobný.
