Fenomén Underground

Umělá hmota

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 8  
Sdílet
| Poslat odkaz

Josef Vondruška

Klikněte pro větší obrázekBásník, spisovatel, hudebník a výtvarník Josef Vondruška se narodil v roce 1952 v masarykovsky založené rodině bednáře v severočeských Bohušovicích nad Ohří. Měl ještě bratra Jaromíra.

V devíti letech se přes svůj dětský idol, staršího kluka Čendu, dostal nejen k prvním rodokapsům (sešitové dobrodružné příběhy z Divokého západu), ale také k nahrávkám rock´n´ rollu (Elvis Presley). Od té doby pro něj „co bylo americký, to bylo nejlepší“. Tedy kromě fotbalového klubu Bohemians Praha, jehož se stal doživotním fanouškem. V roce 1961 se totiž rodina i s malým Pepou přestěhovala na Prahu 2 do okolí Vyšehradu a otec ho často brával do Vršovic na fotbal.

V polovině šedesátých let začal čerstvý teenager Josef okukovat máničky z rampy Národního musea neboli tzv. schodaře, a přál si být jako oni. Jelikož tito chodili na big beat, rozhodl se navštěvovat bigbítové koncerty také, a to cca v roce 1966. Nejprve chodil na Olympic, později však na The Primitives Group, načež zjistil, že to je přesně ono, co by chtěl jednou dělat. Vzdělání nijak neřešil, neboť ho otravovalo: ZDŠ ukončil v roce 1967, a v letech 1967–69 se vyučil malířem pokojů.

V roce 1969 se seznámil s muzikou nové skupiny Plastic People of The Universe, takto nástupce Primitivů, a také s lidmi z okruhu kapely, což ho ovlivnilo na celý život – zejména Ivan Jirous (neboli Vůdce, jak ho častoval ve svých knihách) se stal jeho doživotním guru. Z koncertu byl nadšen a jelikož Plastici hráli covery od The Velvet Underground, okamžitě si sehnal jejich nahrávky. A opět to bylo ovlivnění na celý život – jak hudba Velvetů, tak texty jejich frontmana Lou Reeda. Pepa objevil i další svoje budoucí oblíbené umělce, jimiž byli třeba Frank Zappa, Captain Beefheart či The Fugs. Později se stal dalším Vondruškovým oblíbencem ještě glam-rockový bůh David Bowie, a před androši musel tajit, že poslouchá i Goldene Stimme aus Prag neboli Karla Gotta.

Ještě v devětašedesátém začal Pepa zaučovat jednoho deváťáka ze stejné ulice, v níž bydlel – tahal ho na koncerty, půjčoval mu nahrávky, společně poslouchali LP západních undergroundových kapel. Onen mladý počínající hároš, který v Pepovi viděl velký vzor, se jmenoval Milan Vopálka, později proslulý pod přezdívkou Dino.I Vondruška měl svoji přezdívku: androši mu říkali „Vaťák“, což Pepa nesl velmi nelibě a s přezdívkou se nikdy neztotožnil.

Klikněte pro větší obrázekPo ukončení učňáku pracoval v dělnických profesích (např. ve stavebním podniku Konstruktiva). Neustále se stýkal s lidmi okolo PPU, nejvíce s Jirousem, a ač neměl ke katolictví žádný vztah (respektive spíše negativní) chodil na mejdany a semináře do bytu rodiny Němcových v Ječné ulici. Někdy v roce 1972 na popud ex-zpěváka PPU Michala Jerneka začal Pepa psát kroniku skupiny Plastic People of The Universe. Jinak kromě Jirouse a Plastiků na něj měli velký vliv ještě výtvarník a hudebník Milan Knížák a literát a filosof Egon Bondy, jehož nejprve považoval za génia, ale postupně názor na něj poněkud modifikoval – z toho jak Mistr podceňoval, intrikoval a využíval lidi, byl Pepa trochu rozpolcený (později po roce 1989 kvůli tomu došlo mezi nimi k velké roztržce).

Ve třiasedmdesátém Vondruška absolvoval pětiměsíční náhradní vojenskou službu u pracovní jednotky v Žatci. Po svém návratu do civilu na konci roku 1973 nastoupil co kytarista a zpěvák do skupiny Umělá hmota, jíž v jeho nepřítomnosti založil Dino s kamarády, Janem „Dlouhánem“ Kučerou a Karlem Habalem. Pepa znaje 4–5 akordů, pro ní začal „skládat“ hudbu a napsal i několik textů (např. „Bůh pekelného sexu“, „Nejistoty“).

V létě čtyřiasedmdesátého odjela UH zkoušet na Vondruškovic barák do Bohušovic nad Ohří, a vznikly tak písně jako třeba „Alkohol z vodovodu“, „Brouci“, „Zimní noc“ a později ještě „Barbara“ – nejslavnější ze všech songů „hmoty“. Na podzim při zkouškách v Praze, kdy byl do kapely přijat jako hráč na basovku Ota „Alfréd“ Michl, došlo k jednomu Pepovu slavnému výroku: nedokázav naladit si kytaru, komentoval toto slovy: „Ladění nástrojů považuju za buržoazní přežitek.“

Následovaly dva koncerty UH, které byly jako oheň a voda – na konci roku vydařený v bytě u Němců a na začátku pětasedmdesátého chabé předvedení se na svatbě Kukalových v Mokropsech. A jelikož v té době Pepa najel na fet (pravděpodobně prášky a perník) a jako kytarista byl nepoužitelný, docházelo k častějším rozmíškám s Dinem (podporovaným Otou Michlem), a to zejména při pijatykách v hospodě Na Čurandě. Vondruška se posléze urazil a z kapely odešel s tím, že si tedy sám založí novou. Dino jeho odchod později komentoval nějak v tom smyslu, že se „neshodli na dalším hudebním vývoji skupiny Umělá hmota“. Což svým způsobem byla pravda – jestliže Vopálka měl snahu vypichovat onu nehudebnost skupiny, Pepa byl založen v podstatě konzervativněji: měl rád starý rock´n´roll a chtěl ho prostě míchat s hudbou podobnou Velvetům nebo The Fugs.

Jal se tedy shánět muzikanty do nové Umělé hmoty. S Dinem se totiž předběžně domluvili, že zpěvák si tu svou nazve UH 2 a Vondruškova nová „hmota“ se bude jmenovat UH 3. A Pepa si nakonec muzikanty sehnal výborné – excelentního kytaristu Jiřího Mareše, bubeníka Jiřího Horálka a flétnistu a baskytaristu Vasila Šnajdra. Později se k němu připojili i Petr Ragan (housle), perkusista Jaroslav „Grizzly“ Šorma a v následném roce krátce Aleš „Králíček“ Králík (baskytara). Vondruška nemusel skládat hudbu – na to měl skvělé muzikanty (Mareše, Horálka) – a mohl se tak plně soustředit na texty. Z bývalého působiště si přinesl „Konec světa“ a „Nejistoty“ (s Michlovou muzikou), ty doplnil songem „Nemoce“, kde se o hudbu postaral plastik Janíček, a následně vznikly písně „Démon alkohol“, „Příšerný bytosti“, „Radši bych byl z kamene“ a „Zase na cestě“.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1975 Vondruška nastoupil k novému zaměstnavateli, jímž byl PSO (Podnik státní obnovy) – v podniku vydržel celých pět let, než emigroval. V tom čase také samovyrobil a samovydal svoji první básnickou sbírku: jednalo se o samizdat „Nejistoty“. A samozřejmě přispěl i do samizdatového sborníku „Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci“ (ed. Jirous). Jeho nová hudební parta, která se díky Marešovi více posunovala do hardrocku, absolvovala v podstatě tři koncerty: v září ´75 v Cerekvičce u Jihlavy s Dr. Prostěradlo band, a na konci pětasedmdesátého v prosinci v Karlínském klubu Labyrint, který dramaturgicky vedl Miloš Čuřík. Kapela tam vystoupila s Egonem Bondym coby hostujícím zpěvákem – zazpíval tam tehdy v songu „Nejistoty“. Bondyho pěvecká účast (tentokrát v písni „Příšerný bytosti“) se opakovala i na Jirousem organizovaném II. Festivalu druhé kultury v Bojanovicích, v únoru 1976. V době tzv. procesu s Plastic People skončil Pepa s psaním kroniky PPU, na jeho práci tak navázal Ota „Alfréd“ Michl, kytarista UH 2. V tomtéž roce rozpustil UH 3, a zároveň vznikla jeho druhá samizdatová básnická sbírka „Zase na cestě“.

V lednu 1977 Vondruška podepsal Chartu 77, od té doby ho začala StB brát na výslechy – co bylo ale zvláštní, nikdy mu nenabídla spolupráci. V tom čase se snažil žít zdravě nebo to alespoň proklamoval – chtěl uniknout všem svým démonům, které ho pronásledovaly, tedy hlavně tvrdým drogám. U Milana Knížáka začal dělat jógu, dokonce na čas přestal kouřit. Ale pak začal zpívat v The Dom, takže s hulením zase začal.

Skupinu The Dom založil kytarista Stanislav Vokoun v šestasedmdesátém. Vondruška – po marném pokusu nazkoušet něco se znovu obnovenou UH 3 – do ní vstoupil proto, že mu hudebně vyhovovala; Vokoun psal jednoduché, úderné věci, které Pepovi připomínaly Velvety a The Fugs, což byla parketa, na které se mohl textově přímo vyřádit. Donesl song „Anděla“ a přišly i další texty „Tma“, „Víš, on je to jiný“, „Rock´n´rollový miláček“, „Promarňuje svoje mládí“, „Podivný cit“, „Cucni si, cucni“, „Krkavčí matka“ a „Divný kluk“ – většina z nich je zachycena na nahrávce ze zkušebny. Zároveň připravil další básnickou sbírku – samizdat „Temné lásky“, o rok později to byl sborník „Věřím ve zlo“ (1978). Z té doby pocházejí i další songy skupiny The Dom „Věřím ve zlo“, Rock´n´rollové zvíře“ či pozdější „Brown Sugar“. Jinak v samotné kapele kromě Vondrušky a Vokouna působili ještě Miroslav Trampota (dopr. kytara), Jiří „Čenda“ Kočenda (baskytara), Ladislav Štolovský (bicí), později ještě Karel David (bicí) a Petr Ragan (housle).

Kapela odehrála pouze několik koncertů – nahrávky existují z těch na barácích v Krašovicích a Nové Vísce (punkový festival), obou z léta 1979. Plodný Pepa vydal v tom roce básnickou sbírku „Pražské courání“. Ze všech jeho sbírek byl pak sestaven samizdatový sborník „Sebrané spisy Josefa Vondrušky“, který později vyšel v roce 1993 pod titulem „Rock´n´rollový sebevrah“. Od konce 70. let publikoval básně a úryvky z korespondence v undergroundovém občasníku Vokno. Pepa pak léta 1977–1979 s kapelou The Dom vždy označoval za nekrásnější roky svého života, přestože většinu období strávil na drogách…

Klikněte pro větší obrázekV roce 1980 byl natočen Alešem Havlíčkem dokument o kapele pod jednoduchým názvem „The Dom“ a v podstatě hned poté Josef Vondruška emigroval – nejprve do Rakouska a ještě téhož roku do Sydney v Austrálii. Tam začal pracovat jako dělník v továrně. Ještě v osmdesátém roce byl zastoupen ve sborníku „Magorův zápisník 1“ (ed. Jirous) a „Čs. underground“ (ed. Ivan Lamper, pozdější editor undergroundových magazínů „Jednou nohou“ a Revolver Revue“). Během emigrace vycházely jeho literární práce dále ve Vokně, navíc ještě v exilových periodikách (např. v revue Paternoster). V roce 1985 se Vondruška oženil s malířkou Helenou Stilcovou. V roce 1989 se objevila jeho poezie v „Podzemním sborníčku“, v Paternosteru zase úryvek z jeho dopisů Egonu Bondymu, které mu psával z Austrálie cca od roku 1983. Po devětaosmdesátém se objevila jeho poezie ve Fragmentu K (Bratislava) nebo Tvorbě (1991) a v časopise Black To Comm (Pennsylvania, USA).

V roce 1992 se Pepa vrátil zpět do Československa, přičemž všem bylo na první pohled jasné, že se svých drogových démonů nezbavil (heroin). Díky Knížákovi pracoval na AVU jako vrátný a pomocný dělník. Kromě literatury se začal věnovat i výtvarnému umění, konkrétně kolážím. Hudebně se nijak neprojevoval, ale rock´n´roll poslouchal i nadále: kupříkladu fandil skupině Wanastowi Vjecy, zejména se mu líbil projev Roberta Kodyma.

Co se týče literatury, tak na dopisy Bondymu navázal cyklem „Dopisy Jaroslavu Fojtíkovi“ (1992–1994), kde Vondruška využíval výtvarných koláží. Pak následovala série jeho prozaických vzpomínek, tetralogie „A bůh hrál rock´n´roll“, jíž psal průběžně v letech 1986-1993, a která už konečně vyšla oficiálně, přestože poněkud na přeskáčku – obsahuje části „Vyšehradští jezdci“, „Dino – bůh pekelného sexu“, „Triphenidyl“ a „Rock´n´rollový miláček“ (1993–1996).

Ve druhé polovině 90. let Vondruška pokračoval v realizaci rukopisných knih, jakými byly třeba „Dopisy novému básníkovi“ (1996), „Rock´n´rollový miláček ještě v obrazech“ (1997) a „Nátrubek“ (2000). Publikoval v Revolver Revue (1995) a v Obsession (1997). V roce 2005 vyšlo souborné vydání jeho próz ve svazku „Chlastej a modli se“. Bohužel, Josef byl vždy náchylný k návykovým látkám, a jeho drogová a alkoholová závislost se v posledních letech neustále zvětšovala.

Básník, prozaik, hudebník a „divný kluk“ Josef Vondruška zemřel v samém závěru roku 2014.

Josef Vondruška, † 28. 12. 2014 (ukázka z filmu The Dom)

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu