Fenomén Underground

Ostrovy svobody za oponou

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 10  
Sdílet
| Poslat odkaz

Zdeněk Vokatý „Londýn“

Klikněte pro větší obrázekUndergroundový „tulák“ a kytarista Zdeněk Vokatý se narodil v roce 1951 v Klatovech, ačkoliv jeho rodiče žili v Praze. Jeho těhotná matka byla totiž zrovna v tom čase na návštěvě u jeho prarodičů na Šumavě, a přišlo to na ni – a tak se stal Zdeněk z vůle přírody Klatovákem. Ostatně komplikovaný je vůbec celý původ jeho rodiny; z obou stran zahrnuje chodské, germánské, cikánské a židovské kořeny. Navíc Zdeňkův otec pracoval jako zaměstnanec MV (estébák), takže se celá rodina často stěhovala v závislosti na tom, kam byl zrovna přidělen. Tudíž po Praze přišla Plzeň, pak Sedlice u Blatné v Jižních Čechách, kde ke Zdeňkovi přibyla jeho mladší sestra; v tom čase matka zůstala ženou v domácnosti. V té době to v rodině Vokatých moc nefungovalo – otec zapálený komunista, matka stará Sokolnice, to nemohlo skončit ničím jiným než rozvodem. K němu došlo v roce 1961, a matka s dětmi se odstěhovala do Koutu na Šumavě k prarodičům. A jelikož si malý Zdeněk jako svůj vzor otce jen těžko mohl představit, upnul se ke svému strýci, byvšímu americkému důstojníkovi, který se v šedesátém na amnestii zrovna vrátil z kriminálu.

To už mezitím Zdeněk navštěvoval ZDŠ – jako hyperaktivní dítě měl samozřejmě problémy, které pramenily i z toho, že odmítl vstoupit do dětské socialistické organizace Pionýr. Raději poslouchal singly, které strýcovi posílali jeho přátelé z Ameriky: jazz a hlavně rock‘n‘roll. Zároveň byl činným sportovcem, ve své kategorii bral druhé místo ve vrhu koulí. Zhruba od poloviny 60. let se začal Zdeněk učit hrát na kytaru a nosil dlouhé vlasy: cítil se být rebelem, a v době represí proti máničkám, které na Domažlicku coby levá ruka zákona prováděli zejména zasloužilí dělníci, vždy se s těmito drsně porval. I díky těmto bitkám se dostal do party, kterou tvořili mladí kriminálníci a delikventi. Jelikož do hospod je hostinští nechtěli pouštět, nakoupili hároši vždycky basy piva, vzali si magič (Uran) a šli popíjet do parku nebo kamkoli jinam, kde je nikdo neprudil. Díky své povaze, pověsti i kamarádům dostával Zdeněk ve školy dvojky a trojky z chování. Dokonce když mu bylo patnáct, jeho otec – jelikož by mu to vadilo v kariéře fízla – se ho zřekl (i jeho mladší sestry).

Bylo jasné, že Zdeněk na běžnou střední nemůže ani pomyslet a tak v roce 1967 nastoupil do Plzně na klempířskou a kovotepeckou školu s možností maturity. Ale vydržel v ní jen rok. V knize Tváře undergroundu k tomu říká: „Odešel jsem z ní, když vyhodili mého třídního učitele. Odjel jsem do Mariánek, matka podepsala revers, a já začal chodit do Chebu na stejnou školu, ale bez maturity, byla už je klempířská.“ Bydlel tam u kluka, který se jmenoval Lišák. Ale i tam se na něj průsery jen hrnuly – když na 1. máje v devětašedesátém uspořádali s Lišákem mejdan, obklíčila je policie a začala se dobývat dovnitř. No, a Zdeněk, už tehdy přezdívaný Londýn, policajta, který se chtěl dostat dovnitř ze žebříku přes okno, ho i se žebříkem popadl a shodil na zem. „Od té doby jsme měl napsáno v papírech ‚vyhodil policajta z okna‘.“ Školu nakonec dodělal, ale po příhodě s policajtem mu samozřejmě státní orgány dělaly dusno. Stěží zavadil o zaměstnání, jen občas dělal topiče, občas v mlékárně.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1970 se Londýn dostal do druhého obsazení Knížákovy mariánskolázeňské skupiny Aktual, v které hrál na flétnu, sudy a barely. Dokonce se zúčastnil slavného koncertu Aktualu a Plastic People v pražském Music f Clubu. V tom čase se během stopování kamsi seznámil i s Františkem Stárkem Čuňasem. Stopování a cestování se pro Londýna stávalo běžnou součástí jeho života. Kam ho stopnuté auto dovezlo, tam prostě nějakou dobu žil – třeba v Karlových Varech, kde se poznal s výtvarníkem Milanem Kozelkou nebo v Liberci, kde zas dělal kulisáka a statistu v Divadle FX Šaldy. Byla to prostě a jednoduše deklarovaná touha po svobodě, po svobodné volbě. Londýn takhle bral i underground – nikoli jako nějakou magorovskou politickou nebo revoluční buňku, ale jako seskupení lidí s určitým (svobodomyslným) postojem. „Člověk si to vybral, protože nebyla jiná cesta.“ (Londýn Vokatý, Tváře undergroundu, 2012).

Poté žil Londýn nějaký čas v Teplicích, kde bydleli s Čuňasem v garáži. Následně zakotvil v Praze, přičemž dělal kulisáka a mistra stavby v Národním divadle – tam šel kvůli tomu, že chtěl zdrhnout za hranice, a být členem teamu ND byla jedna z šancí, jak se tam dostat bez problémů. Ve Zlaté kapličce dělal asi rok a během té doby se neuskutečnil ani jeden zájezd do západních zemí. Tomu se říká pech. Mezitím se již etabloval v Praze – krom jiného byl jedním z návštěvníků večírků a přednášek u rodiny Němcových v Ječné. Po divadle Zdeněk pracoval jako hlídač na technických melioracích v Bráníku. Zároveň stále hrával na kytaru, ale převážně instrumentálně. Někdy v polovině sedmdesátých let se přes Milušku Števichovou spřátelil s písničkářem Sváťou Karáskem, který zrovna dělal správce archivů na hradě Houska. Vokatý tehdy nechal Bráník Bráníkem a začal pracovat pro Státní Lesy Česká Lípa jako údržbář (lakýrnictví, zednictví, dřevařina atd.) a zároveň společně s Karáskem dělali každý týden mejdany pro máničky z Prahy a ze severu. „V době, kdy jsme objevili Karáska, jsme se už bavili s Jirkou Němcem o undergroundové univerzitě. Já s nima chodil na různé semináře, přednášel tam třeba Honza Sokol nebo Ladislav Hejdánek. Probíhalo to na evangelických farách nebo po bytech, například na Letné u Ivana Dejmala nebo u hebraisty a teologa Balabána. V té době jsem se přestěhoval na Housku a navrhoval jsem Sváťovi, že uděláme něco tam. První semináře vlastně začínaly v Ječné, tam chodil Patočka, Neubauer a ti, co nemohli přednášet. Tak jsme potom dělali na Housce nádherný akce, celou dobu než nás zatkli. Plastici i DG 307 tam natáčeli, byl to rok 1975.“

Klikněte pro větší obrázekBěhem pobojanovického zatýkání androšských mániček v březnu 1976 sbalili policajti i Londýna s Karáskem. Skončili (jako většina) ve vazbě v pražské Ruzyni, ale na rozdíl od Sváti byl Vokatý po šesti týdnech z vazby propuštěn. Nejprve se vrátil na Housku a poté se cca na podzim šestasedmdesátého přesunul na komunitní barák v Rychnově u Děčína, který patřil Honzovi a Květě Princovým. Navíc tu ještě bydleli Miluška Števichová a severomoravská písničkářka Dáša Ptaszková, s níž začal Londýn chodit. Londýn byl také jeden z prvních, kdo podepsali Chartu 77 a zúčastnil se též slavného rychnovského Silvestra chartistů. Na základě toho o něm a ještě o Milušce napsal severočeský bolševický plátek v lednu 1977 dosti dehonestující článek s názvem „Galerka Chátry 77“.

Je pochopitelné, že ihned začaly další represe – Londýna, který tehdy dělal kopáče na Bukové hoře, okamžitě vyhodili. Zároveň si v onom pohnutém čase vzal Dášu za ženu. V první polovině sedmasedmdesátého se Londýn s Dášou, která byla v jiném stavu, přestěhovali do Ostravy – tam bydleli u Dášiny matky. Jejich syn Matěj se tak narodil v Ostravě. Londýn mezitím začal pracovat opět jako kulisák v ostravském divadle, ale během tří měsíců se profláklo, že je chartista, a byl propuštěn. Všichni se pak přesunuli do Prahy: zde bydleli v bytě U Dejvického Rybníčku u Václava Havla. Na jaře 1978 vznikl VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), jehož se Vokatý stal členem. Hned poté byl účastníkem autonehody a nemohl skoro půl roku chodit. V tom čase se s Dášou pohyboval na Vysočině: bydleli u Jana Litomiského ve Vyskytné u Pelhřimova (v Pelhřimově se Vokatým narodila dcera Bohdanka). Zároveň oba často jezdili na komunitní barák na Nové Vísce, kde mnohokrát při různých příležitostech zahráli. V květnu ‘79 začalo rozsáhlé zatýkání členů VONSu, z nichž někteří dostali vysoké tresty (mj. Václav Benda, Václav Havel atd.). Londýnovi se zatčení vyhnulo, ale samozřejmě, že měl potíže najít nějakou práci. Ony bědné časy komentuje v knize Tváře undergroundu: „Když mi někde čtvrt hodiny slibovali, že mě zaměstnají, objevil se tam za chvílí estébák a řekl jim, že mě zaměstnat nemůžou, že vykrádám sklepy. Estébáci dělali hrozný podrazy. Měli jsme naštěstí malou podporu z fondu, do kterého přispíval Vašek Havel díky svým hrám a další lidi ze Západu, to chodilo vždycky poštou. Posílali to lidem, co neměli šanci se uživit…“

V Praze se Londýn s Dášou a dětmi přestěhovali na Letnou, bydlelo se i v Melantrichově na Praze 1 nebo s Karáskovými na Smíchově. Tlak ze strany StB, psychický i fyzický, sílil. A tehdy Londýnovi Sváťa Karásek sdělil, že se rozhodl s rodinou odejít do zahraničí, a jestli o tom také neuvažuje. Vokatý chvilku váhal, ale po delší domluvě s Dášou nakonec Sváťovi kývli.

Klikněte pro větší obrázekObě rodiny odjely do Vídně na začátku roku 1980. Napřed bydleli u Petra a Marjánky Raganových, poté v obrovském azylovém domě na Oberdonaustrasse, kam se později nastěhovali i Miroslav „Skalák“ Skalický, Jiří „Chmelák“ Chmel a další. Tam se Londýn okamžitě zapojil do rozšiřování a pašování exilového tisku (Tigridovo „Svědectví“, Pelikánovy „Listy“) do Československa. Chodil také na demonstrace za propuštění politických vězňů u nás (za Jirouse, Stárka, Havla a další). Někdy v tom čase se s ním Dáša rozvedla, ale na druhé straně – stále spolu bydleli, takže děti nějaký rozvod ani nepostřehly. Londýn pracoval v divadle, ale tam se nepohodl s kolegou, navíc měl ideu postavit si vlastní nahrávací studio. Přes bohaté známé se dostal k polorozpadlé zřícenině v obci Klement, která se mu zalíbila. V roce 1983 si ji pronajal a o víkendech ji začal v rámci možností zvelebovat. Pamětliv toho, že písničkář Charlie Soukup na svém statku v Alsasku pořádal setkání českých exilových písničkářů a dalších androšů, rozhodl se zorganizovat podobné akce, které nazval „Setkání mládeže u Londýna na zámku“. Proběhlo jich několik a to v letech 1986-1988; kromě jeho samotného na nich zahráli třeba Karel Kryl, Zbyněk Benýšek, Charlie Soukup, Sváťa Karásek, Dáša Vokatá, Skalák s Hever & Vaselinou Bandem, J. J. Neduha, Michal Kubiček & Combo 69 a další, přičemž pamatným se stalo vystoupení Skaláka a jeho H&VB, kdy během jeho přednesu, členové skupiny v koncertní stodole uměle vyvolali požár, který musela řešit přivolaná rakouská policie. V té době Londýn hodně hrával na kytaru se Sváťou Karáskem a to zejména ve Švýcarsku, společně natáčeli i pro Svobodnou Evropu. V listopadu 1989 spolu jeli do Polska na wroclawské setkání českých podzemních umělců a za tři neděle pak v Československu odstartovala sametová revoluce.

Londýn i s Dášou Vokatou a dětmi začali jezdit na Vysočinu do Vesců u Dačic a vždy se stavovali u básníka Ivana Jirouse v Prostředním Vydří. Londýn si mezitím našel novou manželku a Dáša zase volně vplula do vztahu s Magorem. Londýn pak začal pendlovat mezi Vídní a Moravskými Budějovicemi. Často na různých alcích vystupoval se Sváťou Karáskem nebo s Dášou. A když pak Skalák okolo millenia obnovil svůj Hever & Vaselina Band, zapojil se i do něj.

Zdeněk „Londýn“ Vokatý stále žije rozkročen mezi Rakouskem a Českem, stále hraje na kytaru a doprovází své přátele, stále zůstáva jedním z nejsvobodomyslnějších lidí českého undergroundu.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu