Rozhovor s Anetou Langerovou

Co vás na postavě básnířky Anny Barkové nejvíc zaujalo, když jste si poprvé přečetla scénář?

Zaujal mě její bohatý vnitřní svět, díky kterému přežila všechny hrůzy té doby.

Co vás přesvědčilo, abyste tuto výzvu z jiné „branže“ přijala?

Přesvědčila mě sama režisérka Marta Nováková. Nejdříve mě oslovila, abych do filmu nazpívala „lágerní odrhovačku“, a to v ruském jazyce. Už tehdy jsem pochopila, že pokud nabídku přijmu, nebude to vůbec lehký úkol, jelikož rusky neumím ani slovo, ale toužila jsem to alespoň zkusit, protože se mi líbil jak scénář filmu, tak píseň, tak i příběh Anny Barkové. Jen co jsem přislíbila, že píseň nazpívám, přišla Marta s „báječným nápadem“ mě do filmu i obsadit. Zpočátku jsem se smála, říkala jsem jí, že to nepřipadá v úvahu. Nejsem herečka, neumím hrát, co bych pak dělala ve filmu. Vyslechla jsem si všechny důvody, proč chce obsadit zrovna mě, a snažila jsem se ji pochopit. Marta stále opakovala, že chce do hlavní role neherečku, autentickou osobu, která nebude nic hrát. Načež uplynul rok, během kterého jsem svou účast mnohokrát zpochybnila, ale celá ta věc už se mi dostala tak pod kůži, že mě to začalo lákat. Několikrát jsem se Marty ptala, zda si je jistá, že její představu můžu já, „herecké dřevo“ naplnit. Vždy odpověděla velmi přesvědčivě, že ano. Za tu dobu jsem k Martě získala velkou důvěru, a tak jsem to zdlouhavé rozhodování ukončila svým souhlasem.

Jak jste se na svůj velmi náročný herecký debut připravovala?

Když zpívám, vžívám se do různých příběhů, abych mohla svým výrazem zprostředkovat lidem hlavní emoci písně. Stejně tak se snažím vcítit se do postavy Anny Barkové. Zkouším s Martou různé části scénáře, natáčíme si je a pak detailně rozebíráme. Obdivuju práci opravdových herců, je to velmi náročné povolání, zejména když mají vedle sebe nějakého neherce. A tak pevně věřím, že Marta ví, co dělá, a v duchu se modlím, aby to dopadlo dobře a abych jí a ostatním film nezkazila.

Co vám běželo hlavou, když Vám Marta roli nabídla a proč jste tu nabídku přijala?

Hlavou mi proběhla jednoduchá věta, že režisérka Marta Nováková blouzní. Nikdy jsem ve filmu nehrála, ani jsem to neměla v plánu, snažila jsem se jí to vymluvit, ale přiznám se, že ve mně postupně rostla zvědavost, jestli bych takovou úlohu vůbec zvládla a jaké to je, hrát ve filmu. Byla to výzva a ty mám ráda. Nicméně mou zvědavost by bohatě uspokojila i nějaká vedlejší role. Marta mě po čase přesvědčila, že ví, co dělá, a tak jsem jí začala důvěřovat a nechala se vést. Byl to však dlouhý proces, než jsem řekla definitivně ano.

Čím je vám ta role a i osobnost Anny Barkovové blízká?

Když jsme s Martou procházely scénář, tak jsem si Annu dokázala představit v popsaných situacích, které odráží Anin postoj k životu, k lidem kolem a také k její tvorbě. Oslovila mě zejména tím, jakým způsobem a za jakou cenu dokázala hájit své názory a svou tvorbu, která reflektovala tehdejší nelehkou dobu. Byla za to také krutě potrestána.

Jak vzpomínáte na samotné natáčení?

Na natáčení nikdy nezapomenu. Byl to pro mě výjimečný zážitek. Když se natáčelo, vždy vládla skvělá atmosféra, a to zejména díky Martě. Mám pocit, že jsme se všichni stále smáli. Byly i těžší chvíle, ale bez nich by to bylo asi divné. Nejraději vzpomínám na první natáčení, plazila jsem se ve vaťáku a ve velmi „slušivé“ paruce hlubokým sněhem, pusou otrhávala zmrzlé brusinky z jednotlivých keříků a ještě jsem se k tomu měla tvářit, že jsem šťastná.

Co bylo nejobtížnější a s čím naopak jste měla nejméně „starostí“?

Nejobtížnější pro mě bylo rozpoznat krátce po každém natáčení, zda jsem víc Aneta nebo Anna. Neumím měnit role a následně se s přehledem vrátit do své hlavy, sama k sobě. Také mě zpočátku svazovalo vědomí, že nemám zkušenosti, bála jsem se, že budu celý štáb stále zdržovat, než něco pochopím a dokážu zahrát. Ostatní se vždy dalo nějak zvládnout, opět díky důvěře k Martě, která mě neustále povzbuzovala, ujišťovala a vedla.

Kdyby přišla další nabídka na roli ve filmu - i od někoho dalšího - brala byste? Popř. Plánujete pokračovat v herectví?

K nabídkám přistupuju jednoduše, buď mi to dává nějaký smysl, nebo ne. Ať se to týká hudby nebo čehokoliv jiného. Nad filmem nepřemýšlím, jako nad něčím, co by mělo provázet můj život. Kdyby však přišla nějaká nabídka na roli ve filmu, asi ji hned neodmítnu, musela bych však důvěřovat samotnému tvůrci, příběhu, také tomu, že mám co nabídnout, a to je složité. Do herectví se nehrnu. Hlavní je hudba, tam se cítím dobře.

Koncertování a hraní ve filmu je v zásadě obojí jakési „ukazování se, vystavování“ veřejnosti, kritickému hodnocení apod. Samozřejmě je to odlišné, ale v čem pro Vás je ten hlavní rozdíl, pokud tedy je?

Hlavní rozdíl je v tom, že ve filmu musím hrát nějakou roli, kdežto když zpívám, jsem na pódiu a před lidmi sama za sebe, jsem to já, a to mi je mnohem příjemnější.

Proč by lidé dle vašeho názoru měli na 8 hlav šílenství jít do kina?

Lidé by tento film měli vidět už jen proto, že jeho téma je stále aktuální. Je jedno, že je jiná doba, stále se podle mě děje to samé, jen v jiné formě a intenzitě. Utlačování, nesvoboda, zastrašování, manipulace… Samotná Anna Barkovová je pro mě symbolem odvážného člověka, autora. Ve své tvorbě dokáže čelit tvrdé realitě, pojmenovávat věci tak, jak je doopravdy vidí kolem sebe, a to i přes neustálou hrozbu, že ji to možná bude stát i život. Například ještě nedávno probíhal v Rusku soudní proces s kapelou Pussy Riot. Členky této kapely byly dva roky vězněny v pracovním táboře. Je zkrátka dobré, být stále obezřetný. Film 8 hlav šílenství je výjimečný nejen svým obsahem, ale i zpracováním, které není ve zdejších vodách běžné.

Rozhovory