Fenomén Underground

Vždy o krok napřed

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jiří Němec „Starej“

Klikněte pro větší obrázek Katolický intelektuál, filosof, publicista, editor, překladatel, klinický psycholog a jeden z iniciátorů Charty 77 Jiří Němec se narodil v roce 1932 v Praze v rodině drážního elektroinženýra a právničky. Měl také sestru a byl též vnukem nakladatele Františka Borového a prasynovcem literárního vědce a překladatele Otokara Fischera. O čtyři roky později než on se narodil jeho bratranec Jan Němec, v šedesátých letech slavný režisér české nové vlny.

Jiří Němec již od dětství chodil do křesťanské větve skautu, takže se v podstatě pohyboval mezi katolickými kněžími, což na jeho další vývoj mělo značný vliv. Maturoval v roce 1951 a poté – jak ukládala tehdejší zvyklost – rok pobýval coby dělník v pracovním procesu: dělal v jedné pražské autoopravně. Zároveň denně stíhal chodit do univerzitní knihovny, kde studoval, chodil po antikvariátech, sháněl se po nedostupných knihách. Na podzim 1952 začal studovat medicínu, ale brzy přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor klinická psychologie. Navštěvoval také soukromé semináře profesora Jana Patočky (kde potkal podobně orientovaného, generačního souputníka a doživotního přítele Ladislava Hejdánka) a zúčastňoval se i literárních katolických kroužků – velký vliv na něj měla četba Nového zákona, děl Tomáše Akvinského a filosofa Gabriela Marcela.

Na fakultě se pak seznámil se studentkou Danou Valtrovou (studující stejný obor), která se později stala jeho ženou – svatbu měli v létě 1955. O rok později se jim narodila dcera Markéta a v padesátém sedmém další dcera Jana. V tom čase bydleli Němcovi v Košířích Na Hřebenkách.

Jiří promoval v osmapadesátém a poté začal pracovat ve Foniatrické laboratoři 1. lékařské fakulty UK v Praze na Karlově náměstí (později známé jako Foniatrická klinika), kde byla na částečný úvazek zaměstnána i jeho žena Dana. Na konci padesátých a začátku šedesátých let se Němcovým postupně narodily i další děti: Pavla, Ondřej, David a Veronika.

Jiří Němec už v té době překládal, psal kritické texty a popularizační články týkající se zejména těch autorů, kteří u nás knižně nevycházeli. Od roku 1963 organizoval (společně s Ladislavem Hejdánkem a Václavem Freiem) tzv. Ekumenický seminář v Jirchářích zaštítěný Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou v Praze. Těchto přednášek se jako lektoři kromě zmíněného tria zúčastňovali ještě například J. Sokol, J. Dus, J. Trojan, K. Trusina, M. Machovec, později i J. Patočka a další. Seminář se „stal od roku 1963 do počátku let sedmdesátých jedinečnou (a první zcela veřejnou, i když ne jedinou) platformou svobodného náboženského, filosofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu“. (Robert Krumphanzl).

Od poloviny šedesátých let pak Němec spolupracoval (psaní, překlady, editace) s časopisem Tvář, což byla v podstatě jakási literární a kritická revue, zabývající se tabuizovanými tématy i autory. Němec překládal filosofy Heideggera a Foucalta, prosazoval texty Ladislava Klímy, Josefa Floriana či Jakuba Demla. Kromě Němce do časopisu přispívali třeba Emanuel Mandler, Ladislav Hejdánek, Jiří Gruša, Zbyněk Hejda, Václav Havel, Andrej Stankovič a jiní. V té době Jiří s rodinou již bydleli ve větším bytě na Vinohradech v Benešovské, a tak u něho měli tito „čtvrtečníci“ svá intelektuální soaré. Životnost časopisu Tvář byla bohužel velmi krátká – vycházel jen v období 1964–1965 a pak ještě v letech 1968–69.

V pětašedesátém se Jiří Němec octl i ve filmu, když si zahrál jednu z hlavních rolí v díle svého bratrance, režiséra Jana Němce „O slavnosti a hostech“.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1968 se Jiří podílel na přípravách a vzniku „Díla koncilové obnovy“ sdružení usilujícího o uvedení myšlenek druhého vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve a přiblížení křesťanství současnému člověku (mj. prosazovalo i obsazení biskupství a farností bez zásahu komunistických tajemníků a svobodné vyučování náboženství, a také deklarovalo otevřenou spolupráci všech křesťanských církví a společností).

V téže době (1968) byl na krátkém studijním pobytu v Rakousku a po svém příjezdu se seznámil s Ivanem Jirousem a jeho přáteli. V devětašedesátém pak navštívil svůj první rockový koncert – jednalo se o skupinu Plastic People of the Universe, která vystupovala v Music f Clubu. V souvislosti s rockem a kluby, je třeba říci, že Jiří Němec se pochopitelně nevyhýbal ani společenským radovánkám, sezením, při nichž alkohol tekl proudem – nakonec v šedesátých i později v sedmdesátých letech letech byl členem několika stolních společností, kupříkladu Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Též se vzpomíná i na dva podniky ležící kdysi přímo proti sobě ve Spálené ulici: U Šupů a U Ježíška – v nichž obou byl Jiří Němec štamgastem. Kdy se mu začalo říkat „Starej“, není známo (dle různých indicií to vymyslel Eugen Brikcius, ale čert tomu věř). Rozhodně u něj ale ta přezdívka nemá nic společného se stářím (mnozí z těch, s kterými se stýkal, byli starší než on), spíše znamená cosi jako „respekt“ nebo „úctu“. Což vychází z jeho silného postavení mezi intelektuály v té době – jeho publikační, přednášková a ediční činnost, orientovaná k aktivnímu, křesťanskému životu ve společnosti, měla jak v šedesátých, tak i v první polovině sedmdesátých let velmi významný vliv.

V roce 1969 se Němcovi přestěhovali – konečně – do magického bytu v Ječné 7 na Praze 2. A tato adresa se stala jednou z nejhlavnějších pro všechny intelektuály, umělce, křesťansky založené lidi a samozřejmě i vlasaté androše, v čele s Jirousem. V té době Jiří, stále opojen kratičkým závanem svobody, vnitřně tuto povýšil na nejdůležitější aspekt bytí; začal chodit s Magorovou manželkou Věrou Jirousovou a z jejich vztahu se narodil syn Tobiáš. Na druhé straně – tento jeho nonkonformní styl života, do něj aplikovaná nadměrná míra svobody, a také kritika církve z pozice věřícího měly za důsledek to, že se od něj řada jeho katolických přátel postupně odvracela – připadal jim už příliš provokující a až příliš extrémní. Filosofka Květa Neradová o Němcově přístupu k životu říká: „Byl přesvědčen o tom, že člověk má postupovat a chovat se tak, jak mu to přikazuje jeho svědomí, a nenechávat si při tom otevřená žádná zadní vrátka. Byla to taková ta odvaha, charakterizovaná určitými skoky do neznáma.“

V sedmdesátých letech Němcovy vztahy s undergroundem ještě zesílily a byt v Ječné 7 se stal útočištěm všech androšských mániček. Kupříkladu Jirous u něj nějaký čas bydlel, baskytarista PPU Mejla Hlavsa chodil s jeho dcerou Janou, jíž si později vzal, v bytě koncertovala Umělá hmota a jiní umělci. A Jiří taktéž organizoval soukromé přednášky o filosofii, křesťanství a o literatuře.

V roce 1976 během soudu s Plastic People byli Němec společně s Václavem Havlem prvními, kdo se postavil za jejich svobodu. Stali se jedněmi z iniciátorů Charty 77, podíleli se na jejím textu a byli i jedněmi z prvních, kteří ji podepsali (stejně jako Jiřího žena Dana). Díky tomu byl Jiří Němec vyhozen ze zaměstnání ve Foniatrické klinice, takže si musel najít jinou práci – ovšem nikoliv v oboru, který vystudoval. A tak začal dělat nočního hlídače. Tlak Moci se ale nezastavil jen u zaměstnání. Jiří Němec byl zároveň – a vlastně s celou rodinou – neustále sledován, hlídán, byt v Ječné byl odposloucháván, telefon napíchnutý. StB na něj měla pifku už od konce padesátých let a idea o jeho likvidaci ji nikdy neopustila. Když po revoluci jeho dcera Jana nahlédla do spisů, které o jejím otci estébáci vedli, našla v nich prý poznámku: „Rozvést, rozchlastat, rozložit a vystěhovat.“

Klikněte pro větší obrázek V roce 1978 patřil Jiří Němec mezi jedny z prvních členů VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), iniciativy vzniklé z podnětu historika Jana Tesaře. Přispíval i do nově vzniklého undergroundového časopisu Vokno – jeho neznámější prací je rozsáhlý esej „Nové šance svobody“ (1979). Z praktických důvodů musel často publikovat pod pseudonymy (např. Florestan, Jerzy Newiadomski), jinak se podepisoval též šifrou „jin“. V květnu 1979 byl i s manželkou Danou vzat do vazby – oba za své aktivity ve VONSu. Společně s nimi putovali do vězení i další lidé z disentu: Otka Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý a Petr Uhl. V tzv. Procesu s VONSem strávil Jiří Němec 7 měsíců ve vazbě bez soudu. Krátce byla zavřena i manželka Dana, která ale byla odsouzena na dva roky podmíněně. Jiřího dopisy, které z vězení psal rodině, jsou dnes známy jako „Dopisy z Ruzyně“ (a společně s esejem „Nové šance svobody“ pak nedávno vyšly i knižně).

Posléze ho StB zařadila do programu akce Asanace a snažila se ho vystěhovat ze země. Bohužel tento teror Moci se na něm začal postupně podepisovat, neboť se stále častěji začal uchylovat k alkoholu. Navíc se ve třiaosmdesátém s manželkou Danou se rozvedl. Do vídeňského exilu pak nedobrovolně odešel na podzim roku 1983. V tom čase napsal (s pomocí dalšího emigranta a člena VONSu, psychologa a filosofa Martina Hyblera) knihu „Únos Európy“ (1983), jakési divertimento k filosofii dějin, jež interpretuje fenomén dějin pomocí antického mýtu. V Rakousku pak začal pracovat v Institut für die Wissenschaften vom Menschen (Ústav pro vědy o člověku), podílel se na vydávání Patočkových vybraných spisů (spolu s Davidem Součkem) v němčině a taktéž na jeho biografii. V roce 1987 získal ve Vídni titul doktora filosofie. Udržoval styky s československými emigranty – kupříkladu Jiří psal a editoval texty v exilovém časopise Páternoster. Přes volnost a svobodu psaní (a také nové manželství) se ve Vídni ale necítil šťasten – byl vytržen z českého prostředí, jež znal, strádal na duši a toto strádání si léčil, jak jinak, než alkoholem a prášky. Také se podruhé rozvedl.

Do Prahy se Jiří Němec vrátil z exilu na začátku roku 1990. Hned po návratu začal vést Ústav humanitních studií na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel filozofii a etiku. Zároveň stále publikoval a editoval (například uspořádal soubor esejů „Zkušenost smrti“ německého filosofa P.L. Landsberga, vyšly jeho překlady Teilharda de Chabdin a H.D. Gadamera, a konečně vyšel jeho překlad Heideggerova textu „O pravdě a bytí“). Od roku 1993 byl zaměstnán ve filosofickém ústavu Akademie věd ČR, ale postupující vážná nemoc ho posléze upoutala na lůžko.

Jiří Němec zemřel obklopen svou rodinou v říjnu 2001.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu