Automat Kalašnikov se proslavil svou spolehlivostí a smrtelnou účinností. Americký dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Desítky let trvající soupeření v období studené války, spolu s celosvětovým obchodem se zbraněmi, vedou k tomu, že většina výzbroje v rukou protivníků amerických jednotek, rozmístěných po celé planetě, je ruského původu. Na 1. místě figuruje útočná puška AK-47, zkonstruovaná před půlstoletím, ale dodnes představující vážnou hrozbu.

Klikněte pro větší obrázekPříběh o tom, jak se tato zbraň, duchovní dítě jednoho ruského tankového mechanika, proměnila v doslova kulturní fenomén, má své počátky v revoluční proměně taktiky používané pěchotou, k níž došlo během 2. světové války. Běžné pěchotní zbraně onoho období používaly náboje, jejichž kulky dokázaly dolétnout na extrémně velkou vzdálenost, při zachování smrtícího účinku. Tato taktika byla odrazem zkušeností z dob 1. světové války. Nový způsob manévrování s jednotkami, který poprvé vyzkoušeli Němci v taženích v letech 1939 a 1940, roli pěšáka na bojišti změnil. Spolu s nástupem nové vojenské techniky se vzdálenost, na kterou měl pěšák vést palbu, zmenšila ze 700 až 800 metrů na necelou polovinu. Současně skončila doba, kdy vojáci pálili ze zákopů jednotlivými výstřely. Každý, kdo se někdy pohyboval na bojišti potvrdí, že většinou nespatříte nepřítele dříve, než když je necelých 300 metrů od vás. K čemu pak ale jsou vojákům náboje ráže 7,62, které dolétnou 600, 700 nebo 800 metrů daleko, když nepřítele stejně neuvidí dřív, než když se ocitne 300 metrů od nich.

Pro střelbu na vzdálenosti do 50 metrů, zkonstruovali Němci i Rusové řadu různých samopalů. Tyto zbraně se ale vyznačovaly velmi malou přesností. Jejich nízká ráže také nedosahovala smrtících účinků střeliva standardních kalibrů. Zásadní problém spočíval v nutnosti zajistit každému vojákovi smrtonosnou zbraň středního dostřelu, která by stála kdesi mezi klasickou puškou a samopalem. Němci byli první, komu se podařilo uvést vývoj pěchotních zbraní do souladu s taktikou mechanizovaného vedení války. Zkrácením nábojnice z 57 na 33 milimetrů dospěli k optimálnímu poměru dostřelu, účinnosti a přesnosti. Tento střední náboj jim otevřel cestu k vývoji nové generace pěchotních zbraní. Zavedení nábojů ráže 7,92 x 33 umožnilo německé armádě především využívat palbu dlouhými dávkami. Dovolilo to nasadit kompaktní zbraň, schopnou účinné automatické palby. A vojáci mohli nést více munice, protože hmotnost nábojů ráže 7,62 nebo 7,92 x 33 byla nižší.

Michail Timofejevič Kalašnikov

V roce 1943 se již objevily první zbraně, konstruované speciálně pro nový druh střeliva. S jejich nástupem se stalo součástí vojenské terminologie i nové slovo – Sturmgewehr, neboli útočná puška. Šlo o zbraň, která byla účinnější, přesnější a bezpečnější než samopal. Tato zbraň byla také kompaktnější, než tradiční vojenská puška, a s výjimkou střelby na velké vzdálenosti, i stejně účinná. Třebaže se měla útočná puška stát základní zbraní německé pěchoty, skončila válka dřív, než se zdařilo tuto zbraň všeobecně zavést. Většina německých útočných pušek, které se skutečně dostaly do rukou vojáků, byla posílána na východní frontu. Zbraň udělala na Rusy ohromný dojem, a rovněž ovlivnila životní osudy jednoho mladého vojáka, jménem Michail Timofejevič Kalašnikov.

Klikněte pro větší obrázekKalašnikov se narodil roku 1919 v rolnické rodině. Měl přemýšlivou povahu, a v budoucnu se měl stát jedním z nejvýznamnějších konstruktérů zbraní ve 20 století. Vstup do armády v roce 1938 nabídl Kalašnikovovi příležitost, jak uspokojit zájem o techniku. Díky ne zcela obvyklému souladu mezi tím, co potřebovala armády, a jeho osobními sklony, se Kalašnikov plně ponořil do naftou a vazelínou prosyceného světa tankové jednotky. Mladého vojáka ani v nejmenším neodrazoval nedostatek technického vzdělání. Díky tachometru, který tehdy zkonstruoval, se dokonce směl osobně setkat s generálem Georgijem Žukovem, mužem, jenž měl v budoucnu dovést Rudou armádu k vítězství nad Němci. Kalašnikova přijal náčelník kyjevské armádní skupiny Georgij Žukov. Podíval se na jeho zařízení a zeptal se: „Dokázal bys to zdokonalit?“ Kalašnikov byl mladý a tak odpověděl: „Dokázal, veliteli.“ A tak ho poslali na kyjevskou technickou zbrojní školu, kde zhotovil 2 dokonalejší exempláře. Pro Kalašnikova byla kyjevská technika naplněním jeho snů. Jenže toto krátkodobé období skončilo létem roku 1941.

Německý útok Rusy zaskočil. Kalašnikova poslali na frontu, aby tam velel tanku. V září, během bojů jižně od Moskvy poblíž Brjansku, byl Kalašnikov vážně zraněn. Zatímco se zotavoval v nemocnici, poslouchal trpké, srdcervoucí zprávy o špatně vyzbrojené ruské pěchotě, drcené Němci, kteří disponovali dokonalejšími, zejména automatickými zbraněmi. Hodně Němců mělo automatické ruční zbraně – samopaly. Kalašnikov se začal vážně zabývat výzkumem konstrukce a vývoje pěchotních zbraní. Studoval zejména díla Vladimíra Fedorova, slavného ruského konstruktéra zbraní a vědce. Kalašnikov se tak mohl vyčerpávajícím způsobem seznámit s komplikovanými detaily v konstrukci různých zbraní. Tehdy se ocitl na počátku cesty plné objevů, jejímž výsledkem se měl nakonec stát AK-47.

Karabina Sergeje Simonova

Klikněte pro větší obrázekPo pobytu v nemocnici pro vojáky, raněné v boji, odjel Michail Kalašnikov do Kazachstánu na 6měsíční dovolenku na zotavenou. Tady se v roce 1942 přihlásil do armádní soutěže na konstrukci nového samopalu. Za 3 měsíce tady za pomoci místní železniční opravárenské dílny vznikl první prototyp Kalašnikovova samopalu. Všichni lidé v Sovětském svazu chtěli udělat něco pro dosažení vítězství. Třebaže byla jeho zbraň odmítnuta a přednost dostal jiný samopal, nepřišla Kalašnikovova práce nazmar. Rudá armáda, která vedla boj na život a na smrt za přežití celého národa, potřebovala veškeré technické talenty, které bylo možné shromáždit. Komplikovanost a smělost po domácku zhotovené konstrukce Michaila Kalašnikova udělala na armádu dojem. Někdejší tankový mechanik byl vzápětí odvelen na střelnici v Anensku, kde Sověti zkoušeli pěchotní zbraně. Tady se Kalašnikov dozvěděl, že podobně, jako to udělali Němci, rozhodla se i Rudá armáda zkrátit náboje do pěchotních pušek. Ruský náboj vzor 1943, ráže 7,62 x 39 milimetrů, se svou koncepcí podobal náboji do německého Strumgehweru. V roce 1944 začal Kalašnikov s prací na automatické pušce pro nový náboj vzoru 1943. Jeho koncepce byla během zkoušek příznivě hodnocena, ale nakonec prohrála v soutěži s konvenčnější poloautomatickou karabinou Sergeje Simonova, jenž byl mezi sovětskými konstruktéry zbraní uznávanou veličinou.

Simonovova karabina SKS byla v armádě zavedena v roce 1945. Byla to poloautomatická zbraň, ale Sověti již hledali něco jiného. Vzhledem k výborným zkušenostem se samopaly nyní hledali skutečnou útočnou pušku. SKS byla z hlediska nové sovětské doktríny vedení mechanizovaných bojových operací zastaralá. Tato doktrína zdůrazňovala rychlost a hromadnou palbu automatickými zbraněmi. Radikálnější a vhodnější koncepce Kalašnikova však byla odmítnuta a zavedení nové zbraně se tak opozdilo. V letech 1945 a 1946 Kalašnikov pokračoval v práci na „automatu“. Tak říkali Rusové automatické pušce ráže 7,62. Oproti minulosti, kdy si musel vystačit se železniční dílnou, se mohl Kalašnikov při dolaďování své konstrukce spolehnout na zkušené techniky a inženýry. Členkou týmu byla i jeho manželka Jekatěrina, talentovaná kreslička. Na základě svých zkušeností z armády a díky pochopení potřeb vojáků, stavěl Kalašnikov na první místo 2 základní rysy své zbraně, kompaktnost a spolehlivost. Původní zákluzový mechanismus samopalů nahradil plynuleji fungující konstrukcí s rotujícím šroubem.

AK-47

Klikněte pro větší obrázekRoku 1946 byla nová konstrukce odsouhlasena ke zkoušení. O rok později byla zbraň oficiálně schválená jako útočná puška Kalašnikov, vzor 1947. S pýchou rodiče, jehož dítě dosáhlo celosvětového uznání, předvádí Michail Kalašnikov svůj výtvor. Přes veškerou podobnost mezi AK-47 a německou puškou Sturmgewehr je to robustnost a jednoduchost ovládání, co propůjčilo sovětské zbrani její osobitý charakter. Spolehlivost je závislá na různých faktorech. První z nich je krátký rozestup zámku v nábojové komoře. A za druhé, všechny pohyblivé části jsou sesazeny tak, aby mezi nimi zůstala vůle. Ostatní konstruktéři se snažili dát všechno těsně k sobě, zatímco Kalašnikov razil zásadu, aby jim nechali absolutní volnost. A právě tyto faktory, jednoduchost a spolehlivost, jí umožnily, aby se vydala na pochod po celé zeměkouli.

Onen pochod začal ve městě Iževsku, asi 900 kilometrů na východ od Moskvy. Toto, kdysi nepřístupné, průmyslové centrum sloužilo jako muniční sklad a dodavatel pěchotních zbraní pro ruskou armádu již od dob carů. Zde začala, za přísného utajení, v roce 1949 výroba AK-47. Dokonce i samotný fakt, že se zde vyráběla AK-47, byl tajný. V letech 1949 – 1954 v továrně běželo několik výrobních procesů, které měly zajistit, aby závod držel krok s požadavky na dodávky. Problém spočíval v tom, že se nedařilo dost rychle vyrábět pouzdra závěru z plechu, představující srdce celé zbraně. To vedlo někdy kolem roku 1951 ke změně. Často se tvrdí, že se původní AK-47 rozpadala na kusy. To není pravda. Problém spočíval v tehdejší technologii svařování. Přešli proto na tradiční výrobu pouzdra závěru. Začínali s kusem oceli o hmotnosti asi 3 kilogramy, z něhož po provedení zhruba 120 různých operací zbyl necelý kilogram. Výroba pouzdra závěru pro AK-47 tak byla velmi neefektivní, dokonce i na sovětské poměry. Pouzdro závěru, zhotovované tímto způsobem, které se vyznačovalo podlouhlým vybráním nad zásobníkem, se vyrábělo až do konce 50. let. V této podobě se AK-47 proslavila po celém světě.

Klikněte pro větší obrázekNavzdory výrobním potížím se útočná puška AK-47 stala během 50. let nejmodernější zbraní sovětské pěchoty. Kalašnikov v armádě podléhal utajení. Vojáci, kteří jej měli, ho museli nosit v pouzdře. Zbraň byla tudíž při přepravě neustále zabalená, aby ji nikdo jiný nemohl zahlédnout. A když se z ní střílelo, musely se posbírat všechny prázdné nábojnice. Takový stupeň utajení panoval. Západní zpravodajské služby zbraň nespatřily až do povstání v Maďarsku v roce 1956. Tehdy si pozorovatelé všimli, že některé ze sovětských jednotek, které dorazily, aby potlačily nacionalisty v Budapešti, jsou vybaveny novou zbraní. V následujících letech se měl nicméně Západ seznámit s útočnou puškou Kalašnikov, vzor 1947, velice důvěrně. Coby ocenění práce na pušce AK-47 obdržel Michail Kalašnikov Stalinovu cenu. 2x byl jmenován Hrdinou socialistické práce a rovněž v rámci iževského zbrojního komplexu se mu dařilo postupovat vzhůru. Stal se vyšším manažerem výrobního závodu, a nakonec i ředitelem jedné z nejvýznamnější zbrojařské konstrukční kanceláře v Sovětském svazu. Do poloviny 50. let připravila Kalašnikovova kancelář sérii zdokonalení a úprav AK-47.

Nezničitelná zbraň

Teprve v roce 1959 ale kapacita průmyslu v Sovětském svazu umožnila provést nezbytnou reorganizaci výroby. Výsledkem se stala zbraň AKM, neboli modernizovaná Kalašnikovova útočná puška. Nejvýznamnější změnu představoval návrat k původnímu pouzdru závěru z plechu, díky čemuž mohla být zbraň takřka o kilogram lehčí. Současně se zkrátila doba, potřebná na její výrobu, a odpovídajícím způsobem klesla i její cena. Vyřešili problém se svařováním. Současně plechové pouzdro závěru zesílili a provedli některé další úpravy. Dopředu na ústí hlavně přidali jednoduchý kompenzátor zdvihu, který pomáhá eliminovat energii plynů při výstřelu a brání, aby se ústí hlavně vytáčelo vzhůru. V této podobě se Kalašnikov ve velkých počtech vyvážel do zemí někdejší Varšavské smlouvy a do Čínské lidové republiky. Později se těmto státům poskytovala licence na jeho výrobu. Všeobecně se to považovalo za dar naší země bratrským státům. Zejména Číňané sem přicházeli získávat zkušenosti. Potom odjížděli naši inženýři a dělníci do Číny, aby jim pomáhali tam. A dnes prodávají Číňané mou konstrukci do celého světa. V polovině 60. let minulého století se stovky tisíc Kalašnikovů AKM objevuje po celém komunistickém bloku. Jde o dobu, která je poznamenána velkou politickou nestabilitou ve všech koutech světa. Komunističtí partyzáni z vietnamského Vietkongu byli původně vyzbrojení směsicí ručních zbraní, posbíraných na bojištích 2. světové války a 1. války v Indočíně.

Klikněte pro větší obrázekSpolu s tím, jak jejich aktivita narůstala, se ale začali zmocňovat zbraní jihovietnamské vládní armády a jejích amerických poradců. Eskalace války vedla k nasazení amerických jednotek do bojů. Současně s tím zesílil příliv zbraní i logistické podpory směřující na jih ze Severního Vietnamu po takzvané Ho Či Minově stezce. Roku 1968, kdy došlo k ofenzívě, už byl Vietkong z velké části vyzbrojen v Sovětském svazu vyrobenými AK-47 a AKM. Vietnamští komunisté používali i čínskou verzi AKM, označovanou jako Typ 56. Kalašnikov zajistil bojovníkům Vietkongu palebnou sílu, která Američany ohromila a dodala tomuto původně omezenému konfliktu nový rozměr. Právě zde, na vietnamských rýžovištích a pastvinách, si začal Kalašnikov získávat pověst zbraně jako stvořené do těchto nejtvrdších podmínek.

Odolnost Kalašnikova je z části způsobena větší tolerancí jeho mechanismu. Stejně důležité ale je pochromování hlavně a nábojové komory. Původně se mělo jednat o ochranu před korozí, způsobenou plyny v munici ráže 7,62. Tato úprava ale přispěla k takřka naprosté nezničitelnosti zbraně. Američané měli zakázáno nosit ve Vietnamu útočné pušky AK-47 do akce, neboť jejich charakteristický zvuk by proti nim mohl obrátit palbu vlastních jednotek. Něco jiného byly průzkumné a zvláštní mise. Příslušníci speciálních jednotek armády a námořní pěchoty si často brali Kalašnikovy na hlídkové akce do hloubky Vietkongem ovládaného území. Pověst, kterou si vysloužila ve Vietnamu útočná puška AK-47, nutila nevyhnutelně ke srovnání s jejím americkým protějškem, puškou M-16.

M-16 nebo AK-47?

Klikněte pro větší obrázekDobře zdokumentované případy selhání americké zbraně ale měly spojitost spíš se způsobem, jakým byla zavedena do výzbroje, než se zásadními chybami v moderní konstrukci Eugena Stonera. Zatímco v případě Kalašnikova se zdokonalení implementovala v relativním poklidu během více než 10 let, útočná puška M-16 byla zaváděna do služby hodně rychle, aby uspokojila poptávku po zbrani pro specifické bojiště. V řadě ohledů šlo o ideální zbraň pro Vietnam. Byla lehká, přesná, a v automatickém režimu palby dokázala chrlit dávkami nové střelivo 5,56 milimetrů, dosahující vysoké rychlosti. Pokud vás někdo přepadne ze zálohy, je jedinou šancí zahájit na útočníka okamžitě co nejsilnější palbu a vypořádat se s ním na místě. Pokud se budete snažit z místa léčky uniknout, pozabíjí vás. Ironií osudu je, že možnost plně automatické palby byla později odstraněna s odůvodněním, že vedla k plýtvání municí. Na zabití jednoho nepřátelského vojáka ve Vietnamu bylo vystříleno 75 000 až 100 000 nábojů do pušky M-16. Důvodem bylo velké množství lidí, kterým by se dalo říkat kropiči. Puška M-16 z éry vietnamské války byla nahrazena zbraní M-16 A2, která umožňovala střelbu dávkami po 3 nábojích, místo plně automatické palby. Puška M-16 je nicméně právě tak složitá zbraň, jako byl Kalašnikov jednoduchý. Vyžadovala značnou údržbu ve Vietnamu, a vyžaduje ji dodnes.

Nejslabším místem pušky M-16 byla spolehlivost. Přes všechny nedostatky vyvolala útočná puška M-16 a její střelivo ráže 5,56, dosahující vysoké úsťové rychlosti, v Sovětském svazu znepokojení. Byla tak připravena scéna pro nástup nové generace útočných pušek Kalašnikov. V listopadu 1977 byla při vojenské přehlídce na moskevském Rudém náměstí poprvé představena nová verze útočné pušky Kalašnikov. Dostala název AK-74 a byla konstruována tak, aby mohla pálit novým vysokorychlostním střelivem ráže 5,45 milimetrů. Jednalo se o sovětskou odpověď na americkou pušku M-16. Navzdory problémům, které provázely vývoj americké M-16, vyvolala tato zbraň mezi byrokraty v čele sovětské armády strach, aby země nezačala v této technologii zaostávat. Částečně to souviselo s účinností M-16 ve Vietnamu.

AK-74

Klikněte pro větší obrázekNavzdory odmítavému postoji vypracovala Kalašnikovova konstrukční kancelář novou verzi útočné pušky, která se spolehlivostí vyrovnala své předchůdkyni, byť se nemohla měřit s její brutální silou. I když nejsou jednotlivé části navzájem zaměnitelné, je systém AK-74 naprosto stejný jako u verze AKM. Nejvýznamnějším rozlišujícím znakem jsou plastové, oranžově zbarvené zásobníky a prodloužený kompenzátor na konci hlavně, který je považovaný za jeden z nejlepších na světě, pokud jde o omezení zdvihu hlavně při plně automatické palbě. AKSU patří rovněž do rodiny pušek AK-74, je rozšířenější. Tato zkrácená verze AK-74 nemá stejný kompenzátor. Zdvih hlavně, kvůli němuž k tomu dochází, snižuje přesnost. Třebaže jsou ruské náboje a americké střelivo do M-16, ráže 5,56 srovnatelné, jsou náboje 5,45 používané v AK-74 upravené tak, aby se vyrovnala jejich nižší hmotnost. Kulka je konstruována tak, že má vpředu prostor vyplněný vzduchem. Když zasáhne lidský cíl, hrot střely se ohne. Kulka se odchýlí z dráhy a způsobí rozsáhlejší poranění. Testována byla v želatinové hmotě. Zásah do živé tkáně vede k velice traumatizujícím poraněním.

Útočná puška AK-74 byla poprvé nasazena do boje během sovětské invaze do Afghánistánu v roce 1979. Mudžahedíni, bojovníci z horských kmenů, se tak stali prvními terči nové zbraně a munice ráže 5,45. Mudžahedínům připadaly nové náboje jako jedovatá žihadla. Létaly vysokou rychlostí a po zásahu způsobovaly šok. Válka v Afghánistánu se stala pro Sověty jejich vlastním Vietnamem. Sovětské jednotky byly vybaveny nejmodernější výzbrojí, včetně útočných pušek AK-74. Afghánské vládní vojsko, stojící na straně Sovětů, mělo starší verze AK-47 a AKM. Bojovníci z horských kmenů, podobně jako Vietkong o 15 let dříve, brali všechny zbraně, které se jim dostaly do rukou. Roku 1980 již nashromáždili mudžahedíni značný arzenál Kalašnikovů a dalších zbraní z celého světa. Roku 1989, po 10 letech toho, co Michail Gorbačov nazval krvácející ránou, se poslední sovětští vojáci z Afghánistánu stáhli, aby se vrátili vstříc nejisté budoucnosti doma. Od okamžiku rozpadu sovětského impéria nastaly pro kdysi elitní armádu, stejně jako pro gigantickou průmyslovou základnu, o kterou se opírala, těžké časy. Zbrojovky, vyrábějící pěchotní zbraně včetně Kalašnikovů, nebyly výjimkou. Rusové si již nemohli dovolit je rozdávat. Spolu se studenou válkou skončila i doba národně-osvobozeneckých bojů I v dnešním světě nepochybně zuří řada konfliktů, ale skutečnost je taková, že všude je už tolik Kalašnikovů, že v subsaharské Africe je seženete po 150 dolarech za kus. Což naznačuje, jaké množství jich je.

Symbol ozbrojeného odporu

Klikněte pro větší obrázekV novém kapitalistickém řádu se stala ctihodná útočná puška AK-47, kdysi tvrdá měna socialistické solidarity, obětí vlastní popularity. Nezaměnitelný tvar útočné pušky Michaila Kalašnikova se stal všudypřítomným inventářem konfliktů po celém světě. Odhaduje se, že od roku 1949 bylo v celkem 55 zemích vyrobeno nebo použito více než 50 milionů kusů Kalašnikova AK-47. Ve večerních zprávách se pravidelně objevuje v roli nástroje etnického a kmenového násilí, stejně jako symbolu osvobozeneckého boje a ozbrojeného odporu. Silueta této pušky se dostala nejen na poštovní známky, ale i na státní vlajku Mosambiku. A malí chlapci dokonce dostávají jméno Kalaš, symbolizující tvrdě vybojovanou svobodu. Ve Spojených státech se Kalašnikov stal symbolem jiného druhu. Nahradil samopaly z 20. let, coby smrtící zbraně v rukou městských teroristů, příslušníků organizovaného zločinu a členů pouličních gangů.

Kalašnikov se stal základním bodem kontroverzní a politicky vypjaté debaty o dovozu poloautomatických a nezákonně upravených automatických zbraní do USA. Vzhledem k ekonomické realitě na trhu s ručními zbraněmi, přistoupilo obchodní konsorcium, které vyrábí v Iževsku Kalašnikov i další zbraně, k obrovskému rozšíření škály útočných zbraní, určených pro export. Izmaš vyrábí rovněž řadu sportovních karabin a brokovnic s označením Saiga. Všechny jsou založeny na osvědčeném systému Kalašnikova, poháněném plyny, uvolněnými při výstřelu. Jednoduchost konstrukce umožňuje vyrábět řadu různých typů, založených na tomto systému.

Generálmajor Kalašnikov

Klikněte pro větší obrázekNavzdory milionům kusů útočných pušek AK-47, prodaných a vyrobených na celém světě, není Michail Kalašnikov zámožný člověk. Přinejmenším z hlediska amerických měřítek. Ve své vlastní zemi je nicméně ctěn jako národní poklad. Tento bývalý tankový mechanik a konstruktér samouk dostal tolik vyznamenání a poct, že je není možné ani vyjmenovat. Při příležitosti jeho 75. narozenin v roce 1994 odměnil prezident Boris Jelcin osobně Kalašnikova za vynikající služby vlasti a povýšil ho do hodnosti generálmajora. Kalašnikov, skromný tvůrce snad nejslavnějšího stroje na zabíjení, vyrobeného ve 20. století, byl ohromen vřelostí projevů přízně, kterých se mu dostalo. V listopadu 1997 se stal Kalašnikov středem pozornosti, když se celé Rusko připojilo k městu Iževsku, aby oslavilo 50. výročí útočné pušky AK-47. A dnes jsou Kalašnikov i jeho výtvor zvěčněni také na lahvích jeho vlastní značky vodky. Michail Kalašnikov není nijak mohutný, pokud jde o postavu. Jeho nevelký vzrůst ale neodpovídá postavení a vlivu, které mu náležejí ve světě konstruktérů pěchotních zbraní. Od konce studené války rovněž hodně cestuje. V roce 1988 zorganizoval dnes již zesnulý doktor Edward Ezell ze Smithsonian Institution setkání Kalašnikova s dalšími konstruktéry zbraní. Byl mezi nimi i Eugene Stoner, tvůrce útočné pušky M-16.

Dnes již takřka 80letý Michail Kalašnikov stále rád chodí na střelnici a zkouší nejnovější verze svého automatu. Třebaže byla původní útočná puška AK-47 zkonstruována před více než 50 lety, zůstává silou, s níž je třeba i v 21. století počítat. Důvodem je fakt, že její výrobce Izmaš přichází nadále s řadou modernizací. Kalašnikovy všech typů dokonale zastínily vše ostatní na celém světě. Michail Kalašnikov má své místo v historii zbraní jisté. On sám ale nemá rád řeči o slávě. V jeho pohledu na vlastní život a na to, čeho dosáhl, se odrážejí hodnoty, utvářené prostým původem a léty, zasvěcenými oddané službě.

Originální názevTales of the Gun: AK - 47
Stopáž46 minut
Rok výroby 1998
 ST 4:3
ŽánrDokument