Fenomén Underground

Vokno

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3  
Sdílet
| Poslat odkaz

František Stárek „Čuňas“

Undergroundový badatel, publicista, organizátor a moderátor podzemních akcí a bývalý šéfredaktor magazínu Vokno František Stárek Čuňas se narodil v roce 1952 v Plzni do sedlácké rodiny, která byla komunisty násilně vystěhována z Českých Libchav u Ústí nad Orlicí. Měl ještě mnohem starší sourozence, sestru a bratra.

František Stárek Čuňas na Nové Vísce cca 1978–79, Foto: Jan Íč HricRodina pak žila nějaký čas v Konstantinových Lázních, ale vzápětí se opět stěhovala – tentokrát na sever do Teplic. Otec Jaroslav zemřel, když bylo Františkovi sedm, takže ten byl vychováván pouze matkou. V Příbězích 20. století (Post Bellum) Stárek píše: „My jsme byly děti těch, kteří se tam usídlili. To už nebyly ty rabovací gardy. Dalším prvkem bylo to, že se tam pracovalo hlavně v dolech a tenkrát to byly hlubinný doly. Ti muži fárali denně a šlo jim tam denně o život. Duch z tý šachty se přenášel tak trochu i na povrch… Vyjádřil bych to takhle: když se tady (v Praze – pozn. aut.) kluci prali v hospodách pěstma, tak v Teplicích se prali nožema… Byly tam normálně dětský gangy, a samozřejmě jsem prošel i gangama, který bojovaly o svý teritoria. Je to tak trochu legendární, popsaný v různejch knihách…" Někdy v půli šedesátek přišel František i k přezdívce Čuňas, což byla původně postava myče oken z francouzského filmu La America, která na hlavním hrdinovi somrovala prachy. A jelikož Franta v té době dlužil, na koho se podíval, tak nějak mu to už zůstalo. Někdy v letech 1966–67 se poprvé dostal k „manažerské“ práci, když vedl školní skupinu Yellow Spooks. Také jí psal texty. Ale skupina se dožila jediného vystoupení na školní přehlídce v Lipáku a skončila. V patnácti si oblíbil svobodomyslnost beatniků a hippies, což mu usnadnilo rozhodnutí nechat si narůst dlouhé vlasy a hlavně – nahlédnout do budoucna na svůj život jako na život svobodného člověka. Nehledě na to, jaké mu to bude klást překážky a přinášet ústrky.

Po ukončení ZDŠ byl – tehdy již mánička – Čuňas v roce 1968 přijat na Střední průmyslovou školu hornickou v Duchově, kde se vzápětí podílel na tehdejším studentském hnutí – Unii středoškoláků a učňů. Unie byla ovšem v době počínající normalizace v devětašedesátém rozpuštěna a tak mladý Stárek dostal do dalších let za své studentské aktivity od bolševika výrazné znaménko minus. Což si zhoršil ještě tím, že si nechal narůst opravdu dlouhé háro a doma v lázeňském domě pořádal máničkovské mejdany, proslulé široko daleko. Začal také navštěvovat zásadní teplickou máničkovskou hospodu na Vyšehradě, kde se severočeskými vlasatci kul různé další kulturní pikle.

František Stárek Čuňas na Nové Vísce cca 1978–79, Foto: Jan Íč HricČuňas nakonec v roce 1973 maturitu udělal (na zkoušku přišel s krátkovlasou parukou, aby vyhověl novým směrnicím školního řádu), ale jelikož si ani nadále nehodlal ostřihat svůj dlouhý pačes, nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Okamžitě šel za prací do Prahy, kde měl mezi máničkami spoustu přátel. Zaměstnání získal v Metrostavu a v podstatě ihned jak si vydělal nějaký ten peníz, začal uvažovat o emigraci. Koupil si zájezd do Egypta a v duchu již spřádal odvážné plány jak z něj zdrhne do Itálie a dál na Západ. Ovšem ztroskotalo to na jedné negativní maličkosti, jimiž byl tehdejší život v bolševickém Československu přímo proset: jelikož Čuňas nebyl členem SSM, nedostal pas. A tak si řekl, že když už tedy musí žít za ostnatým drátem, bude se snažit činit tak co nejsvobodněji, a to dle vzoru svých oblíbených beatniků a hippies. První, co udělal, bylo to, že se sice klasickým, ale rázným způsobem vypořádal s vojnou – podfikávačka, psychiatrie, modrá knížka a sbohem armádo!

Během relativně krátkého času se dostal mezi tehdejší pražské undergroundové jádro, jež se scházelo v hospodě u Malvaze (mj. Mejla Hlavsa, Quido Machulka, Kvašňák Pol, Plivník Vyšín, Hendrix Smetana), a poté ho Hlavsa v hospodě u Glaubiců seznámil s Ivanem Jirousem – bylo to těsně před tím než šel Magor poprvé sedět (1973). Následně se Stárkův okruh přátel rozšířil o ostatní Plastiky, rodinu Němcovu, DG 307, Bondyho, Umělou Hmotu atd. atd. Čuňas pochopitelně stále jezdil do Teplic, v nichž se někdy v roce 1974 stal jedním ze zakladatelů studia Pecka z vajíčka; to byla skupina nonkonformních umělců, která se zabývala výtvarným uměním, happeningy, natáčením undergroundových filmů. Pod tímto názvem samozřejmě vznikla i rocková skupina.

Jak se Stárek v Praze nořil hlouběji do výše popsaného okruhu okolo PPU, je jasné, že se také zúčastňoval androšských sedánků a hudebních akcí, kupříkladu l. festivalu druhé kultury v Postupicích (září 1974). Zároveň ovšem udržoval vztahy i s domovským Severem. Již od začátku sedmdesátek se znal s dalším rebelem, plzeňsko-chomutovským vlasatcem Miroslavem „Skalákem“ Skalickým, který začal jezdit do Prahy a v pětasedmdesátém se seznámil s Jirousem a dalšími z pražského undergroundu. Z tohoto klubka vzájemných propojení a přátelství, živených po hospodách nebo setkáními v bytě Němcových v Ječné, pak vzešel nápad na celkem nevinný oficiální večírek. Akci, dokonce zaštítěnou SSM, pořádala další spřízněná mánička Karel „Kocour“ Havelka v západočeských Přešticích v prosinci ´75 a organizačně se na ní podíleli ještě Skalák a Čuňas. Čuňasova role spočívala zejména v předávání pozvánek na onu akci, přičemž zde uplatnil svůj poměrně široký akční rádius (od Severních Čech po Slovensko). Večer pak v naprostém klidu také proběhl: Jirous ve zkratce uvedl svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození a na kytary zahráli Sváťa Karásek a Charlie Soukup. Už během večera byli sice odvezeni k podání vysvětlení Kocour a Skalák, ale po půlhodině byli puštěni. Jakoby se nic nedělo.

V únoru 1976 uspořádal Ivan Jirous II. festival druhé kultury v Bojanovicích: Čuňas se zde podílel na organizaci a byl – vedle Petra Prokeše a Jiřího „Chmeláka“ Chmela – jedním z mužů s kamerou, kteří akci natáčeli. V půli března ovšem začalo rozsáhlé zatýkání mániček: do tenat orgánů státní moci se dostali nejen esa z okruhu PPU (Jirous, Brabenec, Zajíček, Karásek, Hlavsa, Michl, Kukal a další), ale také trojka Kocour, Skalák a Čuňas. A bylo to pro ně velké překvapení, když zjistili, že jsou ve vazbě kvůli onomu nevinnému večeru v Přešticích. Mediálně i právně (souběh trestné činnosti) byla kauza, později známá jako případ Plastic People, řešena ve dvou procesech pražském a plzeňském. Následky byly dosti drsné – Kocour dostal 30 měsíců, Skalák 18 a Čuňas 8 měsíců. Po odvolání jim alespoň sazby snížili na polovic, na 15, 9 a 4 měsíce. Přesto – ona neúměrnost trestů přímo bila do očí.

František Stárek Čuňas na Open Air Festivalu v Trutnově cca 2009–2011, foto: Jiří JahodaPřípad PP ale spojil underground s disentem, který si do té doby hrál tak trochu na svém písečku. V dalším průběhu roku 1976 došlo k propojení většiny z dosud roztříštěných skupin opozice a toto „koaliční partnerství“ vlastně vytvořilo nové, širší společenství, v němž se v diskusích setkávali lidé, kteří by se za normálních okolností nikdy nepotkali. A koncem šestasedmdesátého pak vznikl dokument Charta 77. Hned v lednu 1977 Čuňas pomáhal s distribucí listiny a sháněním podpisů, dokument pochopitelně i sám podepsal. V tom čase pracoval u měřičů v Geofyzice a v časech volna, hodně jezdil na návštěvy na barák manželů Princových v Rychnově u Děčína. Ale státní orgány měly onu usedlost v merku a chystaly jeho vyvlastnění, k čemuž později došlo. Čuňas tedy upřel svou pozornost k jiné severské oblasti.

V březnu 1978 byl Skalákem, Vendelínem Laurenčíkem, Ivanem Černegou a dalšími máničkami zakoupen barák se stodolou v Nové Vísce u Chomutova. Také Čuňas se stal jedním z podílníků a i jedním z organizátorů podzemních koncertů, přednášek a promítání. Za zmínku rozhodně stojí dvoudenní hudební akce, konaná na přelomu let 1978-79, které by možná slušel název IV. festival druhé kultury. Na Nové Vísce se také setkal s Marcelou „Mašinou“ Pinterovou, která se později stala jeho první manželkou.

Čuňas o těch časech na baráku kdesi prohlásil, že komuna na Nové Vísce pro něj byla víc než rodina, že ti lidé v ní byli jeho nejlepší přátelé. Ale ono společenství bylo pochopitelně pod velkým tlakem StB, která se snažila komunu všemi způsoby rozbít. Výslechy a CéPéZetky byly pro máničky z Vísky denním chlebem. Fízlové měli ve svém portfoliu i ranaře, určené k fyzickému napadení vlasatců – proto Čuňas nikdy nechodil bez své dlouhé dýky, ukryté ve vysoké botě. StB to samozřejmě věděla a nikdy se nepokusila ho napadnout. V roce 1979 ovšem androši z Nové Vísky zahráli na nejtvrdší notu: Stárek se Skalickým a Havelkou začali vydávat jako samizdat undergroundový magazín Vokno. Stali se redaktory (Jan „Íč“ Hric fotografem) a Čuňas se navíc staral i o tisk a distribuci (společně s Jardou „Šimako“ Chnápkem a Silvou Lupertovou). Zároveň v té době spolupracoval s VONSem (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) – však také lidé zainteresovaní ve výboru (např. Jirous, Dana Němcová) ve Vokně též publikovali. Vokno mělo být časopisem čistě pro undergroundovou komunitu, což Stárek osvětluje v Příbězích 20. století: „Underground vypadal trošku jinak, než to disidentský prostředí. My jsme neměli chuť komunikovat s establishmentem. My jsme si chtěli dělat jenom svoje. Ty komunikační kanály, ten časopis, o kterým mluvím, neměl bejt opozičním časopisem. To měl bejt NÁŠ časopis. Aby si nás nevšímali. To jsme chtěli.“ Zároveň se snažil díky časopisu a jeho distribuci o propojení různých undergroundových komunit po celém Česku: Vokno mělo hrát v podstatě stejnou roli jako Magorova Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Čuňas chtěl magazín dostat všude, kde to šlo – nesmíme zapomínat, že za ty čtyři roky od Zprávy počet máničkovských komunit opět vzrostl.

František Stárek Čuňas v Nové Vísce cca 2013To znamenalo získat někde nějakou ilegální cestou rozmnožovací přístroj, zvaný cyklostyl. A tohle byl úkol pro skutečné androšské hlavy, protože rozmnožovací stroje se snažila StB hlídat a kontrolovat úplně nejvíc. „První perioda Vokna byla ormigová,“ říká Čuňas v Příbězích 20. století. „Ten Ormig, ten jsem defacto ukrad a to tak, že jeden kluk v Teplicích se učil v kancelářských strojích jako opravář a nosil z práce součástku po součástce. Nedovedeš představit, co to znamenalo mít tenkrát doma rozmnožovací stroj. To bylo, jako kdybys měl doma dneska nukleární bombu! To mělo charakter těžkýho kulometu! A asi takhle po tom estébáci pásli. On nosil součástku po součástce ke mně do sklepa a jednoho dne přines i ten válec, kterej nějak propašoval. Z fabriky a přes vrátnici! Pak byl dva dni ve sklepě a celý to smontoval. Když jsme poprvé zatočili a házelo to ty rozmnoženiny, to jsme vypukli v úplnej jásot. Ono to sice nemělo podavač, ale to bylo jedno. Najednou to udělalo sto kusů od jedný blány…"

V roce 1979 vyšla dvě čísla Vokna, v osmdesátém jedno. Bohužel v tomtéž roce zároveň skončil veselý život na usedlosti Nová Víska: na popud StB byla vyvlastněna a to pod záminkou „ohrožení bezpečnosti státu“. Zároveň byli v rámci akce Asanace donuceni k emigraci Skalák Skalický a Kocour Havelka. I Čuňas dostal výjezdní doložku jako určitou nabídku k opuštění republiky. A on také republiku opustil, ale odjel do Polska, kde podpořil místní vznikající hnutí Solidarita a zase se vrátil zpátky. Získal do Vokna další redaktory a distributory (kromě Magora to byli třeba filmař Michal Hýbek a Milan „Fricek“ Frič) a dál pracoval na jeho vydávání a šíření. Dvě čísla – 4. a 5. v roce 1981 dotáhl do vítězného konce, šestka byla již připravena, ale do tisku už se nedostala: Stárka (a společně s ním i Jirouse, Hýbka a Frice) opět zatkly orgány státní moci a odsoudily k nepodmíněným trestům. Čuňas tehdy za Vokno dostal dva a půl roku vězení natvrdo a po propuštění měl ještě dva roky ochranný dohled. V kriminále ale nelenil – studoval tam dle knih v knihovně zejména estetiku („Připadlo mi, že na to, abych dělal šéfredaktora Vokna, mám špatný vzdělání…“) a „teoreticky vybrušoval praktiky konspirativního chování“.

Sotva tedy Čuňas opustil brány kriminálu, hned se jako šéfredaktor znovu pustil do vydávání (tisknutí i distribuce) dalších Voken. Jen v samotném roce 1985 vyšla rovnou tři čísla, další dva roky po dvou a v letech 1988 a 1989 vždy jedno. Čuňase totiž zaměstnávaly ještě další aktivity: zaprvé vedle Vokna tiskl tenčí, ale častěji vydávané Voknoviny (od roku 1987), které rozvážel po různých podzemních distribučních centrech – jedním z těch základních byla kupříkladu pražská hospoda Klamovka. A za druhé: jelikož byl tím průkopníkem nezávislých médií, obstaral si kameru a začal točit a sestříhávat tzv. Videomagazín Vokna.

V roce sedmaosmdesátém se Stárek rozhodl společně s Martinem Věchetem uspořádat doposud největší festival českého undergroundu – jakousi českou obdobu amerického festivalu Woodstock. Měl se konat na louce Věchetových ve Volánově u Trutnova, ale StB se to samozřejmě domákla, a prostředky jí oblíbenými, takže hnusnými (na ty měla u nás patent) festival vyrušila ještě před začátkem.

V únoru 1989 byl znovu Čuňas zatčen za Vokno plus Voknoviny a Videomagazín Vokna, a odsouzen za pobuřování opět k dvěma a půl letům nepodmíněně a dvěma letům ochranného dohledu. Obviněná byla i jeho tehdejší družka Iva Vojtková (s níž chodil zhruba od šestaosmdesátého roku) ale odsouzena byla jen podmíněně. Naštěstí došlo k listopadovým událostem roku 1989 a 26. listopadu byl Čuňas propuštěn na základě Husákovy amnestie. Vzápětí se aktivně podílel na ustavování Občanského Fóra.

Hned v lednu 1990 si Čuňas vzal Ivu za manželku a v září se jim narodila dcera Alžběta (dnes studuje dějiny umění). V letech 1990–2007 pracoval Stárek na vysoké pozici čs. kontrarozvědky, zvané BIS (Bezpečností informační službě), v roce 1996 získal bakalářský titul na Právnické fakultě (obor Státní správa) Masarykovy univerzity v Brně. Zároveň se – coby jeden z otců zakladatelů – stal jedním z patronů onoho kdysi zakázaného festivalu, který se rozrostl do nebývalé šíře. Ten je dnes znám pod markou Trutnov Open Air Festival, koná se tradičně v srpnu a pravidelně na něm coby headlineři hrají hvězdy světového rocku. I přesto se akce vždy snažila zachovat si svůj původní duch undergroundu, byť se v posledních letech ozývají hlasy poukazující na její zkomerčnění. Od roku 2008 pracoval Čuňas jako badatel na poli čs. undergroundu v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). První výraznou prací byla kniha „Baráky – souostroví svobody“, kterou dal dohromady se spisovatelem Jiřím Kostúrem v roce 2010. Editorsky se podílel i na dalším vydání tzv. Hnědé knihy o procesech s českým undergroundem (2012). V letech 2012–2014 se výrazně podílel na scénáři a natáčení dokumentárního cyklu ČT „Fenomén Underground“. V roce 2014 se Čuňasova nová družka Eva „Evelína“ Brozmanová stala šéfredaktorkou znovu obnovených Voknovin.

Jak je vidno, František Stárek Čuňas je stále aktivní, stále jezdí přednášet a pouštět „útržky a cáry starejch filmů“, stále jezdí po akcích a podzemních koncertech, které uvádí svým mohutným chraplavým hlasem. Nechť mu tedy jeho hlasivky a energie vydrží co nejdéle.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu