Fenomén Underground

Jižní Morava je jistě krásná zem

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 11  
Sdílet
| Poslat odkaz

Petr „Mauglí“ Kadlec

Klikněte pro větší obrázekOrganizátor undergroundových akcí, dokumentarista a manažer undergroundových skupin Petr „Mauglí“ Kadlec se narodil v roce 1962 v Dolních Kounicích v evangelicky založené rodině. Měl ještě o dva roky staršího bratra Pavla. Po absolvování základky se Petr ve druhé polovině sedmdesátých let vyučil v Modetě pletařem.

Rocková hudba ho oslovila někdy v polovině sedmdesátých let – dostal se k ní přes jednoho z prvních kounických vlasáčů Olina „Šatnáře“ Zalabu, kterého s bráchou jako kluci velmi obdivovali. Ve druhé půlce dekády už milovnici rocku v Kounicích vytvořili svou vlastní máničkovskou partu – společně s přespolními (mj. fotografem Štěpánem Stejskalem nebo Václavem Klimešem) jich bylo něco přes deset. O víkendech chodili na rockové taneční zábavy, nahrávali si a poslouchali anglo-americké bigbíty. Poté se propojili s brněnskými houněmi z hospod U Formana a Ponorka, které začaly zajíždět i do Kounic. A co je zajímavé – v letech 1977 a 1978 mívali hároši srazy na folklórním festivalu ve Strážnici, kam se ovšem jezdilo pařit a hlavně navazovat kontakty. Však tam také došlo k několika drsným policejním zásahům. „Bylo to tam vyhraněné – na jedné straně rozjuchané folkloristky a otesilovaní sráči z nomenklatur KSČ nejrůznější úrovně. Na druhé straně vlasatci s rozbitými hlavami od obušků,“ vzpomíná na strážnické sjezdy Kadlec v knize Tváře undergroundu. Zásadní vliv měl na Petra i bolševický propagandistický dokument „Atentát na kulturu“. „Byl to pro nás velký zážitek, Říkali jsme si, to je něco, s touhle partou bychom se chtěli znát.“ Jak je vidět, na spoustu mládenců měl tento pořad zcela opačný dopad. A ještě jeden moment mu do budoucna určil ráz jeho života – na Pražských jazzových dnech v devětasedmdesátém poprvé uviděl mladičkou kapelu Psí vojáci v čele s Filipem Topolem.

V roce 1980 se Petr seznámil ještě s jednou skupinou starších brněnských mániček, v níž byli kupříkladu saxofonista Vít „Ťovajs“ Holata nebo písničkář Dušan Skála. Mezitím ale proběhly procesy s farářem Šimsou a s triem Cibulka-Chloupek-Pospíchal. K tomu pak Petr Kadlec uvádí: „Estébáci dali najevo, že kdo zorganizuje nějaký koncert, může dopadnout jako ti tři. Na atmosféru konce sedmdesátých let měly ty procesy ohromný vliv. Vážně začali brát brněnští estébáci moravský underground až v roce 1980. Celkově neměl na Moravě underground nikdy tak silnou odezvu jako v Čechách.“ Nicméně dodává, že jihomoravské houně estébáci „považovali za druhou vlnu undergroundu. Vypouštěli diskreditační informace, že jsem vlasatci, špinavci, narkomani, kriminálníci a protisocialisticky orientované živly, s kterými by si občané neměli zadávat.“

Svoji první nepříjemnou zkušenost s StB zažil Petr už v březnu ´80, kdy jel na návštěvu k Janu Litomiskému do Vyskytné u Pelhřimova, protože věděl, že se tam občas objevují lidi od Plastiků, s kterými se chtěl setkat. Fízli ho sebrali, sotva vystoupil z autobusu a podrobili 10hodinovému výslechu. Když v osmdesátém roce Kouničáci uspořádali v polorozpadlém klášteře Rosa Coeli neoficiální výstavu obrazů neoficiálních výtvarníků (mj. Laco Garaj, Libor Jaroš, Rosťa Čuřík, Alena Dubská), ještě to prošlo a akce proběhla v pohodě. Ovšem tu následující o pár měsíců později již příslušníci VB a StB rozehnali. Navíc se rozpoutala série fyzických útoků ze strany StB na dolnokounický a brněnský underground. Ale jak říká Jirous – věc jednou započatá se nedá zastavit: a tak se Petr stal jakýmsi impresáriem neboli zajišťovatelem koncertů pro nově vzniklou kapelu, v níž působil jeho brácha Pavel „Skokan“ Kadlec (zpěv, baskytara). Stejně jako se měnilo její obsazení, různě se přejmenovávala od WW Band přes Melancholic Bosa Nova Bréle Band, až se ustanovil její název na Adolf Morgenstern. Dalšími hlavními figurami se v ní stali Karel „Charlie“ Zalaba (zpěv, klávesy) a Dušan „Štika“ Unger (kytara). První koncertem, který kapele (tehdy WW Bandu) spolu s Jaroslavem „Bene“ Benešem zajistil, byl ten v roce 1980 na komunitním baráku v Pomezí u Poličky. Protože si tehdy obstaral 8mm kameru, udělal z akce asi 15minutový dokument. Tehdy tam kromě kounických hráli ještě androšští folkaři Petr Kluzák, Slávek Kaplan, Dušan Skála, Miloš „Taťka“ Kelbl a Dagmar Hlavsová. Ta se stala i Petrovou ženou: o rok později spolu měli svatbu.

Klikněte pro větší obrázekRok 1981 ale neměl jen svá pozitiva – Petr se seznámil i s účinnou estébáckou metodou: když si člověk, který byl v hledáčku StB, sháněl zaměstnání, prostě mu nedovolila, aby si ho sehnal, a hned měla nástroj k jeho zadržení a stíhání – byl jím známý paragraf o příživnictví. Přesto nakonec díky známým získal místo v brněnském podniku Vlněna jako cídič mykacích strojů. Jelikož ho tam měli místní spolupracovníci rekrutující se většinou z postav brněnské galérky trochu za exota, začali mu říkat Mauglí. Ale vycházel s nimi docela dobře. Později pak dokonce díky jednomu z vedoucích Vlněny začal při práci studovat na střední průmyslové škole textilní.

S lidmi okolo Plastiků se Petr nakonec potkal v roce 1981 v pražském bytě rodiny Němcových v Ječné, kde zrovna Magor Jirous četl něco ze svých básní. Kadlec pak začal číst samizdatovou literaturu včetně Vokna, shánět nahrávky čs. undergroundu a jezdit po androšských akcích po celých Čechách a Moravě včetně navštěv komunitních baráků (kromě Pomezí mj. Skalice, Třanovice atd.). Pokud to šlo, akci samozřejmě natočil. A tak kupříkladu existuje Petrův záznam z akce v Třanovicích na baráku Radka Kisse. Zúčastnil se i brněnských festivalů alternativní hudby Valná Hromada a v dvaaosmdesátém prvního ročníku žabčického festivalu – z něj na 8mm kameru natočil asi 10minutový němý dokument (který se naštěstí také zachoval). Druhý ročník Žabčic byl již rozehnán policií a návštěvníci festu brutálně zmláceni v okolí brněnské hospody Na střelnici. S jedním ze zadržených, Radkem „Sucháčem“ Nečasem se po jeho propuštění z vazby seznámil, a později spolu zorganizovali několik podzemních koncertů.

Navíc stále jezdil do Prahy, kde se postupně seznamoval se spoustou kvalitních lidí – zejména se spřátelil s výše zmíněným Filipem Topolem, zpěvákem a pianistou skupiny Psí vojáci. Tehdy kapela dlela v hlubokém undergroundu a oficiálně hrát nemohla – koncertů měla tedy pomálu. Petr se tedy stal jakoby jejím „androšským manažérem“ – rozhodně jí zhruba od poloviny dekády zajistil hraní minimálně na deseti různých akcích. Od poloviny 80. let pak organizoval kvalitní utajené podzemní akce (například v Nížově nebo Bratčicích), na kterých kromě PVO a Adolfa Morgensterna hráli mj. Národní třída nebo Stará dobrá ruční práce. A stále z Prahy distribuoval na Moravu časopisy, zejména Vokno, které bral rovnou od Františka Stárka Čuňase z kotelny u Svatého Tomáše, kde tento zásadní androšský element po svém propuštění pracoval. Čuňas sehrál v rámci moravského undergroundu ještě jednu důležitou roli – ve druhé polovině 80. let se Petr potkal s Františky Mikšem a Rychlíkem, kteří chtěli vydávat vlastní samizdatový časopis. A právě přes Čuňase pak získal rozmnožovací stroj cyklostyl, na kterém pak Rychlík s Mikšem začali tisknout svůj samizdat Střední Evropa. Kadlec ale dostával a dále půjčoval i další časopisy: pražskou Revolver Revue nebo brněnský Host, který vydával písničkář a disident Dušan Skála. Zároveň se pak „posvětila“ jeho podniková přezdívka Mauglí: když mu Čuňas navrhl, aby napsal do Vokna krátkou recenzi na utajované koncerty Nico (ex-členky Velvet Underground) v Brně a v Praze, článek skutečně vytvořil a podepsal ho jako Petr „Mauglí“ Kadlec. A od té doby má Mauglího přišitého.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1987 Mauglí společně s Pavlem Baršou, baskytaristou kapel Odvážní bobříci a Pro pocit jistoty, a brněnskou organizátorkou koncertů Lenkou Zogatovou iniciovali sepsání dopisu 131 rockových hudebníků, dokumentu později známého jako tzv. Podpisovka rockerů, který vyzýval tehdejší establishment k odstranění ponižujících podmínek k veřejnému vystupování. Na dopis bylo zareagováno ministerstvem kultury tím, že „příslušné instituce se budou podněty zabývat“, ale zároveň byl předán StB, která ho využila k podchycení nespokojených rockerů. V tom roce Kadlec uspořádal svou poslední androšskou akci v Bratčicích (za účasti PVO, MCH Bandu, Adolfa Morgensterna a Velvet Underground Revivalu). Ostříhal si vlasy a nechal si jen malý „chadimovský“ cop – cítil, že vlasy v tom čase už nehrály takovou roli, jako kdysi. Nadále ale spolupracoval s Čuňasem na vydávání Videomagazínu Vokna, s Psími vojákypak připravoval vydání archivních nahrávek a textů. Konec dekády byl z jeho strany vykryt návštěvami soudních síní v procesech s Jirousem a právě s Čuňasem.

V osmaosmdesátém Petr úspěšně odmaturoval na střední průmyslové škole textilní.

V roce 1990 byl Kadlec nominován Konfederací politických vězňů do prověrkových komisí, které měly prověřovat činnost příslušníků StB. V Praze byl ustanoven Úřad pro ochranu ústavy a demokracie, v němž začal pracovat Franta Stárek Čuňas a o měsíc později pak do stejné instituce nastoupil i Petr. Tam pak pracoval několik let.

Po roce 2000 vystudoval historii na Masarykově universitě v Brně a v magisterském studiu potom pokračoval na Karlově univerzitě, obhajoval v roce 2010. Poté pracoval jako správce budovy v Brně a nyní se státním úřadem spolupracuje na vědecko-historickém projektu týkajícím se roku 1968.

V knize Tváře undergroundu Kadlec mj. říká: „(Underground) je pro mě deset let života, prostor ohromně vnitřní svobody. Je to o tom, že i v totalitě se dá leccos udělat, když má člověk chuť. Ale hlavně, co dělalo underground undergroundem, bylo to neuvěřitelné společenství lidí, kteří by se jinak asi těžko potkali. Bylo mezi nimi obrovsky silné pouto a věci, na které se nedá zapomenout. Já myslím, že underground byl fenomén do roku 1989. Dneska se spíš objevuje renesance undergroundových myšlenek. V tom, co se dnes odehrává, lidi pořád podvědomě touží být součástí něčeho slušného, tolerantního, co je bude obohacovat a co obohacovalo nás, když jsme se v undergroundu pohybovali.“

Dodnes žije s manželkou Dagmar v Dolních Kounicích, kde spolu vychovali tři děti.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu