Dotek tanečnice
Řekl bych

Kdesi ve Francii jednou uspořádali anketu o nejkrásnější ženské oči. Hlasující směli z každé ženy spatřit právě jen oči. Nejkrásnější měla, jak se až nakonec odhalilo, jedna žena kolem osmdesátky.

Vzpomněl jsem si na to během velikonoc, když jsem v České televizi viděl premiéru a celý natěšený pak i opakování pořadu o Evě Kröschlové, pětasedmdesátileté choreografce s krásnýma očima, rukama, pohyby, řečí a duší. Díky seriálu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady má totiž našinec usínající nudou při thrillerech a škvaření politiků v kotlích možnost sledovat neútočnou, neuhihňanou a nesebestřednou novinářku v rozhovorech s jedinci, jejichž životy neprobírá žádný obrázkový magazín, i když by vydaly na romány. A díky režisérovi Zdeňku Tycovi a kameramanovi Michalu Hýbkovi vidíme i ticho a slyšíme i jas v očích. Neboť jako se zpěvák nejlépe pozná potichu, tak se herec i tanečník poznají vsedě.

Nikdy jsem s Evou Kröschlovou pořádně ani nemluvil, teprve teď jsem si ji mohl v televizi prohlédnout. Předtím jsem nevěděl, že pochází z rodiny, která se přátelila s Masarykovými. I tak jsem ale měl z druhé ruky mnoho důvodů si vznosné a štíhlé dámy vážit a vzhlížet k ní s obdivem. Vím, že v malostranském bytě Zdeňka Štěpánka léta sedávala nejblíž hercově manželce, přestože k ní přicházela i odcházela skromně a nenápadně, jako by ani nepatřila do světa divadel a tanečních sálů. Na opačném konci Prahy, ve vysočanské továrně, čekali Kröschlovou amatérští nadšenci ze svazáckého souboru Julia Fučíka. Učila je lidové tance, a třebaže se v popularitě nikdy nemohla měřit s takovými hvězdami souboru, jako byl Pavel Kohout, Harry Macourek nebo Alois Palouček, její "tancijoři" vyhrávali festivaly. Na těch nejlepších se poznalo, že jsou od Kröschlové, i když jen přešli ulici.

V tom, čemu se říká výrazový tanec, se stala světově uznávaným expertem. Stovkám našich herců včetně těch z Národního pomáhala, aby jejich těla lépe souzněla s prostorem i s nimi samotnými. Protože ale nikdy nevstoupila ke komunistům, učila na DAMU 37 let jako řadový pedagog. Než přišel Listopad a docentura...

Během televizního rozhovoru jsem v krásných tmavých očích Evy Kröschlové jedinkrát nezahlédl zklamání nebo hořkost. Nejvýš snad jen mírný údiv nad tím, jak málo někdy v našem světě znamená slušnost. Velice spravedlivé mi však připadá, když se dobrota a elegance ženina srdce promění v oči tak krásné, že bych se do nich díval celé velikonoce.

Jiří Černý (Reflex, 11. 4. 2002)