Předchozí díl | Následující díl

Fenomén Underground

Pokus o Woodstock

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 14  
Sdílet
| Poslat odkaz

Milan „Svědek“ Padevět

Klikněte pro větší obrázekUndergroundový zpěvák, textař a skladatel Milan „Svědek“ Padevět se narodil v roce 1954 v Benešově u Prahy v dělnické rodině. Má bratra a sestru. Prakticky celá šedesátá léta prožil na základní škole.

V roce 1969 nastoupil Milan na průmyslovou školu hutnickou do Kladna a jak vidno, byl v podstatě ve stejném vývojovém stádiu jako jeho patnáctiletí vrstevníci: „Už v té době jsem nosil vlasy pod uši, hrál Kryla na kytaru a poslouchal Zeppelíny, Párply, Janysku (Janis Joplin – pozn. aut.), Hendrixe.“ Když pak v roce 1973 maturoval, jeho vlas měl již tu správnou délku, tvář zdobil počínající plnovous a jeho zájmové hudební portfolio bylo rozšířeno o jazz a jazz-rock. K Led Zeppelin a dalším tak přibyli Herbie Hancock, Mahavishnu Orchestra, Urszula Dudziakowa, Flora Purim, a další jazzmanky. Ale zašel rád i na české folkaře – Třešňáka, Mertu, Hutku… Zato Plastiky neposlouchal vůbec – šli úplně mimo něj.

Po maturitě hledal Milan – stejně jako každá mánička té doby – nějaký způsob, jak uniknout nebo alespoň omezit dvouletou základní vojenskou službu. Jednou z možností bylo jit na 19 měsíců makat na nějaké drsné pracoviště (doly, slévárny) a zbytek 5 měsíců si odkroutit na vojně. Zvolil si tedy slévárnu v ČKD, v níž pracoval v letech 1974-1975. Ve čtyřiasedmdesátém přišel Milan také ke své přezdívce „Svědek“. Vzhledem k jeho, téměř mystickému zjevu její původ mladší máničky později tajemně vysvětlovaly, že to má nějakou souvislost s ranným křesťanstvím (nejspíš jim splývala slova „svědek“ a „prorok“), nebo dokonce, že byl „svědkem“ něčeho strašlivého, nějakého děsuplného činu. Inu, jak se to vezme: „V roce 1974 jsem byl na svatbě za svědka příteli Georgeovi – byla to džínová svatba na Karlové náměstí v Praze. A od té doby mám přezdívku Svědek.“ Vysvětlení bývá často velmi prosté.

Po odsloužení pěti měsíců na vojně, zapadl mezi pražské máničky a byl z nich první, kdo objevil hospodu u Betlémské kaple. Přesto se v roce 1979 Svědek rozhodl opustit Prahu. V rozhovoru s Lábusem, popisuje svůj odchod z hlavního města takto: „Ke konci 70. let byla už úplně zoufalá situace, protože nebylo nic. Nebyly kapely, nebyly knížky, nebyly filmy a Praha bylo středověký město. Tam jsi šel po ulici a slyšel, že za tebou krokem jede auto a věděl jsi, že tě maj. V devět večer zhasli a nazdar. Tak v tomhle jsem žít nechtěl.“ Jelikož v té době již existovaly máničkovské komunity, žijící společně na barákách na venkově, i Svědek se na jeden odstěhoval. Nějakou dobu žil v Krašovicích u Písku na statku, který vlastnily jihočeské a pražské houně. V tom čase Svědek poslouchal Davida Peela & The Lower East Side a představoval si, že by něco takového chtěl také hrát. V Krašovicích také slyšel poprvé punk, a přestože ho vizáž jeho stoupenců děsila, samotná muzika se mu líbila – byla jednoduchá a patřičně divoká. A ani není divu, že ho bavila – nakonec Peel je dnes označován za jednoho z předchůdců punku.

Klikněte pro větší obrázekPřes poslech písniček Karla Kryla se Svědek také začal pozvolna pouštět i do psaní svých prvních textů. Dokonce vznikla pro jeden koncert (avizovaný odchod jednoho z členů komunity Jaroslava „Čmeláka“ Hrušky do emigrace) první verze akustické skupiny Křížový výslech, jíž tvořili Svědek (kytara, zpěv), Karel David (kytara) a Franta Černý (foukací harmonika). Naučila se dvě skladby („Plují šífy po Vltavě“, „Křížovej výslech“), nevystoupila a skončila.

Mezitím začal Svědek chodit s Lídou, dívkou z Moravy a v podstatě hned v devětasedmdesátém si ji vzal – veselice pak proběhla pochopitelně na baráku v Krašovicích. Ještě v tomtéž roce se jim narodil syn Lukáš. Zhruba v osmdesátém se celá rodina odstěhovala na drsný sever, na barák v Kerharticích: ten vlastnila a částečně v něm přebývala další skupina pražských mániček, která se předtím scházela v malostranské hospodě U Pavlánských. Bylo to vcelku poklidné místo, spíše relax, a i když se tam stále něco dělo, velkých koncertů tam mnoho neproběhlo. Asi největší akcí tam byly v létě 1980 „Hanspaulské hudební dny“, na kterých si zahráli Žlutý pes, Bluesberry, Navi Papaya a další. Bohužel stejně jako v Praze, Krašovicích i tady Svědka s rodinou neustále prudili policajti – a situace se začala pomalu přiostřovat, čemuž ještě nahrával fakt, že jeho nepodařené manželství se pomalu chýlilo ke konci. V jedenaosmdesátém následoval rozvod s Lídou, která si později vzala Stanislava Homolu, majitele máničkovského baráku v Pomezí u Poličky. Svědek tak byl v té době v podstatě jediným obyvatelem kerhartického domu, ale časem se také odstěhoval. Následně došlo k oněm nechutným událostem, kdy v Kerharticích Plastic People odehráli program „Co znamená vésti koně“, pak si tam ještě zahrála skupina Punkwa a následně barák vyhořel, přičemž dle všech indicií ho zapálila StB.

Svědek se vrátil do Prahy a začal dělat mistra v Kolbence. Jenže pak měl úraz a odešel na Petřín pracovat jako zahradník (dokonce se slavným cestovatelem Hanzelkou, který byl po osmašedesátém v klatbě). Zároveň ovšem… „Začal jsem opět docházet do restaurace Betlémská kaple, která se pak stala hlavní součástí mého života.“ Ona hospoda byla vlastně jeho druhou adresou. „V Betlémský kapli se to vždycky všechno ušilo,“ vzpomíná Svědek dál v rozhovoru s Lábusem. „Jelikož to bylo vedle Barťáku, nechtěly tam chodit ty známý osobnosti, protože si myslely, že to tam bude samej fízl. Pod svícnem ovšem bejvá největší tma, takže tam se to peklo. V Beltémský kapli zavírali v 9, pak se šlo k Vejvodům (tam jsme nesměli od tý doby, co tam nějaká cizí ‚mánička‘ hodila granát se slzným plynem), tam měli do 11, takže nás vyhodili v 10 a pak se šlo do vinárny ke Kafkům, anebo do Lazebnice.. My jsme to rozdělovali na pravej a levej břeh, na tom našem byl ještě Smíchovskej sklípek, Malvazové a Štika a i když všechny tyhle putyky byly kolem Barťáku, tak tam bylo poměrně bezpečno, ovšem nikdo z těch provařenejch disidentů tam nechtěl chodit, takže ten kontakt s nima byl dost omezenej.“

Svědek stále poslouchal ono široké spektrum rocku, a o androši měl víceméně kusé informace. Anebo jinak: takové ty klasické androše – Jirouse, Čuňase, Plastiky – respektoval, ale vadilo mu jejich paktování se s disentem, který neměl moc rád, zejména proto, že v něm bylo dost tzv. „osmašedesátníků“, tedy bývalých komunistů. V podstatě se stýkal hlavně s máničkami z Kaple a hlavně jezdil na víkendy ven – mezi ty takzvané „bezejmenné“ androše. Existovala totiž spousta neznámých, rodících se kapel, existujících mimo tvrdé jádro undergroundu, které hrály po svých malých utajovaných akcích. A tyto kapely a vlasatci v nich Svědka zajímali. „Byli jsme pěšáci undergroundu a vyšli jsme z něj ven, aby něco pokračovalo.“

Klikněte pro větší obrázekV roce 1982 po další várce emigrace mániček založil společně s kamarádem Zubem další verzi skupiny Křížový výslech, která měla první koncert na salaši kdesi u Žiliny. Občas někde zahrála, většinou akusticky (např. v Lštění u Čerčan, kde ožralý číšník řekl máničkám, že jde spát, a dal jim klíče od hospody s tím, ať se obsluhují samy – vypukl pak strašlivý mejdan). Ale celkově moc příležitostí nebylo. Navíc od zhruba třiaosmdesátého začal mít Svědek problémy sehnat zaměstnání – vysoká mánička s plnovousem vyvolávala všude jen negativní reakce. Chvilku makal ve Smíchově v tiskárně, pak nějaký čas nedělal vůbec, což bylo o hubu. Následně dělal krátce topiče v hotelu Ambasador, a když ho vyhodili, podařilo se mu sehnat zaměstnání na OPBH Praha 1 – opět práci topiče. Být zaměstnán na byťáku ovšem mělo své výhody. Poté, co založil svůj nový soubor, sehnal zkušebnu v kotelně Narcisu (zkoušely tam celkem asi 4 kapely, mj. Lukáš Hraběta s bandem).

Onen nový soubor dal Svědek dohromady v roce 1985 v Betlémské kapli – kde taky jinde – a pojmenoval ho Hally Belly. Název tento byl inspirován jedním songem žateckého písničkáře Jiřího „Zelí“ Zelenky, v němž se zpívalo „halí belí, ještě je tu Zelí.“ Hudebně to bylo ne zcela nepodobno tomu, co na konci 60. let předváděl v New Yorku Svědkův oblíbený hippie soubor David Peel & The Lower East Side. V podstatě se jednalo o elektrifikovanou formu některých Svědkových písní, které dosud prezentoval jen na akustickou kytaru. Hally Belly upekl společně s bubeníkem Zbyňkem Veselým, dalšími členy byli Martin „Kaplan“ Kostelník (baskytara) a Jindříšek (saxofon), jehož alternovali buď další saxofonista Všenorák nebo Bubák na flétnu. Časem se krátce objevil na housle i Jiří „Caruso“ Šafránek. Jak je uvedeno výše hudba byla Svědkovou záležitostí, stejně jako texty – ty pojednávaly o lásce, alkoholu, trávě, životních trablech a absurditách, o bolševikovi a osobních náhledech na něj, a zejména o konkrétních situacích, které se Svědkovi nebo kapele přihodily atp. jako třeba song „Fialový prase“: „To chodil můj přítel Zub po ulici, a furt řval, už je tady zase do fialový prase, protože tenkrát – to byla taková móda – chodily všechny holky ve fialovým. Tak jsem se toho chyt a – čirou náhodou jsem měl tehdy rande s holkou a ta taky přišla ve fiialovým – a napsal jsem Fialový prase. “ Kromě FP byly v těch časech (2. pol. 80. let) nejznámějšími písněmi Hally Belly ještě „Travička zelená“, „Narkomanka“, „Halí belí (Uděláme majáles)“, „Safra, safra, safra“, „Bezděkovský předseda“, „Ryba“ nebo „Ekologická“.

První koncert kapely proběhl v únoru 1986 v hospodě U Holečků v Praze-Chuchli. Následovaly další vystoupení na neoficiálních akcích po Čechách i Moravě – zejména tam kapela jezdila často: v šestaosmdesátém si zahrála například na Antirockfestu ´86 v Oskavě, v Kamenci u Rožnova p. R., na jaře ´87 ve Služetíně na statku Dana Mráze, u Draka u Plzně, pak v Obědné u Uničova (tam fízlové všechny členy HB odvezli k výslechu rovnou z podia) atd. Na kazetě existuje živá nahrávka „Live Rožnov pod Radhoštěm“ (1986) plus videa z koncertů Hally Belly v Kamenci (1986) a Svědka v Rožnově (1986). Takže na androšskou kapelu se hrálo celkem často. Svědek v tom čase navíc prožíval své „kačenkovské období“, kdy se okolo něj motaly samé mladé holky, „kačenky“, takže si připadal jako v ráji. Jen nebýt těch neustálých policejních ataků na jeho osobu, které mu vždy připomněly v jakém systému to vlastně žije.

Už na podzim ´86 našel Svědek restauraci Na Jahodnici v Praze – Kyjích. V seriálu Fenomén underground říká – „Objevil jsem to tak, že jsem dělal na OPBH Prahy 9 mistra – měl jsem na starost nějaký kotelny, takže jsem jezdil tady po tom okolí. A uviděl jsem plakát, že Na Jahodnici jsou nějaký čaje. To už jsem měl kapelu, tak si říkám – jdu se tam podívat, jestli by to nešlo nějak porychtovat.“ Porychtovat to šlo, a tak se zkusmo udělala akce s Hally Belly: „Nevím, kolik tady těch bigbítů bylo, ale – věšel jsem do těch dveří, za pípou výčepák Venca Moravec, roztáhl ruce a řval: ‚Svědku, osm sudů černýho piva, sedm sudů světlýho piva jste vychlastali!‘“ A jelikož se jednalo o zvolání radostné, koncerty Hally Belly na Jahodnici se staly tradicí. „No, a když tady bylo těch dvě stě padesát lidí, tak jsem si říkal, že by to chtělo něco většího – ale kam s tím můžeš jít, s takovýmhle davem?… A člověka pak napadne udělat to někde venku… v přírodě… Woodstock… tra la la…“ Takže vlastně zde vznikl nápad na skutečný androšský Woodstock. Myšlenku pak přednesl v kotelně svému známému Františku „Čuňasovi“ Stárkovi, vydavateli Vokna. Ten se pak setkal s distributorem zmíněného časopisu pro Trutnov a okolí, Martinem Věchetem, který se pro tuto myšlenku nadchl, neboť měl k dispozici přímo magický prostor. Festival se měl konat na přelomu srpna a září ´87 v Trutnově-Volánově na louce Martina Věcheta. Měl, ale nekonal, neboť fízlové zareagovali rychle a pořadatele zatkli (Svědka, který s Danem Mrázem z Patologického Orchestru vezl aparát, sebrali jako prvního) a louku pro jistotu postříkali močůvkou.

Klikněte pro větší obrázekSvědka jako výraznou máničkovskou postavu estébáci často brali na výslechy: „Hrozně nesnášeli, když jsem u výslechu řekl ‚MY‘. Po tom okamžitě skočili: ‚Kdo vy, kdo vy? Kdo vás organizuje?‘ Ty jsi tím myslel všechny máničky a oni okamžitě mysleli nějakou centrálu, odkud jsme všichni řízený, placený a takový nesmysly,“ říká v rozhovoru s Lábusem. Hally Belly i po rozehnaném a zakázaném Trutnovu stále hráli, například na akcích ve Zlíně-Malenovicích (na hradě), v Kroměříži, v Kuksu, dvakrát v hospodě U slunce v Chlaponicích u Písku (tam je měli tak rádi, že Svědek na počest hostinských manželů složil písničku „San Francisco Night“) nebo na parníku v Praze s Umělou hmotou. V devětaosmdesátém se měnila sestava – na postě baskytaristy se objevil Jarda „Kestřa“ Kestřánek. Poslední akcí za totality, na níž si skupina zahrála, bylo vystoupení v jedné vísce u Pelhřimova a přicházející vlasatce prý nad podiem vítal nápis: „Zavřeli Magora, zavřeli Čuňase, vstávejte máničky, vždyť už je na čase!“ A do měsíce přišel listopad 1989.

V té době dělal Svědek topiče v hotelu Evropa a jeho základnou pak byla hospoda u Zpěváčků, což mu vydrželo dalších dvacet let. „V roce 1989 jsem tiskl a roznášel samizdatové Lidové noviny. Když přišel převrat, dělal jsem v hotelu Evropa topiče, takže jsem to měl z první ruky. Pouze jsem necinkal klíči, neb jsem žádné neměl, bydlel jsem totiž v kotelně.“ V Evropě topil zhruba do léta devadesátého, poté se dal na prodej zeleniny a toho se prakticky drží dodnes.

V onom roce 1990 také kapela Hally Belly pokračovala ve svém působení, byť v ní proběhly menší personální změny. Kupříkladu na červnovém Woodstocku v Český Skalici s ní odehrál svůj první koncert kytarista Petr Slezák. Na přelomu srpna a září se skupina představila na konečně uskutečněném fesťáku v Trutnově. Poté nějaký čas – zhruba od půlky devadesátého a celý rok 1991 nehrála, ale nakonec to Svědek nevydržel a Hally Belly dal znovu do kupy, už ale bez Kestřánka – k Veselému a Slezákovi přibyl baskytarista Petr Dvořák. A ten pak zajistil první regulérní studiové nahrávání (kupodivu ve studiu Národního divadla): v roce 1993 tak vzniklo CD „Fialový prase“ se všemi časem prověřenými songy. Druhé CD bylo natočeno v roce 1995 u kytaristy Petra Slezáka v bytě a dostalo název „Erfurt“ (s ústředním songem „Erfurt“) – byly naň natočený nové skladby, který se pak už krom asi dvou na koncertech nikdy nehrály. V tom čase kapela Hally Belly vystupovala většinou po hospodách nebo na malých androšských setkáních. Jedinou výjimkou byl Trutnovský festival, který ovšem časem (na české poměry) zbytněl do skutečné monstr-akce. Na konci 90. let kapela nějaký čas zase stála, nicméně Svědek si také našel – kromě Zpěváčků – i další místo k posedávání u piva: jednalo se o hospodu Nad Viktorkou. A našel i nového kytaristu Filka, který v ní zrovna točil pivo. Vzápětí přibyl i nový baskytarista Petr. No a konečně – v přilehlé viktorkovské zahrádce si také kapela několikrát zahrála. V roce 2002 bylo natočena živá nahrávka ze sklepa a o rok později vydavatel Lábus zaštítil svým vydavatelstvím Guerrila Rec. CD Hally Belly „U Zpěváčků ve tři ráno“ (2003), což byl vlastně jakýsi výběr hitů (včetně bonusového zařazení živých nahrávek Hally Belly z roku 1986), obsahující opět songy „Fialový prase“, „Narkomanka“, „Travička zelená“, „Safra safra safra“, „Bezděkovský předseda“, „Ekologická“ a také „U Zpěváčků ve tři ráno“ (s klipem Andreje Kostiče), „Everybody´s Smoking“ a „Erfurt“.

V té době nastaly v obsazení Hally Belly další personální změny, které po čase vyústily v obsazení: Svědek (zpěv, kytara), Zbyněk Veselý (bicí), David Pucherna (kytara, dopr. zpěv), znova Jarda „Kestřa“ Kestřánek (baskytara, dopr. zpěv) a Monika Šedová (saxofon, dopr. zpěv). V roce 2009 tato sestava natočila CD „Dneska bude jinej den“ s hity „Lenka“, „Pařez“ a „Závrať“ (k nimž režisér Andrej Kostič natočil klipy), dále songy „Ryba“, „SanFrisco“ nebo „Kryl“. V roce 2010 Kostič natočil klip ke staré písni „Narkomanka“ a zároveň o Svědkovi a spol. začal realizovat film, který dokončil v roce 2011. Byl nazván příznačně „Hally Belly 25“ neboť kapela oslavila čtvrtstoletí let od svého založení. Což si okořenila dalším CD, stručně a jasně nazvaným „Sex“.

A jelikož Milan „Svědek“ Padevět a Hally Belly stále pokračují v koncertování, zda se, že na obzoru se již rýsuje oslava dalšího výročí existence. Dobří lidé budou jistě pozváni.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu