Fenomén Underground

Baráky

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 8  
Sdílet
| Poslat odkaz

Květa Princová

Klikněte pro větší obrázekKvěta Princová se narodila jako Květoslava Veselá v roce 1950 v Lipníku nad Bečvou (jelikož se tak ale stalo v přerovské porodnici, má všude psáno jako místo narození Přerov) v moravské katolické rodině, v níž prožila šťastné dětství. Byla vychovávána jako vzorné maloměstské dítě, které hrálo na piáno, cvičilo gymnastiku a pilně se učilo jazyky. Vzpomíná, že „jedním z největších prohřešků bylo, že jsem si cestou do školy sundávala bílou rádiovku a strkala ji do díry ve sklepě.“ Podstatné ale bylo, že atmosféra v rodině byla protikomunistická, což byl dobrý základ pro život.

Po základní škole začala Květa v první polovině šedesátých let v Hranicích studovat Všeobecnou vzdělávací školu (což byla jedna z forem gymnázia), kterou ukončila v třeskutém roce 1968. Československo tehdy obsadily armády Varšavského paktu a ona jen pár týdnů po okupaci začala studovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Ten rok začali studenti semestr stávkami, které bohužel potom pomalu začaly skomírat – posléze byli někteří starší studenti vyhozeni ze školy (mezi nimi i budoucí Květin manžel Honza Princ).

Během studia začala s Honzou chodit a zároveň se seznámila s Maruškou Štefkovou, pozdější ženou písničkáře Charlieho Soukupa. Tato čtveřice postupně začala chodit k Němcovým do Ječné a nasávala do sebe jak intelektuální atmosféru, tak atmosféru undergroundu, které se zde začaly vzácně prolínat. V bytě se na seminářích a večírcích potkávali filosofové, teologové, básnici, výtvarníci i muzikanti, z valné většiny působící neoficiálně.

Po absolvování vysoké školy (1973) se Květa provdala za Honzu Prince a krátce pracovala na VŠCHT jako asistent - až do narození syna Dalibora (1974). To již Princovi bydleli v bytě, který jim půjčila Věra Jirousová, protože jak známo, v Praze bylo pro lidi z venkova hodně těžké najít nějaké bydlení. Na Balabenku, kde se onen Věřin byt nacházel, chodili i další přátelé a postupně se začala utvářet myšlenka společného venkovského bydlení. Nakonec i první „barák“ v Rychnově u Verneřic na Děčínsku myšlenkově vyvěral z těchto setkání – určitý směr mu dal i doc. MUDr. Kamil Kalina, psychiatr, s kterým se Princovi setkali u Němcových, a který přidal prvnímu baráku ještě jeden smysl: možnost vytvořit azyl pro propuštěné pacienty z léčebny z Horních Beřkovic, tedy něco, čemu by se dnes říkalo „dům na půl cesty“.

Klikněte pro větší obrázekDům byl zakoupen v dalším kritickém roce – 1976 – kdy začal hon na máničky z undergroundu, které Princovi povětšinou znali a s mnohými se přátelili. Proto vznikla myšlenka „open house“, otevřeného domu (po vzoru bytu Němcových), kde by našli útočiště lidé, které státní moc nějakým způsobem uzurpovala a persekuovala. Prvními, koho si Princovi na Rychnov přivezli, byli jejich pražští přátelé: na baráku s nimi bydleli Miluše Števichová a kytarista Zdeněk „Londýn“Vokatý. A od léta sedmdesátého šestého ještě také písničkářka Dáša Ptášková, která začala s Londýnem chodit a později si ho i vzala. Navíc k Princovým začali kromě pražských jezdit i noví přátelé ze severních Čech (hlavně z Teplic, Ústí nad Labem a Děčína), takže se Rychnov stal jakousi spojkou mezi Prahou a Severem, Tudíž bylo jasné, že se Honza a Květa dostali – ještě před vznikem Charty 77 – do hledáčku místních orgánů, především policie. Nicméně, když se Květa pokoušela získat zaměstnání v místním statku, byla přemluvena, aby šla učit, když má vysokou školu a v „pohraničí“ je tak málo učitelů. Toto zaměstnání ji vydrželo ale jen půl roku, do doby než vyšla Charta 77. Tu podepsali Květa s Honzou již v prosinci 1976 u Němců, těsně před legendárním rychnovským večerem na konci roku, kterému se později začalo říkat „Silvestr chartistů“. Tehdy do Rychnova přijeli Václav Havel s Jiřím Němcem a hercem Pavlem Landovským (a dalšími přáteli z androše a disentu, bylo jich tam okolo stovky) s textem Charty, která měla vyjít na světlo brzy – už v lednu 1977. Na večírku bylo pochopitelně veselo, protože nikdo netušil, co přijde.

„Následné perzekuce zcela ovlivnily další směřování domu,“ tvrdí dnes Květa. „Stal se jedním z ‚ostrovů svobody‘, jak se také v současnosti oněm barákům říká, místem setkávání jak pražských tak severočeských lidí z undergroundu, ale i politiků, filozofů, umělců ‚druhé kultury‘.“ Po Silvestru 76 se na barák zaměřila hlavně StB. Nejspíš také stála za Květiným vyhazovem ze školy. Přesto všechno ale open house stále fungoval, byť všem bylo jasné, že je to život s Damoklovým mečem nad hlavou. V červenci 1977 se na baráku zorganizovala rozlučka s právě vyhoštěným kanadským překladatelem a ex-členem Plastiků Paulem Wilsonem. A při té příležitosti vystoupila i improvizovaná sestava Plastic People. Tohle už estébáky vytočilo a zasáhli velmi rázně – účastníky večírku pochytali a různě je rozvozili do okolních lesů, kde je vyhodili z aut. Jana Prince zavřeli za výtržnictví. A dům na tři měsíce z moci úřední uzavřeli. Pro Květu, které se následně narodila dcera Mlada, a bydlela u rodičů, to samozřejmě bylo velmi těžké období (vlastně i pro Dášu Vokatou-Ptáškovou, která čekala dítě). Navíc tušila, že fízlům to všechno nebude stačit – chtěli se baráku zbavit úplně. A toto tušení se ukázalo jako správné. Na popud StB byl barák Princovým vyvlastněn státem pod záminkou vybudování zastávky či nové otočky autobusu. Přes námitky a nenásilnou „domoobranu“ jeho obyvatel byl v roce 1978 vyhozen do povětří. Přičemž dodnes na tom místě nic „autobusového“ pochopitelně nestojí.

Po demolici rychnovského baráku začali Princovi bydlet v bytě na náměstí v blízkých Verneřicích, kam za nimi zase začali jezdit přátelé z Ústí na Labem. Byt měl obrovskou půdu, takže když tam každý víkend přijelo 20–30 lidí, bylo o ně postaráno. Navíc bylo v prostoru možno provozovat bytové divadlo – tehdy byla máničkami nacvičena hra „Salome“. Toto nové (v některých případech staronové) společenství se pak stalo základem další komunity, která se utvořila okolo fary v Robči.

V roce 1979 se totiž Princovi domluvili s Frantou Hochmanem a společně si pronajali bývalou v faru v Robči u Úštěku, poblíž Litoměřic. Pronájem svými jmény ovšem zaštítili Hochmanův bratr Jiří a jeho manželka. „Bývalá fara je dalším místem, kde se Princovi pokoušeli v Severních Čechách získat prostor pro komunitní způsob života. Obyvateli a návštěvníky byli především lidé z okruhu severočeského undergroundu. Ve zdejším společenství se výrazně uplatňovala snaha žít v souladu i s duchovními principy. Konaly se zde například bohoslužby a přednášky pozvaných lektorů,“ píše se ve Stárkově a Kostúrově knize Baráky. Sem začali zajíždět i lidi z České Lípy, myšlenka „open house“ opět rozkvetla, ale jen nakrátko. Obyvatelé baráku byli estébáky násilně vystěhováni před Vánocemi 1981 – v té době měla Květa ročního syna Jana (1980).

Klikněte pro větší obrázekNějaký čas bydleli Princovi v bytě v Robči u známých, ale myšlenky na další komunitní barák se nezbavili. Protože už je estébáci znali a tušili, že se zase pokusí o koupi, Květa s Janem šli tentokrát na věc trikem: barák v Mastířovicích nedaleko Štětí koupili roce 1982 jejich přátelé Koulovi, takže de jure Princovi majiteli nebyli, ale získali v něm trvalé bydliště, což tehdy znamenalo velmi mnoho. Toto společenství na baráku v Mastířovicích bylo zdaleka největší – žilo tu několik rodin a dalších přátel, což dohromady i s dětmi dávalo okolo 20 lidí. Opět se byly pořádány koncerty, výstavy a přednášky, ale obyvatelé domu se snažili o soběstačnost i v rámci potravin, takže pěstovali ovoce a zeleninu a chovali hospodářskou zvířenu. Přesto i tento dům byl na popud StB Princovým vyvlastněn – z nepřeberného množství absurdních důvodů tentokrát ouřady vytáhly ten, že dům má sloužit jako sklad materiálu civilní obrany. Květa s Janem se tvrdě bránili, jejich válka se státní mocí trvala dva roky, po které v domě samozřejmě pobývali. V roce 1986 byl ale zase konec a museli se vystěhovat. „Po třetím domě v Mastířovicích bylo jasné, že doba ‚baráků‘ již skončila - občanské aktivity dobývaly stále více veřejného prostoru a zdálo se, že ‚paralelní polis‘ již splnila svoji roli,“ dodává Květa.

V roce 1986 se Princovi přestěhovali na Moravu, kde si koupili starý statek v Nenakonicích u Věrovan na Olomoucku. Těsně před revolucí (1989) oba pracovali v blízkém asanačním ústavu (kafilerce), ale po revoluci se začali angažovat v olomouckém Občanském fóru.

Květa následně vedla kancelář prvnímu olomouckému primátorovi, jímž byl chartista Milan Hořínek. Po povodních v roce 1997 začala pracovat pro Arcidiecézní charitu Olomouc. Pomáhala při povodních na Moravě, následovala pomoc na Ukrajině, v Moldavsku, po válce v Kosovu, v Makedonii… Později v letech 2000–2003 vedla Květa humanitární oddělení České katolické charity v Praze. Chtěla se ale vrátit do Olomouce, kde žila její rodina. Pomohla vypracovat program výuky humanitární pomoci na základě sociální práce a začala učit na CARITAS, Vyšší odborné škole sociální v Olomouci. Poté obhájila disertační práci z aplikované etiky a nyní učí na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Na starém statku v Nenakonicích na Olomoucku žijí Květa a Honza s dětmi a vnoučaty dodnes.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu