Fenomén Underground

Umění bez galerií

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 4  
Sdílet
| Poslat odkaz

Eugen Brikcius

Klikněte pro větší obrázekVýtvarník, básník, prozaik, esejista, mystifikátor a filosof Eugen Brikcius se narodil v roce 1942 ve středostavovské rodině Eugena a Věry Brikciusových, s bydlištěm v Praze na Královských Vinohradech. Má o pět let mladšího bratra Jiřího.

Již v dětství byl rozpoznán výtvarný talent juniorův, takže se Eugen ještě během základní školy učil malovat u akademických malířů Františka Ketzka a Juliuse Horna. Jeho děd-zahradník ho navíc vodil po různých výstavách obrazů. V chlapeckém věku se Eugen věnoval životu junáckému u ilegálních vodních skautů, kteří se scházeli v Podolí v klubovně Yacht klubu. Už během studentských let na gymnasiu se ovšem zajímal o filosofii, četl různé filosofické spisy, soukromě se zabýval scholastikou a Tomášem Akvinským. Toto vyšlo najevo a jelikož měl navíc otce zrovna ve vězení, již před maturitou (v roce 1959) bylo Eugenovi sděleno, že nedostane doporučení ke studiu na VŠ. Po závěrečném eksamenu byl tak nucen pracovat v dělnických povoláních: jako přidavač u zedníků v Horních Počernicích, jako řidič vozíku na Wilsonově nádraží, jako pomocný dělník ve skladu podniku Textil v Rybné.

V první polovině šedesátých let se začal zajímat o poezii, ponejvíce milostnou a lyrickou, nicméně stále pročítal filosofické (a teologické) spisy a pravidelně navštěvoval známý přednáškový Ekumenický seminář v Jirchářích, pořádaný lidmi jako Jiří Němec, Ladislav Hejdánek, Václav Frei či Jan Sokol. Jelikož se doba pozvolna „uvolňovala“, v letech 1966–1968 mohl Brikcius dálkově studoval filosofii a sociologii na Filosofické fakultě University Karlovy. Polepšil si i v zaměstnání – začal pracovat ve Výzkumném ústavu matematických strojů (dnes bychom řekli computerů, ale tehdy to tak nevypadalo). A zároveň v něm sílilo nadšení z „vyložených umělců“ našeho i světového sportu (zejména určitých fotbalistů, hokejistů, basketbalistů a komentátorů), které se později kladně promítlo do díla.

V té době ale Brikcius proslul zejména tím, že začal pořádat happeningy – koncepčně připravené, provokující události, v nichž je divák vtažen tvůrcem do akce, tudíž se podílí na jejich uměleckém provedení. Jedním z prvních byl mystifikační projekt „Střešní zahrady“ o hledání pražských střešních zahrad, dalším pak happeningová rekonstrukce Zenónovy aporie „Achilleus a želva“, z níž jest známo, že bájný rek nemůže želvu nikdy dohonit. Ta se konala v šestašedesátém na Hradčanech před letohrádkem královny Anny.

V květnu 1967 pak Brikcius připravil další, téměř pre-land-artový happening „Zátiší s pivem“ na pražské Kampě – akce byla sice zakončena policejním zásahem, ale nikdo při něm nebyl zatím zatčen (remake „Zátiší“ proběhl za asistence televizních kamer na Kampě v roce 1991). Dalším happeningem bylo ovšem „Díkůvzdání“ nebo také „Chlebové mystérium“ (červen 1967), kdy na pokyn tvůrce lidé přišli s chleby do Kolowratské zahrady (v historických análech se obvykle uvádí Ledeburská, ale to víte - anály) pod Pražským Hradem. A z těch kulatých pecnů chleba skládali mystickou pyramidu k nohám bohyně, která seděla na barokním oblouku; pod ní postupně vyrůstala ona mystická chlebová pyramida. A závěr happeningu? Policejní: Brikcius se ocitl v cele zadržení v Konviktské ulici. Cela byla umístěna v přízemní místnosti, přičemž vysoko položeným okénkem svítilo slunce, jehož stín se pohyboval po zdi protilehlého dvorku. Zadržený ale nesměl mít u sebe žádnou pomůcku, kterou by mohl stín zmapovat. Někde zde se zrodil nápad k pozdější land-artové akci „Sluneční hodiny“. Eugena nakonec odsoudili za „urážku citů pracujícího lidu“ – dostal tři měsíce podmíněně na jeden rok, naštěstí byl při odvolání díky dobrozdání odborných teoretiků v čele s Jindřichem Chalupeckým ihned osvobozen (I u Díkůvzdání proběhl remake akce – a to opět za asistence TV kamer v roce 1992 ve Fürstenberské zahradě). Nejspíš přes nějaký úřední lapsus se v době odsouzení v létě sedmašedesátého Brikcius (společně s matkou) v létě sedmašedesátého podíval do Londýna, kde poskytl rozhovor pro Sunday Times a na následné tiskovce hovořil na téma happeningy v Československu. Po příjezdu kupodivu nebyl zatčen.

Klikněte pro větší obrázekNa konci roku 1967 Chalupecký učinil Brikcia svým spolupracovníkem ve vedení Špálovy galerie na Národní třídě. Nutno podotknout, že galerie se sice díky výše zmíněnému tandemu dostala na piedestal hlavního centra tuzemského moderního umění, ovšem zároveň se nejnižší patro této stalo Eugenovou noclehárnou, kam si vodil abonentky erotických kratochvílí. V únoru osmašedesátého pak připravil další mystifikační akci, tzv. nepravou svatbu, která se ovšem umělci poněkud vymkla z rukou – překvapený nečekaný tchán dceru ztřískal a zamkl doma, takže se nepravá svatba nekonala. Další akcí byla na Staromáku provedená tzv. „Smith-Novak-Event“ s rozházením spousty pohlednic adresovaných různým britským Smithovým s výzvou pohlednicového pozdravu všem pražským Novákům, jejichž adresy měli z telefonního seznamu dopsat náhodní kolemjdoucí.

V srpnu ´68 do ČSSR vtrhl Rus-okupant se svými spoluokupantskými bratry, a Eugen se rozhodl navštívit zahraničí. V září toho roku tak odjel s přítelkyní Duňou opět do Velké Británie, kde začal studoval filosofii na University College v Londýně. V knize „Můj nejlepší ze všech možných životů“ ovšem píše: „Dlouhodobý výlet do Londýna jsem chápal jako uměleckou stáž spojenou s víceméně předstíraným studiem filosofie. To, co jsem studoval, jsem už uměl. Bylo to vlastně ‚cvičení‘, jak jsem začal říkat svým dost nešťastně nazvaným happeningům.“ V Londýně napsal Brikcius svůj první větší anglický básnický opus „Fresh Water Music“ (Sladkovodní hudba), který se až na úvodní sloku nezachoval. Zároveň poslal do Prahy svůj esej o happeningu, který později vyšel v časopise „Sešity“ (1969). V témže roce si v Londýně vzal Duňu za manželku.

V létě 1970 po návratu z Londýna Brikcius konečně koncept land-artové akce „Sluneční hodiny“ provedl v praxi – v lomu poblíž Roztok u Prahy (autor ovšem své akce v přírodě nenazýval land-artem, nýbrž uměleckými pikniky či symbolickým hodováním). Celé to nafotila fotografka Helena Pospíšilová. V témže roce ale Brikcius s happeningy (land-artem) na dlouhých dvacet let skončil a začal se věnovat múzám literárním. Také se stal členem známé Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu ředitelů Karla Nepraše a Jana Steklíka. Živil se jako výtvarník ve svobodném povolání, přivydělával si jako figurant v geofyzikálním výzkumu a zároveň působil na Slovensku jako externí lektor kurzů angličtiny, takže vždy na čtrnáct dní v měsíci odjížděl učit do Bratislavy. Mezitím hojně pobýval v restauracích a na mejdanech Křížovnické školy, přičemž legenda praví, že dle jedné z myšlenkových škol (Brikciusovy) prý dokonce vymyslel přezdívky „Starej“ Jiřímu Němcovi a „Magor“ Ivanu Jirousovi. Brikciovy styky s rodinou Němcových a s undergroundem pak trvaly po celá sedmdesátá léta.

S připomenutím Jirouse se ale dostáváme k příhodě, která pro Eugena skončila kriminálem. V roce 1973 čtveřice Jirous-Brikcius-Jaroslav Kořán-Jiří Daníček dorazila již notně podroušená do hostince v Trojické ulici, v němž Magor s překladatelem Kořánem začali pět sokolskou píseň s pozměněným textem, posílajícím „Rusy-vrahy do pekel, kam patří.“ A jeden místní vysloužilý estébák na ně zavolal policajty. Za zpívání „pobuřující písně, hanobící Sovětský svaz“ – dostali všichni 10 měsíců natvrdo, a Brikcius po odvolání 8, neboť píseň nezpíval, neznaje jejího textu. V kriminále se jal studovat latinský jazyk, v němž později začal psát i své básně, kterých bylo na tucty.

V letech 1974–77 Brikcius překládal z angličtiny vědecké knihy pro vnitřní potřebu manželské poradny v Bratislavě. V tom čase se také rozvedl s Duňou, což řešil navazováním dalších vztahů s opačným pohlavím. V roce 1976 se mu narodil syn František (pozdější významný český violoncellista). Eugen v té době pracoval jako měřič vody u Vodních zdrojů a k tomuto účelu vyfasoval maringotku, v níž přebýval a samozřejmě psal. A překládal z angličtiny. Na konci šestasedmdesátého podepsal Chartu 77. V dalších letech otvíral výstavy výtvarníkům, třeba Ellen Jílemnické či svému kamarádovi malíři Janu Šafránkovi. V roce 1978 se mu ze vztahu s dívkou Irenou narodila dcera Anna („Aňa“, pozdější významná česká violoncellistka, s bratrem Františkem založila Duo Brikcius).

Klikněte pro větší obrázekVe stejné době vyšly Eugenovy latinské verše v samizdatových sbírkách „Versa optimissima“ (Verše nejoptimálnější), „Pulvillum sub culum pone“ (Polštář pod prdel si dej), v roce 1979 „Minus est plus“ (Méně je více) a „Post cibum omne animal triste“ (Po jídle každý tvor je smutný). Dále vyšly v samizdatu sbírky: „Nuda in cactum“ (Holou na kaktus) a „Circum venit baculum“ (Chodí pešek okolo). Ještě v devětasedmdesátém byla v půdním bytě Pavla Brunnhofera uspořádána podzemní mystifikační výstava Brikciových dětských kreseb, kterou autor doplnil dalšími „svými“ obrazy, které ovšem tajně vytvořili malíři Jiří Načeradský a Otakar Slavík. K výstavě Eugen napsal anglicko-latinský mýdlový muzikál „Hello Fellow/Ave Clave“, jehož úryvky nacvičili a zahráli Plastic People. Akce byla ovšem prozrazena, a Brikcius s některými dalšími účastníky zadržen.

Státní bezpečnost na něj postupně vyvíjela tlak a tak Eugen Brikcius emigroval v lednu 1980 do Rakouska. Napřed se po cestách Itálií (kde se naučil italsky) rozhodl odjet do Londýna, což se ovšem ukázalo kvůli vízům jako problematické. Vrátil se tedy do Rakous a jednal s britskou stranou, přičemž argumentoval tím, že by rád ukončil své londýnské studium. Mezitím cestoval po Francii, po Švýcarsku, setkával se s ostatními emigranty (třeba svými rodiči, Sváťou Karáskem, Dášou Eisnerovou, Karlem Machálkem-Zlínem a dalšími). Vízum mu bylo uděleno až v polovině jedenaosmdesátého, takže mohl konečně dokončit svá londýnská studia, což učinil v roce 1982 disertační prací „The Ontological Argument“ neboli ontologickým důkazem existence Boží. Mezitím si v Londýně opatřil velšskou přítelkyni, s níž navštěvoval umělecké galerie a putyky. Nakonec se vše zkomplikovalo, a Brikcius se na konci roku 1982 vrátil do Vídně. Tam se zamiloval do dívky Zuzany, také chartistky a čerstvé emigrantky, kterou bolševik též přinutil odejít z Československa. Zuzanu si Eugen nakonec vzal v létě 1984 za ženu, o rok později se jim narodil syn Eugen. A všichni získali rakouské občanství.

Zpočátku Brikcius ve Vídni nepracoval, později dělal tlumočníka na imigračním úřadě. A vypomáhal Zbyňkovi Benýškovi při vydávání umělecké revue Paternoster. Často také chodil na fotbal (na Rapid Vídeň), kde se seznámil se slovutným českým plejerem Antonínem Panenkou. Vedle Tondy Páni se stal jeho oblíbeným sportovcem ještě americký basketbalista Magic Johnson. Psal též pohádky pro děti, které mu vycházely i v tuzemsku, jen je musel podepisovat mladý autor Zdeněk Cibulka.

I přes politické změny v Československu Eugen Brikcius stále žil s manželkou Zuzanou a synem Eugenem ve Vídni (a vlastně tam žije dodnes), často však jezdil do Prahy, do níž se z Vídně vrátili jeho rodiče. Od roku 1990 pak v našem hlavním městě pořádal další happeningy – většinou šlo o remake jeho akcí z 60. let. A samozřejmě mu vycházely jeho práce: v 1991 to byla kniha „Vyložení umělci aneb Kunsthistorické pohádky“, o rok později „Sebraný spis“ (eseje, básně, povídky, rozhovory, názory jiných na něj), ve třiadevadesátém pak dvě práce, „Poslyšte osobo“ a „Cadus rotundus“ (Sud kulatý), obsahující latinské básně v překladu Pavla Šruta a české Šrutovy básně v Brikciově překladu do latiny. Při prezentaci knihy Brikcius opět využil služeb svého oblíbeného hráče Antonína Panenky, jenž kopal míč ze střechy pražského paláce Dunaj přes Národní třídu.

Z prací po roce 2000 je možné uvést třeba „Eugeniální verše“, pak televizní seriál ČT „Sny Eugena Brikciuse“, který umělec vzápětí vydal v knižní podobě pod nepřekvapivým názvem „Sny Eugena Brikciuse“ (2001), dále povídky „Spanilá jízda a jiné prózy“, či sbírky „Z milosti těla“ (2008, milostné verše) a „Mesón El Centro“ 2010, Hospoda v centru). V roce 2011 utrpěl těžký infarkt, ale od tvorby ho to neodradilo, spíše naopak. V roce 2012 vyšla jeho filosofická autobiografie „Můj nejlepší z možných životů“, o rok později sebrané spisy „A tělo se stalo slovem“.

Eugen Brikcius je členem mezinárodního PEN klubu a jeho tvůrčí duch stále neumdlévá. Přejme mu tedy, aby neumdléval co nejdéle.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu