Fenomén Underground

Reportéři undergroundu

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 4  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jan Ságl

Klikněte pro větší obrázekFotograf Jan Ságl se narodil v roce 1942 v Humpolci. Svůj první fotografický přístroj dostal už v šesti letech a posléze začal navštěvovat fotokroužek v humpoleckém klubu Zálesí. Ve druhé polovině padesátých let se v něm coby teenager potkal s jistým Ivanem Jirousem a jelikož oba zjistili, že mají na život a umění stejný pohled a názor, začali spolu kamarádit. Ságl s úsměvem vzpomíná, že dokonce někdy okolo roku 1957 začali vynalézat již dávno vynalezené – kupříkladu surrealismus. V ovlivnění tímto stylem Jan již v patnácti začal dělat to, co považoval za novátorské – malování do fotografie. Ale Ságl a Jirous spolu nedrželi jen v oblasti umělecké, nýbrž také v oblasti sportovní: oba hráli závodně národní házenou. Honza se pak díky přátelství s Jirousem seznámil i s jeho starší sestrou Zorkou a začal s ní chodit.

Po maturitě na SVVŠ v Humpolci odešel v roce 1961 studovat do Prahy vysokou školu, ale nedokončil ji. Od roku 1963 pak pracoval jako nezávislý fotograf, zároveň byl veden jako člen SČVU (svazu českých výtvarných umělců). V letech 1965–69 fotil pro časopisy „Výtvarná práce“ a „Výtvarné umění“, které vedl Zorčin starší bratranec, umělecký kritik Jiří Padrta. Jednalo se většinou o snímky z výstav, tedy o obrazové kolekce, sochy, objekty, přičemž zvláštní pozornost je třeba věnovat Ságlovu fotografickému zpracování díla malíře Václava Boštíka. Ten ho velmi inspiroval – jeho vzdušné abstrakce Jana přivedly k jeho vlastnímu pojetí fotografování krajiny. Zároveň vždy přiznával i ovlivnění „obrazovostí“ a metaforičností fotografií prvorepublikového pedagoga a fotografa Eugena Wiškovského.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1964 se Jan oženil se svou dlouholetou přítelkyní, toho času studentkou UMPRUM Zorkou Jirousovou. Ta se v té době už věnovala autorské tvorbě, a Honza se stal hlavním dokumentaristou jejích prací. Na sklonku roku 1967 její bratr a tehdejší student kunsthistorie Ivan Jirous objevil v Praze psychedelickou kapelu The Primitives Group a byl z ní nadšen. Na další koncert pozval už své přátele a poté všichni nabídli souboru spolupráci. Nabídka byla přijata a tak vznikl team výtvarníků a teoretiků umění okolo skupiny The Primitives Group: hlavní teoretické slovo v něm měl Jirous, dále v něm byli účastni Věra Jirousová, Zorka Ságlová, výtvarník Dušan Kadlec a básník Vladimír Voják. A Honza měl veškeré jejich umělecké dění dokumentovat pomocí fotografií. Spojení hudby a výtvarna pak bylo nejsilnější na koncertech Primitivů v rámci 1. a 2. Čs. beat festivalu (1967, 1968) a na samostatných vystoupeních kapely nazvaných Fish Feast (1968) a Bird Feast (1969). V listopadu 1968 se Ságlovým narodila dcera Alenka (pozdější překladatelka z němčiny a ruštiny).

V devětašedesátém zmíněný umělecký team objevil novou inspirativní skupinu – Plastic People of The Universe a přesunul se k ní. V květnu 1969 ji udělal Ságl sérii iniciačních fotografií v zahradě Břevnovského kláštera, později nafotil členy kapely v ženských šatech a nahé na zahradě barokního zámku ve Valči. Ve stejném roce měl samostatnou výstavu ve Špálově galerii (s Jiřím Kolářem, Bělou Kolářovou a Zorkou Ságlovou). Ve svých fotografiích stále dokumentoval dění v okruhu skupiny Plastic People a taktéž Zorčiny land-artové práce: v roce 1969 to bylo „Házení míčů do průhonického rybníka“ (s ojedinělým setkáním Primitivů a Plastiků), o rok později nafotil happening „Pocta Gustavu Obermannovi“, ohňové poselství jednomu polozapomenutému humpoleckému rebelovi, a v květnu pak „Kladení plen u Sudoměře“, vážnou i ironickou reflekci činu husitských žen před slavnou bitvou.

Na začátku sedmdesátých let si Ságl díky podpoře básníka, výtvarníka a mecenáše umělců Jiřího Koláře obstaral 8mm kameru Eumig a začal dokumentovat některé koncerty Plastiků (mj. společný s Aktualem v Music f Clubu v roce 1971, koncert PPU v DP Praha) a manželčiny akce na celuloidový pás – ovšem ze Zorčiných happeningů je nafilmován pouze ten z roku 1972, nazvaný „Pocta Fafejtovi“: byl věnovaný pražskému drogistovi a výrobci ochranných gum, což obnášelo vypuštění asi 500 nafouknutých preservativů do přírody. Z téhož roku pak pocházejí ještě jeho umělecké filmy „Underground“ (natáčení lidí, jak vyjíždějí pohyblivými schody z podchodu na Václavák) a „Samizdat“. V seriálu Fenomén underground to s úsměvem komentuje: „My jsme vlastně ta generace, která zavlekla videoart do výtvarného umění.“

Klikněte pro větší obrázekMezitím se Janovy fotky octly na různých společných výstavách v Praze a Paříži. V roce 1973 vznikl cyklus jeho fotografií „Domovní prohlídka“, snímků nearanžovaných domácích zátiší. Ve čtyřiasedmdesátem Ságl započal velký cyklus krajinných fotografií, které vytvořil na svých cestách po Jižní Moravě, Slovensku a Polsku – dokončen byl v sedmasedmdesátém.

Fotograf se ale nadále pohyboval i v undergroundu – dokumentoval setkání a večírky v bytě rodiny Němcových, hospodské akce Křížovnické školy, Charlieho parník, koncerty DG 307 (např. Veleni), Plastiky v Klukovicích (všechno 1973), Bondyho čtení Invalidních sourozenců v hospodě v Klukovicích (1974), 1. festival druhé kultury v Postupicích (1974), mejdany u výtvarníka Maxery v Jiřicích (krom jiného svatbu Mejly Hlavsy a Jany Němcové, 1975), Magorovu svatbu a následný II. Festival druhé kultury v Bojanovicích (obé 1976). Zároveň se sbližoval s uměleckým světem Jirousova antagona Milana Knížáka.

Právě zmíněný festival v Bojanovicích byl příčinou konce vzájemných vztahů Ságla a Jirouse. Jan tehdy cítil, že Magorovo diktátorské chování v undergroundu už překročilo únosnou mez. A za druhé se mu zdálo, že setkáním Jirouse s Havlem a s disentem se vlastně underground politizuje. Což nebyla až zas tak pravda, protože tím, kdo zpolitizoval underground, byl samozřejmě bolševik. Ten potřeboval a chtěl mít nepřítele a androšští vlasatci se ukazovali jako snadný cíl. Tak či tak, mezi Ságlem a Jirousem došlo k rozepři ohledně Honzových fotek androšů, které měl Magor rozložené po ateliéru, ačkoliv se venku před domem rojili tajní. Jan rozchod komentuje ve Fenoménu underground: „Řekl jsem mu: ‚Je otázka dní, kdy nás začnou sbírat. A podle mejch fotek ty lidi sbírat nebudou.‘ A on mi na to řekl: ‚Ať viděj, jak jsme silný.‘ Já jsem mu dal ránu, abych zdůraznil, že je idiot, sebral jsem fotky a… to byl konec. A čtrnáct dnů na to nás začali sbírat.“ Ságl rychle odešel fotografie ukrýt.

Na tyto snímky a negativy mapující český underground (hlavně kapely Primitives Group a PPU plus lidi z jejich okruhu) policie během domovních prohlídek nepřišla. Ale jelikož byly rozděleny na negativy a fyzické fotky a následně rozházeny po různých lidech (Pavel Vašíček, Milena Černá) v různých úkrytech (např. pod betonovou podlahou), tak na ně Jan Ságl časem zapomněl. Po vrácení negativů navíc on sám krabici těchto uklidil mezi krabice s knihami, a dlouho se mělo za to, že jsou ztraceny. Objeveny byly až po dalších letech a staly podkladem pro úžasnou knihu „Tanec na dvojitém ledě“.

Klikněte pro větší obrázekV šestasedmdesátém měl Jan dvě výstavy, nejprve v Ústavu makromolekulární chemie v Praze a následně v Galerii ve věži v Mělníku (tam společně s Pavlem Baňkou a Alexandrem Janovským), na přelomu 70. a 80. let pak několik společných výstav s mnoha jinými fotografy (Praha, Tokio, Brno). V roce 1979 se začal zabývat barevnou fotografií a v podstatě se stal průkopníkem jejího uměleckého využití. V jedenaosmdesátém měl autorskou výstavu v Hamburku (Schroder – Saal des CVJM).

V roce 1982 oba Ságlovi získali povolení vyjet na Západ, a to se zvýraznilo ještě více poté, kdy Jan začal pracovat pro Artcentrum, což byla organizace, zabývající se vývozem českého umění do zahraničí. Cestoval hlavně po Německu a po Francii, přičemž s ním často jezdila i manželka Zorka. V pětaosmdesátém měl Jan samostanou výstavu v Praze v UKDŽ, zároveň vyšla obrazová kniha „Jihočeská krajina“, oceněna v soutěži Nejkrásnější knihy roku 1985, a také publikace „Severozápadní Čechy“. V roce 1987 se s jeho samostatnými výstavami roztrhl pytel, vizte „Barevný svět“ (společně Janem Saudkem a Miro Volíkem) v Mariánských Lázních, dále výstava v pražském Památníku národního písemnictví (společně s Otakarem Jiránkem), v pražském Junior klubu Na Chmelnici (společně s Jaroslavem Kořánem) a v knihkupectví Karla Čapka v Praze. Mezitím se jeho práce objevily v galeriích po celém světě – ve francouzském Arles, v San Francisku, v Londýně, v Pekingu, v Kolíně nad Rýnem, v Andoře…

V sedmaosmdesátém vyšla jeho fotopublikace „A co Paříž? Jaká byla?“, oceněná v soutěži Nejkrásnější knihy roku 1987, o dva roky později pak kniha „Paříž“ (společně s Otakarem Jiránkem).

V roce 1989 Ságl spoluzakládal Pražský dům fotografie. O rok později proběhla jeho výstava v německém Neu-Isenburgu v Galerie Coupole (po letech konečně společně se Zorkou Ságlovou), následovaly výstavy v Pražském domě fotografie a v Domě umění v Brně (obě 1992). Ve druhé polovině devadesátých let to byly výstavy „Proměny Prahy“ v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka (1997), pod názvem „Prag im Wandel Steiner Architektur“ v Tschechisches Centru v Berlíně a taktéž v Galerie moderne Zeiten v Drážďanech (obě 1998).

V roce 2002 vyšla kniha „Krajina“, oceněna v soutěži Fotografická publikace roku ART CULT a konečně v roce 2013 zmíněná publikace „ztracených“ snímků z undergroundu (PPU a Primitives Group) „Tanec na dvojitém ledě“.

Jan Ságl, fotograf světového jména žije ve Středoklukách u Prahy a stále tvoří.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu