Pavlovův reflex ovlivňuje natáčení v zoologických zahradách

„Abychom mohli natočit zvířata podle našich představ, to znamená být jim co nejblíž, nejlépe z očí do očí a ne přes mříže, skla a zídky, museli jsme se přizpůsobit jejich časům krmení. V tu chvíli je totiž zvířatům jedno, jestli tam je nebo není kamera. Třeba natáčení u supů. Ti dostávají nažrat jen jednou týdně, konkrétně v sobotu kolem jedenácté. My jsme tam byli v deset a bylo evidentní, že vědí, že přijde člověk a dá jim žrádlo, že se těší, a taky proto k nám přišli blíž,“ říká Markéta Nešlehová, režisérka dílu o zlínské zoologické zahradě.

„A platí to u všech zvířat. Mají naučený určitý rituál, vědí, kdy je ten správný čas. My jsme na to byli připraveni, vlastně jsme byli přímo u toho, proto se nám povedlo natočit zvířata zblízka. A je to vlastně nejjednodušší cesta jak to udělat tak, aby byli všichni spokojeni: režisér, kameraman, zvíře. A štáb se prostě musí podřídit. Nemůže si říct po několika hodinách: teď si dáme pauzičku. Musí se přizpůsobit hladovým zvířatům.“

„V tomto díle uvidíme žirafy a jejich krásné dlouhé ušlechtilé krky, lachtany, supy, klokany, zebry, nosorožce a jiná zvířata. U nosorožců, tam jsem opravdu ustupovala od hrazení. Tam jsem měla strach, co se těm nosorožčím slečnám honí v hlavě, klidně bysme mohli být napíchnuti na ten jejich obrovský roh. Tam jsem asi měla největší respekt, ale jinak jsem měla pocit, že když budeme dostatečně klidní, jako že jsme byli, tak že nám ta zvířata vyjdou vstříc. A největším překvapením bylo zjištění, že supi, o které se ve Zlíně starají, jsou vlastně krásní ptáci. Působí důstojně. Takovým rytířským dojmem,“ dodává Markéta Nešlehová.

Taťána Reková

Respekt na „place“

Za domácími zvířaty z celého světa se náš štáb vydal tentokrát. Ne že by objížděl různé kontinenty naší planety, stačilo vyrazit na návštěvu do Vyškova. A při natáčení například zjistili, že kohouti a slepice mohou být krásnější než papoušci…

„Zaměření celé této zoologické zahrady je na domestikovaná domácí zvířata, která pomáhají lidem,“ říká Markéta Nešlehová, režisérka pořadu Ze Zoo do Zoo. „Seznámili jsme se s kravičkou Eliškou, s velbloudicí, která se momentálně učí, že bude nosit děti, a taky jsme natočili lemury, kteří si jednou klidně odkráčeli na nedalekou poštu. Jsou to prostě tuláci, jak jsme při rozhovoru s ošetřovatelem, zjistili.“

Ve Vyškově mají i pštrosy. Při jejich natáčení byl celý štáb ve střehu. Prostě respekt před zvířetem s velkým tělem, malou hlavou, avízovanou agresivitou, obrovskou sílou a rychlým během. „Vlastně nevíš, co od nich můžeš čekat. Sotva se k nim přiblížíš, už tě chce kopnout,“ říká režisérka a její slova potvrzuje i kameraman, který se přesto snažil dostat se k pštrosům co nejblíže. Naopak přítomnosti ostravského štábu využili ošetřovatelé při uklízení pštrosího prostoru. Normálně by zvířata před úklidem zahnali, ale protože jich takto bylo víc, nebáli se napadení a v klidu dělali svou práci. A pštrosi? Pochopili, stáhli se na jedno místo a vše pozorovali. Ovšem co si ve své malé hlavě představovali a na co mysleli, to raději nechtějme vědět.

Taťána Reková

Rozhovory s tvůrci