Fenomén Underground

Umělá hmota

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 8  
Sdílet
| Poslat odkaz

Milan „Dino“ Vopálka

Klikněte pro větší obrázekZpěvák a textař Milan „Dino“ Vopálka se narodil v Praze roku 1955. Jako dítě chodil do základky v Praze 4 na Pankráci (U Kostelíčka). Byl nadšeným sportovcem – v žákovských a dorosteneckých kategoriích hrával závodně hokej.

V té době měl ovšem za staršího kamaráda kluka, který bydlel ve stejné ulici jako on sám. Byl to jistý Josef Vondruška a sehrál pro Milanovo další životní směřování naprosto zásadní význam. Na úplném konci šedesátých let ho brával jako deváťáka na koncerty předních českých rockových kapel a zejména mu pouštěl nahrávky západních, ne zrovna u nás frekventovaných part a umělců, mj. třeba Franka Zappu, Velvet Underground, The Fugs a další – tato jména u nás v té době znal málokdo. Milana rockoví muzikanti se svými dlouhými háry zcela fascinovali. Rozhodl se tedy též spustit pořádnou deku, už jen proto, že byla docela zásadním prvkem odlišení se od běžné mládeže. A je také pochopitelně, že se vykašlal na hokej (zděšenému trenérovi to do telefonu vysvětlil jednoduše: „Odevzdávám výstroj – stejně jste byl proti mně, měl jsem vlasy pod uši a vy jste po mě chtěl, abych se vostříhal. A to já nechci. Já chci mít vlasy, kouřit a chodit na bigbeat!“) a začal stýkat po hospodách s jemu podobnými – s máničkami.

Ještě těsně předtím Milan ukončil ZDŠ a vstoupil do učňáku – po vzoru Pepy si vybral obor malíř pokojů. A malířem pokojů zůstal ~ přes všechny možné peripetie, jež ho potkaly v undergroundu – po celý svůj život. Když už jsme u toho, tak do undergroundu, tedy k lidem z okruhu Plastic People, se dostal přes koho jiného než svého kámoše Josefa Vondrušku, kterému se tehdy všeobecně říkalo „Vaťák“. Milanovi bylo tehdy 16–17 a vedl klasický čilý „hospodský život“ – což znamená, že mocně lil, ale také mocně jedl: díky svému nezřízenému žraní také získal přezdívku, když mu kdosi, dívaje se naň, kterak se zase cpe, řekl, že je jak dinosaurus. Čehož se přátelé ihned chytili, ale protože pro přezdívku byl výraz moc dlouhý, zůstalo jen u Dina. Zásadními krčmami té doby pro něj byly ty na Malé Straně (zejména U Slunců) a pak také hospoda Na Čurandě na Praze 4. V tom čase se kromě Vaťáka nejvíc kamarádil se spolužákem z učňáku Janem Kučerou, zvaným Dlouhán, a také s o něco starším Karlem Habalem, s nímž se seznámil v Music f Clubu.

V tomto klubu Dino také viděl koncert Knížákova Aktualu, který ho ohromil. Nějakou dobu to vše duševně zpracovával, a když se mu to všechno začalo spojovat dohromady, výsledek byl jasný: je třeba založit hudební soubor, který by byl inspirován najmě Aktualem a The Fugs. Jelikož Vondruška dlel toho času na vojně, jako prvnímu to sdělil Dlouhánovi a další den Habalovi, přičemž oba k nápadu vyjádřili kladné stanovisko. A tak byla na podzim roku 1973 na podolském kopci v kouřové cloně z dýmovnic založena Umělá hmota (v sestavě Vopálka, Kučera, Habal + nehrající člen pes Elina).

Klikněte pro větší obrázekPrvním zásadním kapelovým pravidlem bylo - používat nehudební nástroje (kufr, chrastítka, vozembouch, konvička a jiné). Mládenci tímto způsobem natočili na magnetofonový pásek emgeton tři skladby „Expres“, „Slunce svítí“ a cover „Super Girl“ od The Fugs. Pásku Vopálka předal Vondruškovi, který ji odnesl k velkému guru všech houní Milanu Knížákovi. Ten byl s nahrávkou spokojen a kapele vzkázal jednoznačně: „Pokračujte dál!“ Což byl pro Dina impuls k tomu, aby se muzice věnoval ještě intenzivněji.

Habal měl ale jiné plány (později se nadchl pro punk a založil skupinu Garáž) a tak zbylo jen duo Dino a Dlouhán. Brzy se k nim připojil i Pepa Vondruška, a coby hráč na kytaru, znalý cca 4–5 akordů, stal se hlavním skladatelem. Jen tak mimochodem – Dino společně s Vaťákem byli také přítomni na neuskutečněném koncertě PPU v Rudolfově v březnu ´74, který skončil brutálním zmlácením jeho účastníků ze strany policejních pohotovostních oddílů – Vondruška stačil prchnout, ale Vopálka byl lapen a eskortován do Prahy. Dina ale ani tato nepříjemná zkušenost neodstrašila.

V létě čtyřiasedmdesátého byly u Vondrušků na baráku v Bohušovicích nad Ohří nazkoušeny další písně jako třeba „Alkohol z vodovodu“, „Brouci“, „Horko“, „Zimní noc“ (Dinův předělaný text předválečné spisovatelky Jarmily Glazarové) a později ještě nejslavnější „Barbara“, jejíž text byla inspirován nafukovací pannou, zazřenou Pepou Janíčkem ve Švédsku ve výloze sexshopu. Texty až na výjimky psal Dino, aspoň tak to uvádí v rozhovoru pro Mašurky (1996): „Když jsem se už rozhodl, že budu zpívat, tak jsem zkusil udělat i pár textů. Několik jsem jich předložil k posouzení Vondruškovi, kterýmu se docela líbily. To jsem psal o životě, o pivu, o holkách, o přírodě. Všechno to šlo ze mně, žádnej vliv nějakýho básníka tam nebyl, byla to ryze Dinovská záležitost. Tak tehdy vznikla naše prvotina Pivo, to jsme snad ani nikdy nehráli. Pak přišel Druhej svět, Zimní noc a další…“ V září čtyřiasedmdesátého došlo k první veřejné produkci UH v hospodě U Králů v Mokropsech. Trojka Vopálka-Vondruška-Kučera zde zahrála songy „Brouci“ a „Horko“.

Na podzim ´74 začala UH cosi jako zkoušet a vždy poté odešla požívat Na Čurandu. Tehdy trojku Milan „Dino“ Vopálka (zpěv), Josef „Vaťák“ Vondruška (kytara, zpěv) a Jan „Dlouhán“ Kučera (bicí) doplnili ještě Pavel Prokeš na housle a Ota „Alfréd“ Michl na baskytaru. Ten také začal zhudebňovat další texty, které Dino (např. „Šílený věci“) s Vaťákem (např. „Bůh pekelného sexu“, „Nejistoty“) přinesli. První koncert UH pak proběhl zásluhou Ivana Jirouse v bytě u Němcových v Ječné ulici na konci roku 1974, jako náhrada za zakázané vystoupení v Líšnici. Magor vystoupení uvedl větou „Věc jednou rozjetá se nedá zastavit“. Po tomto vystoupení odešel z kapely Prokeš. Jirous pak ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození nazval UH „folklórem undergroundu“, což Dina nebetyčně štvalo.

Klikněte pro větší obrázekPo neslavném vystoupení na začátku pětasedmdesátého na svatbě Kukalových v Mokropsech, Michl prchl načas k „dégéčkům“, kapela Umělá hmota dost dlouho stála a tmelily ji pouze společné chlastačky Na Čurandě. Navíc pomalu docházelo k napětí mezi Vopálkou a Vondruškou (Dino: „Tlačil mě do toho, abych dělal věci, tak jak on chce. A já jsem to tak nechtěl. Chtěl jsem to dělat trošku podle sebe. Svobodnějic.“). Což vedlo k tomu, že Vaťák posléze z kapely odešel a založil si novou, kterou po vzájemné dohodě nazval UH 3. Takže Dino, jemuž zbyla ona muzikantská „hmota“, pojmenoval tuto UH 2. V té době ji tvořili Milan „Dino“ Vopálka (zpěv), Jan „Dlouhán“ Kučera (bicí), Stanislav Vokoun (kytara), Tomáš „Kvašňák“ Pol (baskytara), Jindřich Belant (perkuse, zpěv) a posléze se vrátil Michl, který si vzal do ruky kytaru. Zkoušelo se ve „slepičárně“ na Vyšehradě a po čase Kvašňáka u baskytary vystřídal schopnější Ivan „Váňa“ Bierhanzl a taktéž odešel Vokoun (zůstal po něm song „Slunečný muž“, později si založil kapelu The Dom).

Kapela mocně trénovala na II. Festival druhé kultury, který hodlal Jirous uspořádat v únoru 1976 v Bojanovicích. Ten skutečně proběhl a UH 2, vystupující na něm v převlecích (atombordely) sklidila zasloužený úspěch. Po Bojanovicích ale na androšské máničky nastal hon – zadržení, výslechy, vazební stíhání. Dino byl také několikrát zadržen a absolvoval několik výslechů, ale obviněn ani souzen nebyl. Ač se doba zdála býti vymknuta z kloubů a šílela, členové UH 2 se stále snažili zkoušet a hledat místa, kde by bylo možné si zahrát. V létě 1976 vznikla nahrávka několika písní Umělé Hmoty 2 ze sklepa činžáku Na Topolce. Zvukařem a nahrávačem byl Robin Hájek a nahrávka zní vcelku slušně. V říjnu Umělou hmotu posílil z Bílého světla přišedší Jiří „Picek“ Fryc (flétna, harmonika, klávesy). V lednu 1977 proběhl koncert kapely v sále pražské hospody Na Staré Poště s účastí cca 60 posluchačů. A jelikož se v březnu vracel Pavel Zajíček z kriminálu, členové UH 2 se ihned domluvili s hospodským na druhém koncertě. Ten proběhl taktéž v klidu, ale sál byl již natřískán – přišlo okolo 200 lidí – máničky, chartisti, disent. Bohužel u čtyř strun chyběl „Váňa“ Bierhanzl – nahradil ho radotínský basák Jiří „Hendrix“ Pokorný. Dino pak v tom čase (společně s Vondruškou) podepsali v Ječné 7 Chartu 77.

Poslední koncert UH 2 proběhl v rámci II. Festivalu druhé kultury na Hrádečku u Václava Havla v září 1977. Poté byl Dino, který nechodil na zkoušky a chlastal jak duha, odejit a natruc si založil partu Sandwich Company (vystoupila jen jednou na Nové Vísce na Silvestra ´78). Zbytek kapely v čele s Alfrédem se pojmenoval Surneorealistic Psycho Dada Band a působil ještě asi dva roky, než se Michl odstěhoval do Teplic. Vopálka ale tvrdí, že to celé usnulo a že se všichni zúčastnění dohodli, že si prostě dají pauzu.

V roce 1979 se Dino oženil – vzal si za manželku Helenu Zelenkovou, a ještě téhož roku se jim narodila dcera Kateřina. A následných deset let nebylo o Umělé hmotě ani vidu, ani slechu…

Klikněte pro větší obrázekDino se připomněl až v roce 1988 v Mariánských Lázních, kdy po (povolené) vernisáži obrazů jednoho z účastníků akce napadli policajti, a básnik s přáteli jali se mu pomáhat. Skončilo to napadením veřejného činitele a dvouměsíční vazbou. Přesto ale do ML stále jezdil, neboť začal zpívat s kapelou básníka a výtvarníka Jiřího „Svině“ Fialy, která se jmenovala Litinovej Pepa and Průmyslovej plyn. Ke znovu obnovení kapely Umělá Hmota došlo v září roku 1989, a to v sestavě Milan „Dino“ Vopálka (zpěv), Ota „Alfréd“ Michl (kytara, zpěv), Jan „Dlouhán“ Kučera (bicí), Jindřich Belant (zpěv, perkuse), Jiří „Picek“ Fryc (flétna, zpěv) a Ondra Horák (baskytara, zpěv), který hrál zároveň s výše zmíněným Litinovým Pepou. Koncert se uskutečnil na pražském parníku Odra ku příležitosti Dinových narozenin. Ani ty ale neskončily normálně. V rozhovoru pro Mašurky (1996) hovoří o svém dalším zatčení: „To jsem šel z mejch parnikovejch narozenin, vystoupil jsem v Orlíku na stůl zabalenej do český vlajky, tak na mě zavolali policajty, já jsem s nima nechtěl jít, přijeli s posilou, srazili mě k zemi, přes kuchyň vytáhli ven, odvezli na záchytku a druhej den na výslech. Bylo z toho pobuřování a napadení veřejnýho činitele. Ale naštěstí byla amnestie.“

Po roce 1989 Dino dál zpíval s Litinovým Pepou, což mu vydrželo cca do poloviny roku 1991. Pak už se věnoval Umělé hmotě – jen tak mimochodem – právě v jedenadevadesátém vyšlo album „Barbara“, obsahující staré nahrávky kapely. Ovšem o rok později odešel z hmoty basák Ondra Horák. V roce 1993 vyšlo další „umělohmotné“ album „My dva a kněz“, nahrané v sestavě Milan „Dino“ Vopálka (zpěv), Ota „Alfréd“ Michl (kytara, baskytara, klávesy), Jiří „Picek“ Fryc (flétna, zpěv), Jan „Dlouhán“ Kučera (bicí), Jindřich Belant (zpěv, perkuse), Milan Macháček (baskytara), s hosty, jimiž byli Dan Lundák (kytara, baskytara) a J. H. MCH (sax, zpěv), přičemž kompozičně a textově se činilo zejména trio Michl, Fryc a Vopálka. Poté nějaký čas kapela spala zimním spánkem, měnily se sestavy (jistou dobu v ní bubnovala Lucie Cvengošová). Až v roce 2007, kdy bylo nahráno album „Starej gauner“, se obsazení ustálilo na jménech: Milan „Dino“ Vopálka (zpěv), Ondra Horák (baskytara, zpěv), Dan Lundák (kytara), Vojta Starý (klávesy) a Zdeněk „McQuack“ (bicí). I sound se změnil, jedná se o klasický bigbít někde mezi Stouny, Grateful Dead a Iggy Popem.

Na závěr si připomeňme slova Dlouhána Kučery, která vyřkl při natáčení seriálu Fenomén underground: „Kdokoliv může hrát s Umělou hmotou, ale nedá ji tu šťávu, co jí dá Dino, ať je střizlivej, nebo sebevíc vožralej. Když je nalitej, tak tomu dá takovej drive, že ty lidi jsou z něj hotový. To dělá tu Umělou hmotu… Bez něj by byla jako Doors bez Morrisona.“

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu