Životní osudy žen, které byly v 50. letech ve vykonstruovaných procesech odsouzeny k mnoha letům vězení, ač měly doma nezletilé děti nebo jejich příchod na svět právě čekaly.
  • Vyrobeno 1990
  • Země původuČeskoslovensko
    • Formát 4:3

Dokumentaristka Dagmar Průchová se již od dětství musela vyrovnávat s nenávistnými projevy komunistického režimu. Právě období 50. let a s ním spjaté perzekuce se stalo jedním ze zásadních témat režisérčiny polistopadové tvorby. Její matka byla zatčena a dokonce ji hrozil trest smrti a i nezletilá Dagmar v pouhých 12 letech prošla vyšetřovací vazbou. V období normalizace, kdy se stala televizní režisérkou, se věnovala především pořadům o výtvarném umění. Na počátku devadesátých let se prostřednictvím dokumentů osobně vyrovnávala s traumaty padesátých let a několik jejích snímků z tohoto období bylo oceněno tvůrčí prémií Českého literárního fondu (kromě filmu Nesmíš plakat i dokumenty S nadějí, důvěrou a láskou a Na očích páska, v ruce váhy). Oceněn byl i její snímek Poselství, který natočila již roku 1973, ale k divákům se tehdy dostat nemohl. Roku 1997 obdržela cenu Vox Humana za dokument Irma – aneb malá historie velkých dějin. Její poslední televizní pořad Na cestě vznikl před čtyřmi lety a vrátila se v něm ke svým tvůrčím východiskům – k portrétu výtvarného umělce, jímž v tomto případě byl malíř Václav Špále.

V dokumentárním snímku Nesmíš plakat se Dagmar Průchová zabývala životními osudy několika žen, jejichž mateřství poznamenaly vykonstruované procesy a následné dlouhodobé věznění. Kromě psychického a tělesného týrání zažily navíc trýznivý pocit nuceného odloučení od vlastního dítěte. Výpovědi žen režisérka proložila kontrastem archivních snímků o „šťastném životě dětí a pracujících“, které byly příliš vzdáleny skutečnosti, v nichž se bez výčitek svědomí ničily životy mnoha rodin.

Napište nám