Dokumentární film s hranými prvky Otakára Schmidta a Jany Studničkové: Misie - Až na kraj světa s jezuity

Film Misie se zabývá fenoménem misionářství z hlediska křesťanského (ve srovnání s ostatními náboženstvími), z hlediska historického (s důrazem na počátek novověku a objevování Nového světa) a z hlediska geografického. Z mnoha aspektů misionářství, plynoucí z charakterové odlišnosti různých katolických řádů, je v tomto filmu rozebrán ten nejznámější a nejrozšířenější a to je jezuitský v Jižní Americe.

Starověk a jeho různá náboženství nezná misie. Přichází křesťanství, které vychází z židovských kořenů. Nové, dynamické, misijní náboženství, které bude chtít svoji myšlenku, že se Bůh stal člověkem, přinést celému světu.

Sám Jeho zakladatel, Ježíš Kristus, říká na samém konci Matoušova evangelia: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do konce světa.“ A Ježíšovi následovníci šli. Střízlivým okem historika by se zdálo, že nové učení nepřežije ani o deset minut smrt svého zakladatele, ale opak se stal pravdou. Zejména díky až neuvěřitelné horlivosti a odvaze svatého Pavla z Tarsu (dříve Šaula, Saula, česky Šavela) a jeho následovníků se křesťanství a Ježíšovo poselství rozšíří z Palestiny do Sýrie, Turecka, Řecka, Itálie a dále až do Francie a Španělska a na pobřeží Severní Afriky, do celého tehdy známého světa. Prvotní perzekuce křesťanů Židy a kruté pronásledování Římany jen dále rozdmychávalo oheň, který se bude šířit po celém civilizovaném světě. Slovy Tertuliána: „Krev mučedníků se stává semenem nových křesťanů“ – pravda, která se bude v dějinách křesťanství mnohonásobně opakovat v různých dobách a na různých kontinentech.

Křesťanství přežilo svou svobodu, kterou dostává roku 313 milánským ediktem, přežilo i pád Západořímské říše roku 476 a přežilo i několik následných temných staletí. Z jejich misií je pro nás velmi důležitá iroskotská misie svatého Kolumbána a pro nás Slovany zejména misie svatých soluňských bratří Konstantina a Metoděje, ve století devátém. Na křestanství budou postaveny základy novověké Evropy, vzniknou z něj univerzity, v jeho klášterech budou vznikat umělecké skvosty i smělá architektura.

Když nyní přeskočíme několik dalších staletí, důležitým mezníkem pro dějiny křesťanských misií se stává konec 15. století, všeobecně považovaný za konec středověku. Roku 1492 objevuje odvážný Janovan Kryštof Kolumbus Nový svět a roku 1498 portugalský mořeplavec Vasco de Gama připlouvá ke břehům Indie. Evropa tak objevuje dva nové vesmíry, Asii – bohatý myšlenkový svět, a potom svět vskutku nový, rozlehlé neznámé planiny dvou obrovských kontinentů, které budou později nazvány Amerikami.

Výraz misie je z latinského slova, slovesa mitto, mittere, čili posílat, vysílat. A tak, jako ten první vyslaný, je zakladatel křesťanství Kristus, který pak sám vysílá své učedníky, dvanáct učedníků do celého světa. Byl to tehdejší svět Středomoří. Když se pak objeví nová území - Nový svět, díky Kryštofu Kolumbovi a dalším mořeplavcům, pak se vydávají misionáři, františkáni, dominikáni, augustiniáni, později i jezuité, na misie.

Pražské Jezulátko se stalo ochranou pro Španěly, ale i všechny misionáře, a dostalo se tak do celého světa a s jezuity i svatý Jan Nepomucký, patron jezuitského řádu. Otevírali cestu do neznámých končin, doslova až na kraj světa. Setkáváme se tak vlastně pomyslně s Karlovým mostem a Pražským Hradem například v Andách ve výšce několika tisíc metrů. Možná by leckdo z návštěvníků Prahy věděl o nějaké jánské soše, kterou zná důvěrně v rodné zemi – v Peru, v Mexiku, Venezuele, Paraguaji, Brazílii, na Kubě, na Filipínách, anebo v Indii.

Prvním misionářem je sám Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, jako ten, který je poslanec, vyslanec Boha, aby hlásal boží království a aby vlastně odhalil tajemství boží. Z toho teda je do jisté míry ten veliký úkol, že křesťanství se stává náboženstvím misie, nikoliv jednoho národa, jedné skupiny, ale protože je to poselství, které je určeno všem lidem, všem rasám, všem národům, tak křesťanství takto vstupuje do své historie. Opouští hranice Palestiny a stává se náboženstvím Římské říše. Jsou to Ježíšova slova: „Jděte do celého světa, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Misie nikdy nepochopíme bez zážitku víry. Slovo missio znamená doslova poslání a o misiích v křesťanském kontextu mluvíme jako o šíření křesťanské víry v to, že Bůh se stal člověkem. Misie ale nikdy v církvi nestály samostatně, byly vždy spojeny s konkrétní materiální, nebo lékařskou pomocí trpícím, chudým a se svátostným životem církve, se Mší svatou a dalšími svátostmi. Krásně o tom píše bývalý papež Benedikt XVI. Niterná povaha církve se vyjadřuje v trojím úkolu - hlásání - kérygma, doslova radostné zvěstování Božího slova a martyria – mučednické utrpení. Dále pak za druhé slavení Svátosti – leitúrgia a za třetí služba lásky – caritás diákonia.

Dnešní misie, kdy jsou již všechny džungle a pohanská území objevena, se týkají evangelizace v médiích a teritoriálně hlavně tam, kde křesťanství sice dávno zvítězilo, ale totalitní zlo jej vyvrátilo. Kořeny Krista ale v genech národů přežily a dnes na nich vyrůstá les kostelů a víry o to silnější a trvanlivější, o co zlo bylo krutější a cyničtější.

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“, říká Ježíš svým učedníkům. Ale jako by si sám zakladatel křesťanství realisticky uvědomoval, že křesťané nikdy nebudou ve většině, že budou spíše solí země, kvasem tohoto světa, že jejich úkol bude víc spíše tou důležitou menšinou v tomto světě. Víra je dar a Ježíš sám jednou hořce zaplakal nad Jeruzalémem, když říkal: „Kolikrát jsem vás chtěl shromáždit, jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste.“ Víra je skutečně dar, a nezávisí ani na přesvědčivosti, ani výmluvnosti evangelizátorů, je to spíše na připravenosti srdce a na citlivosti člověka na boží dotek.