Fenomén Underground

Reportéři undergroundu

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 4  
Sdílet
| Poslat odkaz

Petr Prokeš

Klikněte pro větší obrázekFotograf, filmař a hudebník Petr Prokeš se narodil roku 1949 v Praze. Má ještě mladšího bratra Pavla. ZDŠ ukončil na jaře 1965 a od podzimu toho roku se začal učit jako filmový laborant na Barrandově. V tom čase ho zasáhl i svěží vítr kulturně-společenských změn, ve vzduchu bylo cítit jakési uvolnění, čehož důsledkem byla skutečnost, že Petr začal nosit dlouhé vlasy.

V říjnu 1965 zažil i svůj iniciační bigbítový koncert, když se byl podívat na vystoupení tehdy známé britské skupiny Manfred Mann na Výstavišti. Zaujal ho nejen rockový sound kapely, ale také fakt, že koncert skončil dosti brutálním zásahem policie proti jeho účastníkům (jak je vidět, vítr kulturně-společenských změn vál jenom někde). Ještě během učení ve druhé polovině šedesátých let Petr zkoušel cvičit na baskytaru, ale v čase, kdy učňák řádně dokončil, ho žádné bigbítové radosti nejméně dvě léta nečekaly. Prostě se mu nepodařilo vyhnout se povinné základní vojenské službě, a tak roky 1968–1970 strávil v zeleném. Je ovšem zajímavé, že pracovat s kamerou začal právě na vojně, kdy po něm jako člověku z filmových laboratoří Barrandov chtěli, aby jim natáčel různé vojenské objekty, například letiště. Filmování ho chytlo a bavilo, a hlavně – hodilo se mu, když se vrátil do civilu.

Po svém příchodu z vojny se Petr zároveň vrátil na Barrandov, kde začal pracovat, ale zároveň se ihned zapojil do dění okolo bigbítu, zejména ve smíchovském Music f Clubu. Znal lidi blízké kapelám The Primitives Group, Rebels, Framus Five, což ho později nasměrovalo na máničky z ještě užšího okruhu – okolo skupin Plastic People of The Universe a Aktual. A měl jim co nabídnout: zaprvé byl schopným fotografem a navíc měl k dispozici kameru a mohl natáčet a dokumentovat akce, koncerty, mejdany, happeningy přímo na 8mm nebo 16mm film.

Klikněte pro větší obrázekJeho první filmovou dokumentační činností z prostředí undergroundu byl v prosinci 1971 koncert Plastic People of The Universe v Praze-Slivenci – jedná se o pouhé filmové záběry, bez zvuku. A hned na to v únoru 1972 natočil za poměrně pionýrských podmínek koncert Knížákova Aktualu v Holubíně: v podstatě měl k dispozici jen kameru a jednu lampu. Přesto anebo právě proto jsou záběry z vystoupení tak syrové a démonické. V červnu 1972 pak Prokeš natočil několik filmových špulí na koncertě Plastiků v Praze v sále ČKD Polovodiče.

Přitom stále dělal na Barrandově, kde ale někdy docházelo ke kuriózním situacím. Třeba když jako mánička s vlasy do půli zad vyvolával pro ČST Televizní Noviny s estébáky v zádech, což uvádí ve Fenoménu underground: „Co nestíhali v televizi, tak jsem to tady vyvolával já, aby se to druhej den mohlo pustit v televizi ve Zprávách. A za mnou u automatu byli dva estébáci – snad i s pistolí nebo co – abych to při vyvolávání nezničil. Hlídali, nerozuměli tomu, věděli hovno, co na co je, ale museli bejt u toho, aby se to neztratilo nebo nezničilo. Byl to nějakej materiál ze sjezdu KSČ. Jak jsem to vyvolal, sebrali to a už mazali pryč.“

V září 1974 Petr fotil i na I. Festivalu druhé kultury v Postupicích V tomtéž čase se rozpomenul na své předvojnové dotyky s aktivním muzicírováním a vstoupil do androšské skupiny Umělá hmota. Hned po první zkoušce ale odešel, neboť se to dle něj vůbec nedalo poslouchat. Přesto nedošlo mezi členy kapely a jím k žádným kolizím, naopak zůstávali dobrými přáteli i nadále. Však také v březnu 1975 nafilmoval happening „Vítání jara“, na němž zachytil právě členy skupiny Umělá hmota, kterak v převlecích pobíhají po Vyšehradě. V té době také Petr už nějaký čas chodil se Sašou Haničincovou, jíž si později vzal za ženu.

Druhým hudebním tělesem, s kterým začal hrát, byla skupina Sanhedrin. Založil ji mladý hároš Jiří Popel, který zpíval a hrál na kytaru, dále v ní působili Petr Lang (kytara), plastikovský bubeník Jaroslav Vožniak a konečně Petr Prokeš, hrající na baskytaru. Kapela nacvičila něco songů od Stounů, Velvet Underground a jeden od Cpt. Beefhearta s textem od Knížáka, a těšila se, jak je předvede na II. Festivalu druhé kultury v Bojanovicích, který plánoval zorganizovat Ivan Jirous.

Klikněte pro větší obrázekFestival, konaný v únoru 1976, byl pro Prokeše skutečným prubířským kamenem. Měl na něm nejen hrát s kapelou, ale ještě ho nafotit a nasnímat na kameru, dokonce se ve třech domluvili s Čuňasem (jeho obdivovatelem) a Jiřím „Chmelákem“ Chmelem, že se bude točit na tři kamery. Vše nakonec dopadlo dobře, ale dva týdny po Bojanovicích nastalo zatýkání androšských mániček a veškerá dokumentace z akcí byla náhle v ohrožení. Při domovních přehlídkách policie nic nenašla, neboť Petr ukryl materiály ve skřínce na Barrandově. „Jenomže ne v mý, ale u kamaráda. Aby to bylo rafinovaný.“ Avšak ani rafinovanost zde nepomohla. Na Barrandově se čirou náhodou zrovna řešila nějaká rozkládačka, takže kvůli tomu přijeli orgáni. Což ovšem kamarád netušil, neb si myslel, že je to kvůli filmům z Bojanovic. Popadl tedy krabici s filmem a počal prchat. Byl však polapen, a tak vlastně naprostou náhodou film z Bojanovic padl do rukou StB. A už se (i přes snahu Františka Stárka „Čuňase“) nikdy nenašel. Zatýkání a proces s PPU zároveň ukončily i činnost skupiny Sanhedrin, neboť Popel a Lang odešli do emigrace.

Petr na začátku sedmasedmdesátého podepsal Chartu 77 a následně dostal vyhazov z Barrandova. Naštěstí získal práci v Kovoslužbě Praha, „která jako jedna z mála brala všelijaký ‚zkrachovance a samozvance‘“. Ale bylo to jen takové přežívání. Ještě štěstí, že i po úderu státní Moci se underground semknul a pokračoval ve svých podzimních koncertech, přednáškách, výstavách a jiných mejdanech a to zejména na komunitních barácích na venkově. Takže i na Prokeše tam zbyla trocha toho focení a filmování. Některé jeho fotky se objevily i v undergroundovém magazínu Vokno,

V roce 1981 fotil v Kerharticích Plastiky, kteří zde prezentovali svůj nový program „Co znamená vésti koně“.

A jelikož koně bývají velmi inspirativní, stal se Petr v letech 1981–1989 dvorním fotografem na závodišti v Chuchli. Což se po roce 1989 rozvinulo do mezinárodní šíře – pár let cestoval po evropských závodištích a později díky internetu po celém světě.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu