Nesmíš plakat

Životní osudy žen, které byly v 50. letech ve vykonstruovaných procesech odsouzeny k mnoha letům vězení, ač měly doma nezletilé děti nebo jejich příchod na svět právě čekaly.

Dokumentaristka Dagmar Průchová zemřela tuto sobotu ve věku 78 let. Již od dětství se musela vyrovnávat s nenávistnými projevy komunistického režimu. Právě období 50. let a s ním spjaté perzekuce se stalo jedním ze zásadních témat režisérčiny polistopadové tvorby. Její matka byla zatčena a dokonce ji hrozil trest smrti a i nezletilá Dagmar v pouhých 12 letech prošla vyšetřovací vazbou. V období normalizace, kdy se stala televizní režisérkou, se věnovala především pořadům o výtvarném umění. Na počátku devadesátých let se prostřednictvím dokumentů osobně vyrovnávala s traumaty padesátých let a několik jejích snímků z tohoto období bylo oceněno tvůrčí prémií Českého literárního fondu (kromě filmu Nesmíš plakat i dokumenty S nadějí, důvěrou a láskou a Na očích páska, v ruce váhy). Oceněn byl i její snímek Poselství, který natočila již roku 1973, ale k divákům se tehdy dostat nemohl. Roku 1997 obdržela cenu Vox Humana za dokument Irma – aneb malá historie velkých dějin. Její poslední televizní pořad Na cestě vznikl před čtyřmi lety a vrátila se v něm ke svým tvůrčím východiskům – k portrétu výtvarného umělce, jímž v tomto případě byl malíř Václav Špále.

V dokumentárním snímku Nesmíš plakat se Dagmar Průchová zabývala životními osudy několika žen, jejichž mateřství poznamenaly vykonstruované procesy a následné dlouhodobé věznění. Kromě psychického a tělesného týrání zažily navíc trýznivý pocit nuceného odloučení od vlastního dítěte. Výpovědi žen režisérka proložila kontrastem archivních snímků o „šťastném životě dětí a pracujících“, které byly příliš vzdáleny skutečnosti, v nichž se bez výčitek svědomí ničily životy mnoha rodin.

Napište nám

Související pořady