Fenomén Underground

Baráky

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 6  
Sdílet
| Poslat odkaz

Blanka Šimoníčková

Klikněte pro větší obrázekKeramička, hudebnice a organizátorka undergroundových akcí Blanka Šimoníčková se narodila v roce 1963 v Litomyšli. Měla poměrně šťastné dětství, které prožila v klučičí partě a turistickém oddílu, což pro ní bylo obojí skvělou školou. „Maminka – takový přírodní svéráz. Otčím, jazzový muzikant. Nesnášel máničky. Prý děláme ostudu disentu, neb jsme špinaví a máme vši,“ doplňuje informace o svém dospívání Blanka.

V druhé polovině sedmdesátých let začala studovat Střední odbornou školu veterinární v Hradci Králové. A jelikož už jako teenagerka tíhla k takzvané „závadové mládeži“ a rockové hudbě, vedle studia ještě musela (pochopitelně radostně) stíhat hospody a bigbíty. Základnou se stala putyka U Lípy, ovšem Blanka s partou jezdila často i do Pardubic a Chrudimi. Přesto školu na začátku osmdesátých let úspěšně dokončila. I rozhodnutí o studiu na vysoké škole řešila Blanka poněkud hippiesovsky: „Výšku jsem vzdala. Tedy – byly zároveň zkoušky v Brně a fesťák v Bojkovicích. Šla jsem na stopa slušně oblečena, v batohu deku. Řekla jsem si – když stopnu jen Brno, jdu na zkoušky, když aspoň Uherské Hradiště, jedu pařit. Stop jel až do Uherského Brodu.“ Pro zeměpisu neznalé – Bojkovice leží asi 12 kilometrů od Uherského Brodu. „A tak jsem nastoupila coby laborantka v ‚salámárně‘ v Žamberku.“ (Salamárna je výrobna drůbežích uzenin – pozn. aut.)

První polovinu osmdesátých let Blanka vnímala jako jakési podivné dusno: hodně z jejích přátel a zejména „idolů“ emigrovalo (například Skalák, Londýn Vokatý) a někteří byli zase v kriminále (Čuňas, Magor Jirous). V té době s kamarádkou Gitou Umovou hodně zajížděly do Medlešic – tam se nacházel útulek jedné androšské mikrokomuny. Časem se Blanka s Gitou rozhodly koupit si domek. Nejprve myslely právě na Medlešice, ale to nějak neklaplo. Inspiraci ji posléze poskytlo společné čundrování s rychnovskou máničkou Pepánkem Jedlinským po Moravě, která ji naprosto okouzlila. Na dalším moravském tripu se Blance, Gitě a Igorovi Novohradskému podařilo levně zakoupit polorozpadlý baráček s velkou stodolou v jihomoravské obci Křepice. Od začátku bylo všem jasné, že baráček bude sloužit hlavně k setkávání přátel a k podzemním kulturním aktivitám.

První androšká akce se na baráčku v Křepicích konala v červnu 1985 (pro úplnost – zúčastnilo se jí několik písničkářů a slovenská skupina Slniečko neboli Punto & rybacé hlavy). Další ročníky byly čím dál silnější, dvou i třídenní, byly vymyšleny Křepice výtvarné, Křepice filmové (ty se staly doménou zejména písničkáře a filmaře Vency Koubka). Z umělců a kapel, které na křepických androšských soaré zahrály, lze jmenovat například Hally Belly se Svědkem, Vencu Koubka, Ser un Peyjalero, Znouzectnost a velký zážitek všem přítomným připravili v roce 1988 holandští garage-noise-hardcoristé The Ex. StB sice křepické festivaly či koncerty vedla v patrnosti a sledovala je, ale Blanka je oficiálně prezentovala jako svoje narozeniny, navíc na svém vlastním pozemku, ve svém vlastním baráku. S křepickými ouřady se vždy domluvila na tom, že po 22. hodině bude klid a bylo to – nikdo z místních ji tak zbytečně neprudil.

Klikněte pro větší obrázekKdyž člověk pořádá androšský festival nebo koncert, který je pln tvůrčího ducha a svobodomyslného vyjadřování, byť podaného syrovou a někdy nedokonalou formou, je to vždy nějakým způsobem inspirativní. Tudíž pokusně vystoupit na prknech, která znamenají androš, si troufla i Blanka. Hned na druhém ročníku v roce 1986, vytvořila s kamarádkou Marcelou dívčí duo – obě zpívaly a coby podklad používaly různé druhy perkusí (prostě třískaly do všeho, co vydávalo zvuky). Duo se pak stalo základem „babské“ kapely tO, v níž Blanka hrála na flétnu, trubku, zpívala a převážně psala texty i hudbu. „S holkama se hrálo bezva, ale jakmile narazily na chlapa, vykašlaly se na to,“ dodává Blanka a hned zdůvodňuje i konec druhé kapely, v níž už hrála na bicí. „Druhá sestava ‚tOHO‘ byla nadějnější, ale skončila hloupým nedorozuměním. Zapomněla jsem se v Bulharsku a estébáci holkám namluvili, že jsem emigrovala. Tak se odstěhovaly do Prahy.“ Po ukončení existence tOHO až do sametové revoluce působila jako bubenice v androšském seskupení Urnový háj (což byla podzemní odnož alternativní skupiny Ser un Peyjalero).

Zároveň se v roce 1987 Blanka začala živit keramikou. To přispělo ke vzniku komunity s pracovní náplní, což bylo velmi náročné. Po sametové revoluci – v letech 1990–1992 – se Blanka stále věnovala keramice, rajzovala po světě a pokoušela se obnovit bývalou „babskou“ kapelu. Neúspěšně neboť „baby byly děsně nespolehlivé.“

Na podzim 1992 členové brněnské skupiny Idiot Crusoe, zpěvák a textař Karel „Karlos“ Šubrt a saxofonista Pavel „Pavluš“ Čech společně s Blankou iniciovali vznik další undergroundové kapely, kterou pojmenovali Čočka. Blanka ve skupině, která je dodnes její srdeční záležitostí, hrála na bicí, flétnu a občas zpívala. Formace se zúčastňovala vyloženě androšských akcí a na konci svého prvního období v roce 1996 nahrála album „Děti luštěnin“ s podtitulem „agropunk“ (obsahuje třeba songy „Pět metrů pod zemí“, „Gandává“, „Sever“, „Čočka“, „Už na mě nečekejte“). Těžko říci, zdali označení agropunk bylo pro hudbu Čočky to pravé ořechové, spíše šlo o spojení garážově alternativního rocku, hospodského šramlu a hudby středověku. Každopádně desku natočilo obsazení Blanka Šimoníčková (bicí, flétna, zpěv), Karel „Karlos“ Šubrt (zpěv), Boris Klepal (kytara), Hana „Hanička“ Svobodová (zpěv) a Petr „Strom“ Javora (baskytara). V roce 1997 se tato první sestava rozpadla, přičemž důvodem prý byly „intriky manželek a přítelkyň některých hráčů“.

Blanka pak následné dva roky zpívala s kapelou Pokojíček klávesisty a skladatele Zdeňka „Krokodýla“ Dudky, což pro ní bylo dobrou školou – navíc si v ní našla i nového životního partnera, kytaristu a zpěváka Radka Jančoka zvaného Dráček. Spolu pak v roce 1999 znovu obnovili skupinu Čočka, která od té doby hraje dodnes. V roce 2003 vzniklo druhé album kapely se skutečně voňavým názvem „Větry luštěnin“, nahrané v sestavě Blanka (bicí, flétna, zpěv), Dráček (kytara, zpěv), Karlos (zpěv), Strom (baskytara) a David „Dejf“ Papež (zpěv, flétna, hračky). Z písní je možno uvést třeba songy „Spadla jsem do hnoje“, „Můry“,„Svíce“, „Nevidím“, „Fin“.

Klikněte pro větší obrázekUž v roce 2005 vyšlo asi druhé nejznámější album Čočky „Fasullo con entusiasmo“ s písněmi „Dejte mu to do plechu“, „Jednou nás zavřou za štěstí“, „Nedohlídáš“, „Listí“, „Padají“, „Naiva“, „Házíme perly sviním“. Na desce se podíleli opět Blanka, Dráček a Dejf, nově přibyli Petr „Spořínek“ Vojnar (kytara), Jiří „Jiříček“ Šikula (baskytara) a Radim Babák (akordeon, flétna, hračky) plus jako host Tomáš Vtípil (housle). Určitou „vlajkovou lodí“ Čočky pak byla deska „Jako lusk“, která vyšla na jaře 2010 – obsahovala songy jako třeba „Přítel“, „Kultura“, „Na pěšině“, „Letní“, „Jako lusk“, „Upíří“, „Mé milé“, „Propadání“. Sestava byla opět obměněna: Blanka, Dráček, Radim, Spořínek, Ondra Hrejsemnou (zpěv, flétna, hračky), Marek „Mara“ Dostál (baskytara) a Míra Novotný (bicí, cajon), přičemž důležitou figurou se ukázal být houslista, skladatel a producent Tomáš Vtípil (člen DG 307 a Urband).

Kapela, která byla vlastně jakýmsi volným hudebním sdružením (hudebníci neustále přicházeli a zase odcházeli), v té době hrála na všech možných androšských akcích, kterých postupem doby stále přibývalo. Názory na ní jsou různé, kupříkladu po koncertě na brněnském festu Krákor (2005) o jejich produkci kdosi řekl, že to je „jako když se zhulí družina praotce Čecha, vezme flétny a začne vyvolávat lesní bůžky.“

V roce 2013 Čočka nahrála dvě alba: „Čočka Homérovi“ (songy Čočky a Idiot Crusoe s texty brněnského básníka Pavla Ambrože, zvaného Homér) a „Naram“,. To obsahuje skladby nazvané dle znamení naramského zvěrokruhu, který Blanka uvedla ve svém sci-fi románu „Naram“ (2014), což je dle ní „taková praštěná představa o lepším světě“.

Jinak Křepické bigbíty fungují od toho pětaosmdesátého nepřetržitě a pravidelně dodnes, jen v menším měřítku. Blančin přístup k jejich organizaci je konstantně androšský: „Děláme festival bez peněz - to jest na pivo vybíráme do krabice a modlíme se, aby tam v neděli byla alespoň půlka. Kapely hrajou zadarmo: tedy za jídlo, pivo a kořalku či víno - to nosí moji domorodci. Myslím, že toho ani nikdo nezneužívá, prostě ti, co zrovna vydělávají, podporují ty, co jsou v průšvihu. Panuje tu pohoda. Na konci se jamuje, kapely si vzájemně půjčují muzikanty, nástroje i apec.“ Z umělců a kapel, které se tu představují v posledních letech, je možno jmenovat především Skrytý půvab byrokracie, Pepu Klíče, Míru Kubína, Spytihněv, samozřejmě Čočku a mnoho mnoho dalších. K Blančině radosti Křepický bigbít navštívili i Hever & Vaselina Band.

Na baráku dnes žijí už jen Blanka s Dráčkem, ale dveře se u nich stejně netrhnou. Je to prostě „open house“, stejně jako byt Němcových nebo v minulosti undergroundové baráky v Rychnově u Děčína, Řepčicích, Nové Vísce, Skalici, Osvarčíně, Pomezí a další. Protože krédo Blanky Šimoníčkové je čiré a jednoduché: „Žiju ráda a jsem mánička.“

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Nejbližší díly ve vysílání