Fenomén Underground

Nad Tatrou sa blýska

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3  
Sdílet
| Poslat odkaz

Klikněte pro větší obrázekSpisovatel a publicista Milan Šimečka se narodil v roce 1957 v rodině filosofa a disidenta Milana Šimečky. Tento kritik marxismu se zpočátku připojil k dubčekovské politice „socialismu s lidskou tváří“, ale proti následné normalizací už protestoval – proto byl nejprve vyloučen z KSČ a v sedmdesátém musel opustit i akademickou půdu bratislavské University Komenského, kde přednášel. Poté pracoval už jen v dělnických profesích, podepsal Chartu 77 a později, na začátku 80. let, byl dokonce za „podvracení republiky“ přes rok vězněn. Jelikož byl velmi významnou postavou československého disentu, jeho syn si později, aby si ho nepletli s otcem, přidal k příjmení ještě jedno jméno – proto tedy Martin Milan Šimečka. A pro jistotu místo Milana nechával uprostřed jen M.

Po absolvování ZDŠ nemohl vzhledem ke „špatnému kádrovému profilu rodiny“ studovat běžnou střední školu a tak se vyučil potrubářem na Stredném odborném učilišti chemickém Slovnaft, které šlo ukončit maturitou. Tu úspěšně absolvoval v roce 1977. Nemožnost studovat vysokou školu ho nutila pracovat v různých manuálních zaměstnáních, která často střídal – byl údržbářem, plavčíkem, sanitářem, sportovním instruktorem, prodavačem, topičem. Představitelé režimu mu sice učinili nabídku, že bude moci studovat dál, když otevřeně vyjádří nesouhlas s otcovými názory, ale tuto nabídku pochopitelně odmítl. Na začátku osmdesátých let si vzal Martin za manželku vysokoškolačku Martu Frišovou, dceru Eduarda Friše, bolševického poslance a šéfredaktora komunistické „Pravdy“ z přelomu 40. a 50.let. Jeho bývalá vysoká pozice a zásluhy ale Martě nebyly nic platné – v době normalizace byl totiž považován za „pravicového oportunistu“, takže když se dcera navíc přivdala do disidentské rodiny, nemohla pracovat v oboru a dělala tlumočnici. Tuto životní alternativu, která ji vlastně připravila o běžnou kariéru, ale, jak později tvrdila, měla mnohem raději, neboť pro ni byla prý velmi inspirativní. V roce 1984 se Šimečkovým narodil syn Michal.

Martin Šimečka od roku 1980 publikoval v různých samizdatových časopisech (Obsah, Kontakt, Fragment-K) a edicích (Petlice, Fragment-K), přičemž inspiraci ke psaní nemusel nikde hledat – byl jí život sám, život svobodomyslného člověka v nesvobodné společnosti, život outsidera, člověka na okraji, pohybujícího se v absurdním systému, který se ho snaží nějak usurpovat, drtit. Izolace, osamělost a výlučnost. Toto téma se stalo signifikantním pro většinu Šimečkovy tvorby. V roce 1981 napsal svoji první prózu, která se jmenovala „Vojenská knížka“ a byla pochopitelně realizována jako samizdat. I jeho další prózy byly šířeny neoficiálně – jednalo se o dílka „Výpověď“ (1982) a „Žabí rok“ (1983, dva roky na to vyšel v exilovém nakladatelství Index). V roce 1984 následoval esej „Světelná znamení: Nad otcovými dopisy z vězení“ (1984), který vyšel oficiálně až po sametové revoluci (1991). V polovině osmdesátých let Martin editoval „Navrávačky“ spisovatele Dominika Tatarky, které následně vyšly v roce 1988 v zahraničí.

Klikněte pro větší obrázekUž před polovinou osmdesátých let se Šimečka stal společně s Jánem Budajem a Tomášem Petřivým jednou z hlavních postav mladého slovenského uměleckého undergroundu. V osmdesátém sedmém se mezi lidmi objevila další Martinova samizdatová próza, sbírka tří novel „Džin“, autografický příběh syna politicky pronásledovaných rodičů, a jeho dospíváni v 70. letech. I tato knížka vyšla oficiálně v devadesátém roce – později byla přeložena do více jazyků a mohla být tak čtena též v Maďarsku, Francii a USA. V roce 1988 se protrhly ledy i doma v Československu, když se na pultech knihkupectví objevil „Žabí rok“ – za něj dostal Šimečka Cenu Jiřího Ortena. Také tento soubor jeho raných povídek vyšel později v Británii, USA a ve Francii.

Rok 1989 vtáhl Martina M. Šimečku do opravdového politického života: zejména v listopadových a polistopadových dnech a týdnech se stal se jedním z nejaktivnějších členů hnutí Verejnosť proti násiliu, což byla slovenská obdoba českého Občanského fóra. Také jeho otec Milan, věčně pronásledovaný estébáky, se zapojil do běžné politiky a zároveň se dočkal určitého zadostiučinění – stal se předsedou Rady konzultantů presidenta Václava Havla. Stejně jako OF i VPN vyhrálo v červnu ´90 jasně volby, ale už tehdy Martin viděl ve slovenské politice některé negativní proudy (zejména ty nacionální), dle nichž v některých varovných komentářích v podstatě předpověděl budoucí rozpad Československa. Jeho celkovou skepsi možná také navýšila smrt jeho otce Milana.

V roce 1990 Martin Šimečka politiku opustil, založil s manželkou nakladatelství Archa a stal se jeho vedoucím, Marta dělala editorku. Zároveň se připravoval i na rozdělení Československa, neboť tušil, že v jeho východní polovině nastanou krušné časy. Což se také potvrdilo. K moci se na již samostatném Slovensku dostal na vlně nacionalismu se vezoucí populista Mečiar a bráno politickým pohledem Šimečka vždy považoval mečiarovskou nacionalistickou politiku z let 1993-98 za horší režim než ten bolševický.

Klikněte pro větší obrázekVe čtyřiadevadesátém byl Martin M. Šimečka oceněn za „Žabí rok“ cenou Los Angeles Times Book. V roce 1997 se stal šéfredaktorem týdeníku Dominofórum, do něhož psala i manželka Marta (pod dívčím jménem Marta Frišová). V téže době vyšel jeho „Záujem“, román s autobiografickými prvky, rok na to se na trhu objevil soubor „Hľadanie obáv“ což byl výběr Šimečkových publicistických textů a úvah. Od osmadevadesátého pak přispíval jako publicista do periodik Smena, Národná obroda, Kultúrny život, Slovenské pohľady, Literární noviny, Respekt, Listy, Gazeta Wyborcza, Liber atd. V roce 1999 skončil v Dominofóru a stal se šéfredaktorem deníku Sme, v němž vydržel až do roku 2006, kdy pro ideový spor s vydavatelem a politické tlaky na funkci abdikoval. Poté byl v letech 2006–2008 šéfredaktorem Respektu. Následně v témže periodiku dělal editora.

Jeho syn Michal pracoval v letech 2011–2014 jako akreditovaný asistent poslanců v Bruselu, nyní je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Takže na závěr: pokud bychom neoficiální umělecké aktivity mladých lidí na Slovensku 70. a 80. let nazvali undergroundem, Martin M. Šimečka rozhodně patří k jeho nehlavnějším představitelům.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu