Fenomén Underground

Ostříhat a do dolů

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 4  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jiří Fiedor

Jiří Fiedor
Jiří Fiedor
režisér

Publicista a dokumentarista Jiří Fiedor se narodil v roce 1965 ve Frýdku-Místku. Do svých čtyř let vyrůstal u babičky, neboť rodiče ještě nějaký čas studovali. K nim do Třince se tedy přestěhoval až v roce 1969. Od jednasedmdesátého pak začal navštěvovat jednu z místních základních škol.

Již jako dítě začal Jiří poslouchat bigbít, a jelikož rockoví muzikanti povětšinou nosili dlouhé vlasy, pro tento vzhledový prvek se záhy nadchl („V dubnu sedmdesát osm jsem se stříhal naposledy.“). V roce 1980 ve svých patnácti odešel do Prahy studovat střední průmyslovou školu při ČKD, obor mechanik silnoproudých zařízení. Důvod byl jednoduchý – přihlásil se do ní hlavně proto, že v ní bylo tolerováno nosit dlouhé vlasy, tudíž tam chodila také spousta jeho přátel-mániček z Třince.

V Praze ihned začal navštěvovat restaurace, v nichž se scházeli spříznění vlasatci – hlavně to byla hospoda V chaloupkách v Hloubětíně. A pochopitelně jezdil po bigbítových koncertech a festivalech; zajímaly ho jak kapely, řekněme polooficiální, tak interpreti undergroundu – kupříkladu už od svých patnácti měl od přátel na pásku nahrávku z III. Festivalu 2. kultury z Hrádečku. Byl přítomen též na fesťáku v Chvaleticích, kde vystoupilo Extempore, byl i na posledním rozlučkovém koncertě Charlie Soukupa před jeho emigrací.

Někdy v jednaosmdesátém, když chodil do druháku, se na škole zpřísnily pravidla ohledně dlouhých vlasů, a jelikož se Jiří odmítl ostříhat, vyhodili ho. Nicméně zůstával v Praze a v podstatě se po ní potloukal jako bezdomovec; s několika podobnými jedinci načerno přespávali po sklepích nebo se nabourávali do prázdných kvartýrů. Oblíbeným místem se pro Fiedora stala zejména máničkovská hospoda U Zpěváčků. Pokud byl legitimován, prokazoval se falešnou průkazkou zaměstnance ČSD, jíž získal od jednoho ze starších kámošů, jemuž byl podoben. Nicméně nakonec byl stejně policajty lapen a následně podmínečně odsouzen za příživnictví. A jelikož trvale v Praze nebydlel, musel metropoli opustit a po dobu podmínky se zdržovat ve městě trvalého bydliště, tedy v Třinci. Tam nějaký čas dělal pomahače u zedníků a když mu vypršela podmínka, odešel do Havířova a pak do Ostravy, přičemž v obou městech střídavě bydlel. Centrálním místem se pro něj a ostatní dlouhovlasé přátele stala hospoda U Urbana, paralelně zajížděli i do blízkých Třanovic. Jiří si také našel docela dobrý job – rozvážel jídlo v ostravské nemocnici. Což dělal jen deset měsíců v roce, léto si nechával volné. A aby v oněch dvou měsících neměl problémy s policajty, vymyslel si další trik – opatřil si tzv. cestovní vkladní knížku, na níž si v době zaměstnání ukládal peníz a v době volna pak vybíral každý měsíc tehdejší platové životní minimum (což činilo cca 780 Kčs), takže mohl prokázat, že se na nikom nepřiživuje.

V roce 1982 se s kamarádem Radkem Kissem a dalšími havířovskými máničkami spolupodílel na organizaci první podzemní hudební akce na chalupě Radkových prarodičů v Třanovicích. Radek měl v té době androšskou kapelu Analphabet Band (v níž se zpočátku jako hráč na tamburínu mihl také Jiří) a jelikož neměla oficiální statut, hrát bylo možno jen neoficiálně. A tak si koncert uspořádali sami. Akce s mottem „…a přece jsme šťastni“ spojená se zabíjačkou se vydařila – kromě Analphabetu se na ní objevily skupina Čím hůř, tím líp, duo manželů Vaculovičových, undergroundoví folkaři Ota Veverka a Jiří „Zelí“ Zelenka. A tak si ji androši o rok později ještě jednou zopakovali (tehdy si tam mj. zahrály kapely É Ucho Debil Accord Band, Elektrická svině, Adolf Morgenstern, Třírychlostní Pepíček a další).

Klikněte pro větší obrázekJinak pochopitelně po celou první polovinu 80. let všichni havířovští a ostravští vlasatci včetně Fiedora vyjížděli co víkend po Moravě na další podzemní akce – a nebo třeba jen do hospod pokecat si: přátelili se s máničkami z Brna, Olomouce, Kroměříže (tam jezdili právě k manželům Vaculovičovým), Jeseníku, Nového Jičína, Valmezu. Valmez byl v tomto ohledu dost významný – zde se totiž stýkali s chartistou Jardou Čechurou, od něhož získávali samizdaty, které pak přepisovali (mj. kopírovali i Vokna) a distribuovali zase dál.

Od třiaosmdesátého bydlel Jiří v Havířově v bytě své dívky Pavly, která tam žila s dcerkou Kateřinou. Zároveň se potřeboval vyhnout základní vojenské službě, což řešil vcelku klasickou cestou – nechal se internovat v psychiatrické léčebně v Opavě. Trik se zdařil, na vojnu nešel. V roce 1985 se nejprve Jiřímu a Pavle narodil syn Lukáš, a poté se oba vzali. V tom samém čase se Fiedor stal zaměstnancem Geodézie, kde pracoval jako figurant.

Mezitím spolu s Radkem Kissem obnovili tradici podzemních koncertů v Třanovicích. Už se ale nekonaly u Radka na chalupě: v roce 1985 se fesťák uskutečnil v sále místní požární zbrojnice, ten v šestaosmdesátém, spojený s Jiřího narozeninami, se přesunul do havířovské hospody U Jelena. A měl pro něj i svoji dohru – několik měsíců po této akci se Fiedor poprvé octl na výslechu StB.

V roce 1988 po pohřbu ostravského spisovatele a disidenta Jaromíra Šavrdy začala tradice bytových diskusních fór právě v bytě vdovy Doloros Šavrdové: sjížděli se sem lidé z undergroundu, kteří již spolupracovali s politickým disentem a na pravidelných schůzkách se diskutovalo o politické situací, probíhala zde výměna samizdatů, podepisovaly petice atd. Stejně tak byla důležitým místem setkávání hospoda U Mlýna v Jilešovicích, nacházejících se na půli cesty mezi Ostravou a Opavou: jezdili sem mladí lidé z Ostravska, Karvinska, Těšínska a Opavska. Vyměňovaly se samizdaty, nahrávky, podepisovaly se petice, plánovaly akce…

Na konci osmaosmdesátého Fiedor a ještě pár lidí z androše podepsalo v bytě u Šavrdové Chartu 77 a dohodlo se na vydávání samizdatového časopisu „Severomoravská pasivita“, do kterého přispívali všichni „spřízněni volbou“ z celého severomoravského regionu. Časopis vycházel pravidelně jednou měsíčně v přibližně 100 až 150ti kusech. Tiskl se nejprve u člena androšské dechovky Kmochova paralýza Jiřího „Floyda“ Hanuse na sídlišti Dubina, později na chatě jeho tchána. Začátkem roku 1989 vznikla u Šavrdové vlastní petice za propuštění Václava Havla, což vyvolalo přímo hysterickou reakci ostravských bolševiků, kterou přetavili v nenávistný článek ve svém lokálním plátku Nová svoboda: zveřejnili jména autorů petice, (mj. i Fiedora) i s jejich bydlištěm (nejspíš proto, by rudo-věrní mohli do oken nepřátel komunismu metat kameny). Na zveřejnění samotné petice ovšem - jak bylo jejich zvykem - poněkud pozapomněli.

Klikněte pro větší obrázekNa začátku roku 1989 se Fiedor rozhodl sám vydávat ještě další samizdat, časopis s pracovním názvem „Smog“. Jenže pak se mu nějakou podivnou cestou do ruky dostal zápis z krajského sjezdu KSČ, kde stálo, že „Fiedor se chystá vydávat časopis Smog“. Jiří tedy v rámci konspirace název změnil na SM Revue: bohužel stačil vydat jen jedno číslo, které mělo 100 stran a bylo vyrobeno ve 100 kopiích. Nicméně v tom roce tlak StB na něj (a na lidi ze severomoravského disentu vůbec) zesílil – v podstatě stále musel chodit na výslechy, přičemž mu bylo drsně doporučováno, aby se vystěhoval z republiky. Naštěstí ale zanedlouho nastala změna režimu.

Během sametové revoluce v listopadu 1989 byl Jiří Fiedor u vzniku Občanského fóra v Ostravě a poté se stal předsedajícím členem ostravské krajské občanské komise, prověřující příslušníky StB a policie (tehdy eufemisticky zvané Veřejná bezpečnost). Následně byl nucen se přestěhovat do Prahy, kde byl v únoru ´90 kooptován do České národní rady jako poslanec – v řádných červnových volbách tento svůj mandát obhájil: za Občanské fórum byl zvolen do ČNR (přesto se snažil víkend co víkend jezdit do Havířova, kde měl své zázemí). V roce 1991 pak přijal pozvání newyorské nadace Charty 77 a CDS International ke stáži v USA – několik měsíců zde studoval fungování vězeňství v demokratickém státě. Po návratu opět poslancoval v ČNR a na tomto postu pak setrval až do roku 1992.

Hned po ukončení své krátké politické kariéry nastoupil Fiedor jako novinář do deníku Prostor, který však záhy zanikl. Část jeho redakce posléze přešla do deníku Lidová Demokracie, v němž Jiří působil jako komentátor. V roce 1996 pak nastoupil do Lidových novin jako editor. V polovině devadesátých let proběhlo i několik změn v jeho profesním a osobním životě. Zaprvé začal při zaměstnání studovat gymnasium, které později úspěšně zakončil maturitou. Zároveň začal kurátorovat výstavy výtvarného umění; bylo jich kolem šedesáti, občas se jednalo o velké projekty (například ve Wroclawi). A co se týče osobního života – už od roku 1995 žil Jiří s dívkou jménem Michaela. V lednu sedmadevadesátého se jim narodil syn Mikuláš a poté se v létě vzali. A v tomtéž roce také odešel z Lidových novin. Poté se dal do holportu se svými bývalými kolegy z disentu a z politiky Ivanem Maškem a Jaromírem Piskořem, když společně založili malou mediální agenturu. Ve stejné době stál s Ladislavem Rybou a Tašem Andjelkovskim u vzniku antikvariátu a galerie Ungula (v Praze kousek od Strossmayerova náměstí) a jelikož z agentury celkem brzy odešel, začal se realizovat právě zde. V prostorách galerie pak postupem času uspořádali okolo čtyřiceti výstav.

V Ungule Jiří skončil v roce 2006, kdy už měl v plánu založit svoje vlastní nakladatelství – to se také záhy stalo a pod názvem Pulchra funguje a vydává knihy (většinou non fiction a poezii) dodnes. Z autorů, které Pulchra vydala, je možné uvést například Pavla Zajíčka, Petrušku Šustrovou, Milana Balabána, Josefa Kroutvora, Jiřího Němce, Ladislava Josefa Berana, Josefa „Bobeše“ Rösslera, Miroslava „Skaláka“ Skalického, Otu „Alfréda“ Michla, Tomáše Mazala, Eugena Brikciuse, Oldřicha Mikuláška, Jaromíra Šavrdu, Oldřicha Mikuláška, Jiřího Kostúra, Františka Stárka Čuňase, či historiky Jana Suka, Petra Blažka, Jaroslava Pazoura a další.

V letech 2006–2007 začal točit hodinové dokumenty pro Čs. rozhlas a od roku 2007 natáčel (režie, občas kamera) dokumenty pro ČT. Zatím to byly „Neznámí hrdinové“ (2007, dokumentární cyklus, Fiedor 18 dílů), „Opozice z periferie“ (2009, dokument), „Bohemia mia“ (2010, TV film koprodukce s Itálií), „Valach, co Bohu voněl“ (2011, dokument o životě Jiřího Křižana), „Heydrich – konečné řešení“ (2011, cyklus, některé díly), „Sbohem Československo“ (2012, celkově 8 dílů, Fiedor – 4 díly), „Fenomén Underground“ (2012 – 2014, celkem 40 dílů, Fiedor 12 dílů), „1914“ (2014, děláno pro Rakouskou televizi, krátký 20minutový experimentální film).

Po dokončení cyklu Fenoménu underground, jehož natáčení bylo po všech stránkách velmi vyčerpávající, Jiří Fiedor vyhrožoval, že o undergroundu dlouho nebude chtít nic slyšet, že si konečně ostříhá své dlouhé háro, oholí plnovous a začne chodit v kvádru. Dosud tak neučinil. A pravděpodobně ani neučiní…

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu