Ceny paměti národa

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 29  
Sdílet
| Poslat odkaz
Klikněte pro větší obrázek

Jiří Stránský

„Jak jsem mohl žádat o milost, když jsem byl nevinný?“

Dětství a dospívání Jiřího Stránského v patricijské prvorepublikové rodině s kontakty do nejvyšších politických a společenských kruhů přerušila nacistická okupace a následně brutálně poznamenala komunistická diktatura.

„K nám do vily vletělo gestapo. Táta přišel ke mně do pokoje a řekl: Tady na to si sedni, kdyby kdokoliv přišel, nevstávej a hraj si. Oni obrátili barák vzhůru nohama a pak odešli. Pak jsem se mohl zvednout, jak jsem vstal, tak mi tepláky spadly obtížené tou věcí, co jsem měl v kapse. Byl to revolver.“

„Komunisté mi dali vybrat, buď jim podepíšu žádost, aby mne pustili z gymplu ze zdravotních důvodů, nebo mne vyrazí z politických důvodů. Řekli mi: V každém případě jdete.“

Našel místo v obchodním propagačním podniku, ale když komunisté zavřeli jeho nadřízeného, udělal z Jiřího pod estébáckým nátlakem šéfa sítě zahraničních agentů.

„V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Byla moje klika, že tohle se odehrálo, když jsem ještě nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm.“

Maturitu si už nikdy nemohl dodělat, za to získal za sedm let v komunistických lágrech „doktorát z vězeňských věd“, jak sám s oblibou říká.

„V lágru byl třeba jeden výborný kunsthistorik – Bonifalerský a ten měl kunsthistorický seminář. Domluvili jsme se s jedním civilem a ten musel kupovat veškeré pohlednicové reprodukce z děl Národní galerie. Na tom nás učil estetiku, Velasqueze, impresionisty i pozdější umění Braqua a jiné… To vše se muselo zakopávat, protože to dokázali bachaři při prohlídkách zničit. Měl dvacet pohlednic a udělal z toho tři epochy světového malířství. S daty a vším, co je zapotřebí. Ale rozhodně to neznamená, že bych na to nostalgicky vzpomínal.“

Jeho otec, právník, v polovině padesátých let podal stížnost pro porušení zákona a pokoušel se o synovo předčasné propuštění.

„V roce 1958 za mnou přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno: Žádám o milost. Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný. On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce.“

I tento příběh Jiří Stránský později využil ve svém románu Zdivočelá země. Propuštěný na svobodu byl až za velké „amnestie“ v roce 1960.

Pracoval jako kopáč u Vodních staveb, později jako pumpař na benzínové stanici v Opletalově ulici v Praze, kde oslňoval zahraniční diplomaty svou plynulou angličtinou, němčinou a francouzštinou. Chtěl pracovat u divadla, ale v roce 1973 byl znovu zatčen.

„StB jim řekla, ať mne nepřijímají. My se ho chystáme zavřít, ale ještě nevíme jak. Také mne zavírala kriminálka, ale v kanceláři stáli dva od StB a říkali: Tak už vás máme – a jako lupiče. To mne tehdy docela dostali.“

Záminkou tentokrát bylo údajné rozkrádání socialistického majetku. Ve vězení strávil rok a půl.

Od roku 1990 se plně věnuje psaní. V letech 1992-2006 předsedal českému PEN klubu, řada jeho knih byla zfilmována.

Stopáž: 60 minut – Rok výroby: 2013 – L  HD
Žánr: Hudba
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Další zdroje