Výjimečná postava české kultury Milan Knížák, který v těchto dnech oslaví 80. narozeniny, založil v šedesátých letech kapelu, jejíž členové hráli mimo jiné na sirény či motorku. Režie J. Chytilová

Jako kdyby přistáli Marťani

Výtvarník a hudebník Milan Knížák má na předloktí vytetovaný nápis Aktual, jako něco, co bylo jen jeho, co by mu při zatčení nemohli vzít. A v polovině 60. let ho zatýkali pořád. Moc z něj v podstatě udělala politickou figuru. Přitom Knížák neměl zájem o nějaký politický protest, ze začátku mu šlo jen o obrodu života. To až komunistický režim z něj udělal nepřítele státu, zejména proto, že ho chtěl jako nepřítele mít. Knížák měl prostě vliv na mladé lidi, kupříkladu nebýt jeho skupiny Aktual, nikdy by nevznikly ani další kapely jako DG 307, The Hever & Vaselina Band nebo zejména Umělá hmota.

Aktual ovšem nebyl jen hudebním uskupením, ještě před založením kapely začínal na poli výtvarného umění.

Bylo to asi tak: po návratu z vojny, na začátku šedesátých let, Milan Knížák zjistil, že výtvarné umění se po dobu jeho nepřítomnosti posunulo směrem k abstraktní strukturální malbě, Knížákovi v ní ale chyběl člověk, jeho přítomnost, proto do svých obrazů začal přidávat reálné věci, objekty, které by jeho přítomnost alespoň naznačily. S dalšími přáteli založil v roce 1964 skupinu aktuálního umění Aktual – udělaly se první akce a došlo k vydávání samizdatového časopisu Aktuální umění.Tím to všechno začalo.

Co bylo v šedesátém čtvrtém roce aktuální? „Vězeňské hladovky, spisy K. Maye, noční toulky, sebevražda zrezivělou žiletkou, tři mušketýři, říjnová revoluce, nápis AKTUAL vytetovaný předloktí,“ píše se na obálce prvního čísla samizdatu.

Pamětník oněch časů Petr Bělický vzpomíná, jak se stal s kamarády aktivním členem Aktualu: „Viděli jsme, že, tady se něco děje, že se proti tý nudě toho komunismu, něco vzrušujícího připravuje.“ Knížák rozesílal členům domů zásilky s různými objekty, jako třeba obrovský hřebík s instrukcí „zatluč ho, kam chceš“. Veřejnost ovšem znala spíše Knížákovu Demonstraci jednoho: leže na ulici vedle cedule s nápisem „prosím kolemjdoucí aby, pokud možno, při procházení kolem tohoto místa kokrhali“, četl knihu a vytrhával z ní listy, poté vstal a vše spálil a uklidil. Z objektů patří k těm nejznámějším vystavovaná stará postel s vycpaným pytlem a nápisem „Smrt starce“. Díky těmto akcím se Milan Knížák stal členem amerického Fluxu, mezinárodního hnutí výtvarníků, skladatelů a designérů, stavějícího se proti dosavadnímu pojetí a nahlížení na umění. Důležitý zde byl více názor a postoj, nežli umělcovo dílo, visící kdesi v galerii, a základními prvky byly happeningy, umění akce, instalace v otevřeném prostředí, performance, vize, prožitek.

Kvůli zvýšené pozornosti ze strany policie se Milan Knížák odstěhoval do Mariánských Lázní, kde vznikla kapela Aktual, pro kterou Knížák napsal texty a skládal hudbu. „Hudba Aktualu byla na jedný straně jednoduchá, ale na druhý složitá, jako ta hudba, poněvadž tam sice bylo málo akordů a jednoduchý akordy, ale na druhé straně ale jasná rytmická struktura. Takže ta hudba zdánlivě jednoduchá byla docela složitá. Směsice direktivnosti, jasnosti, přesnosti, a na tý druhý straně zmatku, anarchie a podivností. To byly dvě struktury, které se překrývaly, a v tom byla magie Aktualu. A samozřejmě text.

Dřívější Knížákovo výtvarné působení se projevilo i v kapele. Koncerty pojal Aktual jako umělecké happeningy, od upravené scény až po zvláštní zvukové efekty, nedílnou součástí byl hudebník hrající na sudy naplněné rozbitým sklem, další vydával zvuky túrováním motorky. Koncerty skupiny byly pro všechny zúčastněné dodnes nezapomenutelným zážitkem. Kupříkladu nejlepší koncert Aktualu se odehrával v malé prádelně, takže část návštěvníků musela zůstat za dveřmi, kvůli jinému fanoušci dveře vylomili. Ve druhé polovině roku 1968 odjel Knížák do USA, tam pobyl dvě léta a v roce 1970 se zase vrátil. A znovu obnovil Aktual – nezapomenutelnými koncerty byly ten s Plastiky v pražském Music f Clubu a také další v Holubíně u Tachova, který fotograf Petr Prokeš zachytil na filmový pás. V roce 1972 se kapela nicméně rozpadla, protože dle Milana za prvé „byla blbá doba – kdo se mnou byl, měl problém“ a navíc ho už nebavilo opakovat stále znovu totéž a chtěl směřovat více k „vážné“ hudbě.

Když bylo v době normalizace zahájeno propagandistické tažení proti kapele Plastic People a vlasáčům z jejího okruhu, tak noviny, aby ukázaly, jak vulgární a hrozní jsou, zveřejňovaly místo písní Plastiků právě texty Aktualu. Knížák si vždycky stěžoval a žádal redakci o tiskovou opravu, s důvodem, že to jsou jeho písně.

Milan Knížák se vždy vymezoval nejen vůči vládnoucímu establishmentu, ale i proti samotnému českému undergroundu, kterému vytýkal konvenčnost, strnulost a dogmatičnost. Dle undergroundového badatele Františka „Čuňase“ Stárka je „Knížák pro řadu lidí nepřípustnej, neoblíbenej…, protože je příliš svůj. Nikdy jsem u něj nezaregistroval nějakej vyhraněnej politickej názor, ale levicový a liberální media ho nenáviděj, protože má vždycky odvahu bejt jinej.“

Stopáž52 minut
Rok výroby 2012
 ST AD HD
ŽánrDokument