Fenomén Underground

Primitives Group

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 5  
Sdílet
| Poslat odkaz

Josef Janíček

Klikněte pro větší obrázekKlávesista, akordeonista, vibrafonista, kytarista a zpěvák Josef Janíček se narodil v roce 1947 v Praze. Má sestru. V ranném dětství chodil na soukromé hodiny klavíru a kytary, čímž získal dobrý hudební background do budoucna. Už v první polovině šedesátých let na základní škole v Botičské založil s baskytaristou Pavlem Peštou skupinu Swimmers, jejíž existence přetrvávala ještě další dva roky, kdy se učil automechanikem. Kapela skončila v momentě, kdy Pešta odešel k The Primitives Group.

Josef v té době ale objevil songy Boba Dylana a stal se z něj velký dylanovec. Naučil se některé písně na španělku a coby mladý vlasatec je v roce 1967 chodíval hrát do dnes již neexistujícího parku na Palackém náměstí, kde ho další, okolostojící máničky nadšeně poslouchaly. Díky němu se mohly seznámit i s tvorbou kapely The Doors, jejíž song Light My Fire měl taktéž v repertoáru. A právě výše zmíněný Pavel Pešta doporučil Pepu Janíčka jako kytaristu do The Primitives Group za Zdeňka Burdu, který zrovna odcházel na vojnu. Kapela se vlastně celá dost personálně obměňovala, z původního obsazení v ní zůstal pouze zpěvák Ivan Hajniš a Pešta. Ale díky změnám v sestavě se postupně měnil i repertoár (přechod z rhythm&blues na covery kapel tzv. amerického undergroundu jako třeba Count Five, The Doors, Fugs, Grateful Dead, F. Zappu & Mothers of Invention atd.).

V době, kdy Pepa přišel do The Primitives Group, vedl kapelu manažersky Evžen Fiala se svým otcem Eugenem Fialou-Toscanim. Evžen vymýšlel hlavně pódiové efekty založené na hře světel a pyrotechnice. Zároveň ale před 1. Čs. beat festivalem oslovil okruh umělců a kunsthistoriků, v němž byli například Ivan a Věra Jirousovi, výtvarníci Dušan Kadlec, Karel Voják, Zorka Ságlová a její manžel, fotograf Jan Ságl. Ti dokázali vymyslet daleko rafinovanější výtvarně-scénické záležitosti než Evžen. Podium při vystoupení TPG na 1. Čs. beat festivalu popisuje hudební publicista Aleš Opekar v Bigbítových šlápotách: „Malíř Dušan Kadlec sejmul všem hudebníkům ‚posmrtnou masku‘, takže vzniklo pět pozlacených hlav s vlasy. Zorka Ságlová vytvořila obrovský obraz, namalovaný ve stylu komiksů podle staré japonské předlohy, který tvořil pozadí scény (černá kresba krajiny se zlatým vějířem a květy na horizontu na fialovém pozadí).“

Spolupráce kapely s výtvarníky z Jirousova okruhu pokračovala i při koncertním happeningu zvaném Fish Feast (svátek ryb), který se konal v Music F Clubu v únoru 1968. Tehdy byli hudebníci pomalováni kresbami mystických symbolů dle kabalisty Agrippy z Nettesheimu. Pepa Janíček byl sice hlavně muzikant, ale tato ozvláštnění scény i své vizáže přijímal, cítil, že i psychedelická hudba kapely získává ve světle těchto výtvarných prvků nový význam. Význam jakéhosi viditelného, ale neuchopitelného tajemna.

Bohužel v kapele probíhaly permanentní personální změny (odešel také Pepův kamarád Pavel Pešta – nejprve do skupiny Komety a pak do emigrace), a byť byly koncerty ze stran publika bouřlivě aplaudovány, neustále se něco muselo měnit a předělávat, přepracovávat. Navíc po srpnové okupaci republiky vojsky Varšavského paktu se i u Hajniše objevily tendence opustit republiku. Přesto The Primitives Group kromě běžných vystoupení vytvořili společně s výtvarníky ještě dvě velká psychedelická shows – jedno na 2. Čs. Beat festivalu v pražské Lucerně a druhé v lednu 1969 opět v Music F Clubu, nazvané Bird Feast (svátek ptáků). Opět hořely ohně, hudebníci hráli do půl těla a byli pomalováni magickými symboly, scény měly opět originální výtvarná řešení. Plánovalo se ještě Skandinávské turné (byl pro ně natočen krátký filmový šot), ale sešlo z něj. A to znamenalo v podstatě konec.

Klikněte pro větší obrázekNa jaře emigroval Hajniš a manažér Evžen Fiala, než se rozhodl ho následovat, stihl navštívit s některými členy kapely koncert nových psychedeliků Plastic People of The Universe. Nikdo už neví přesně jak to bylo, ale údajně si nechal zavolat „plastika“ Mejlu Hlavsu a pravil mu něco v tom smyslu jako: „Mejlo, Mejlo, už jste nás s Plastiky překonali – tímto vám předávám psychedelické žezlo. A tohohle člověka (a ukázal na Pepu Janíčka) přidávám k tomu, protože ten jedinej je s váma schopen hrát.“

A tak se Pepa Janíček dostal na přelomu jara a léta 1969 jako kytarista, klávesista a zpěvák do Plastic People of The Universe. Skupiny, v níž hraje dodnes.

Stihl s ní projet první psychedelické období autorských písní, kdy se k ní připojil i umělecký tým z The Primitives Group v čele s Ivanem Jirousem, jenž se stal ideovým vedoucím Plastiků a posléze i manažérem. V té době fungovala v sestavě Michal Jernek (zpěv, klarinet), Milan „Mejla“ Hlavsa (baskytara, zpěv), Jiří Števich (kytara, zpěv), Pavel „Eman“ Zeman (bicí) a Josef Janíček (kytara, klávesy). Zúčastnil se s jejím torzem (ještě Hlavsa a Zeman) lesních brigád v Humpolci v létě 1970. Po doplnění o Paula Wilsona (zpěv) a Jiřího Kabeše (housle, kytara, zpěv) se s ní Pepa znovu vnořil do psychedelického rocku, tentokrát ovšem hlavně s přejatým repertoárem od Velvet Underground, Fugs a v menší míře od Mothers of Invention. Jelikož hraní moc nebylo, živil se rozvozem jídla do mateřských školek, kde byl přezdíván Pan Voběd (tento rozvoz provozoval dalších 40 let). S kapelou pak zažil návrat ztraceného syna, kytaristy Števicha i jeho druhý odchod, stejně jako odchod Paula Wilsona.

V roce 1973 s ní Pepa Janíček vstoupil nejen do skutečného undergroundu (hraní bez papírů na podzemních koncertech), ale i do tzv. „bondyovského“ období, plného autorských písní s texty Egona Bondyho, a přivítal v ní nové spoluhráče: Vratislava Brabence (saxofon, klarinet, zpěv) a Jiřího Šulu (bicí). O rok později byl svědkem masakru v Rudolfově, kde policie brutálně zbila návštěvníky zrušeného koncertu PPU. Stále ve čtyřiasedmdesátém se s kapelou účastnil I. Festivalu druhé kultury v Postupicích a na konci roku na hradě Houska i tajného nahrávání alba „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“, v němž Šulu za bicími střídal Jaroslav Vožniak. Pepův hlas je na albu slyšet ve dvou písních: „Elegie“ a „Jó to se ti to spí“ (na koncertech v té době zpívával ještě song „Prší, prší“). V pětasedmdesátém s ostatními pozoroval, jak jim ubývá živých vystoupení, a v roce 1976 si proto užil koncert PPU na II. Festivalu druhé kultury v Bojanovicích, který se stal ovšem spouštěčem rozsáhlého zatýkání. Pepa Janíček se tak stal jedním z obviněných a vězněných v rámci případu Plastic People – ve vazbě strávil více než pět měsíců. Na rozdíl od některých přátel z undergroundu on sám nakonec odsouzen nebyl.

Ač všichni otřeseni z policejního sledování a persekucí, rozhodli se v roce 1977 Plastici & spol. pokračovat dál, přičemž vstoupili do svého „křesťanského“ období, v němž je doplnil nový bubeník Jan Brabec. Pepa Janíček hrál s PPU i na III. Festivalu druhé kultury u Václava Havla na Hrádečku, kde o půl roku později natočili v mocně rozšířeném obsazení svoji desku „Passion Play – Pašijové hry“, na níž si zazpíval song Zhřešil jsem. A v devětasedmdesátém se s nimi rozjel na undergroundovou usedlost v Nové Visce, kde byla v základní pětici pořízena koncertní nahrávka klímovského „Jak bude po smrti“, na níž v některých pasážích hraje jeho klavifon stěžejní roli. Tamtéž sestavil sessionovou garážovou partu Giuzzeppe Janicek And His Dancing Orchestra a odehrál jedno vystoupení. Podílel se i na nahrávce „Dar stínům“ Zajíčkovy kapely DG 307.

Klikněte pro větší obrázekPepa Janíček pak s Plastiky, kdy si byli všichni vědomi, že s koncerty je konec, natočil v roce 1981 desku „Leading Horses – Co znamená vésti koně“, v níž si zazpíval v songu „Rozvaha neuškodí ani kuřeti“ a v dalších třech písních ještě sbory. V dvaaosmdesátém PPU po Brabencově nucené emigraci a opět v rozšířené sestavě začali nahrávat album „Hovězí porážka“, což trvalo cca 2 roky a zčásti se natáčelo i v Pepově bytě na Novém Městě. Janíček zde zpívá v písních „Prasinec“, „Petřín“, „Šel pro krev“ a „Špatná věc“. Na další desce „Půlnoční myš“ (1985–6) hraje opět velkou roli Janíčkův synthesizér a jeho hlas, jenž je slyšet v sonzích „Vrátí se“, „Podél zdi a doleva“, „Zpívá“, „Půlnoční myš“, „Mladý holky“. A konečně V roce 1987 Pepa zažil i první rozchod Plastiků.

Poté Janíček hostoval v projektu bubeníka Jana Brabce a posléze se s Jiřím Kabešem v roce 1988 připojili k nové Hlavsově skupině Půlnoc (dále ještě Petr Kumandžas – bicí, Michaela Němcová-Pohanková – zpěv, Tomáš Schilla – violoncello, Karel Jančák – kytara), s níž v roce 1989 absolvovali turné po USA. Zde byla pořízena koncertní nahrávka s hosty Elliottem Sharpem (saxofon) a Gary Lucasem (kytara), která vyšla pod názvem „Live In New York“ na CD v polovině 90. let. Jelikož Jančák v Americe zůstal, kytaristou Půlnoci se stal ex-zikkuratovský Jiří Křivka. Pepa coby klávesista s Půlnocí nahrál maxisingl (split s Garáží, 1989/90) a dvě studiová alba: „Půlnoc“ (1990) a „City of Hysteria“ (1991). Zároveň v té době působil jako klávesista v kapele Velvet Underground Revival Band.

Po rozpadu Půlnoci hrál Pepa Janíček nějaký čas keltiku s Dún An Doras, od čtyřiadevadesátého pak na mandolínu, banjo a kytaru ve skupině Celtic Rej, zaměřené na tradiční keltskou hudbu. Ta v roce 1995 vydala MC „The Rolling Wave“ a o rok později se přejmenovala na Púca Rua, přičemž v ní kromě Pepy působili Noel O´Brien (zpěv), Tony Charnock (kytara, housle, zpěv), Rob Pierce (klarinet, flétny) a Mira Hess (kytara, banjo, mandolina). V roce 1997 zanikla.

V tom roce 1997 totiž došlo k obnovení Plastic People of The Universe, a to v sestavě Milan „Mejla“ Hlavsa (zpěv, baskytara), Josef Janíček (klávesy, zpěv), Jiří Kabeš (viola, theremin, kytara, zpěv), Vratislav Brabenec (saxofon, zpěv) a Jan Brabec (bicí) – takto si zahráli na Pražském hradě ku 20. výročí Charty 77. Následně se ke kapele přidal ještě kytarista a zpěvák Joe Karafiát a konečně se začalo po mnoha letech zase koncertovat. V roce 1998 měli PPU vystoupení v New Yorku a dokonce zahráli coby hosté Lou Reeda ve Washingtonu v prezidentském Bílém domě. V devětadevadesátém následovalo turné po USA a Kanadě.

V roce 2001 po Hlavsově smrti nastoupila do kapely baskytaristka a zpěvačka Eva Turnová – ta se už podílela na nahrávání CD „Líně s tebou spím“, na němž Pepa zpívá v písních „Teď to vím“, „Spáč“, „Bylo to nedávno“ a „Ach líně, líně“. Na konci první dekády nového tisíciletí vyšla další deska Plastiků „Maska za maskou“ (2009), na které se Janíček podílel také autorsky (skladby „Maska“, „Vůl hvězda ranní“, „Tygr v Praze“) a zazpíval si v písní Maska.

Josef Janíček je naprostým veteránem kapely Plastic People: hraje s ní celkem 35 let, což je nejen nejvíce ze všech jejích členů. Je to též velmi úctyhodné.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu