Rozhovor s dramaturgyní Janou Škopkovou

Kdo je autorem nápadu na „Pološero“ a jak dlouhá byla cesta k realizaci tohoto pořadu?

Publicistice se věnuji desítky let, a když jsem přišla do České televize, dostalo Centrum publicistiku a dokumentu za úkol přijít s novými pořady. A jsem ráda, že se mi podařilo prosadit formát v duchu „velké publicistiky“. Nechtěla jsem, aby nový pořad konkuroval investigativní publicistice Reportérů ČT, a proto se Pološero pohybuje na rozhraní publicistiky a dokumentu. Objevují se v něm reportéři, ale točí ho režiséři, kteří se věnují dokumentům. Zatím jsme vyrobili nebo vyrábíme prvních dvacet dílů a uvidíme, jak se bude divákům líbit.

V čem je tento cyklus oproti předcházejícím formátům České televize jiný?

Liší se především v tom, že vychází z konkrétních lidských příběhů. V každém dílu se objeví tři až čtyři příběhy, které se na určitý problém dívají z různých stran. Pološero má hlavní hrdiny, zatímco odborníci stojí spíše v pozadí. Chtěli jsme, aby byl pořad divácky atraktivní, a proto jsme ho postavili právě na příbězích. Ty se navíc snažíme mezi sebou proplétat, což je složité a opravdu není jednoduché najít tvůrce, kteří jsou schopni takový formát točit. Neotevíráme a nepopisujeme konkrétní kauzy, spíše se snažíme ukázat, co lidem vzala nebo přinesla určitá životní situace. Jak ji prožívají a jak je poznamenala. Nadstavbou každého dílu je pak analytický závěr – divákům povíme, kolika lidí v Česku se problém týká, jak je u nás právně ošetřen nebo jak to vypadá v jiných evropských zemích.

A počítáte s aktivním zapojením diváka do „Pološera“?

Pořad bude mít svoje webové stránky, kde bude samozřejmě prostor i pro divácké postřehy. A pokud se bude pořad líbit, počítáme s tím, že budeme další díly točit i na základě podnětů diváka.

Kterým tématům se bude cyklus věnovat?

První díl jsme věnovali šikaně, následují prostituce, cela předběžného zadržení a nepovedené lékařské zákroky. Z dalších témat zmíním třeba drogy, týrané děti nebo odebírání dětí kvůli chudobě. Pološero ale nebude jenom o „těžkých“ a vážných tématech – máme i vtipně natočený díl o snílcích a vizionářích nebo sledujeme fenomén síly myšlenky.

S jakými ambicemi pouštíte „Pološero“ na televizní obrazovky“?

Podle mě je tento pořad typickým veřejnoprávním formátem. Sleduje zásadní společenská témata a snaží se lidem ukázat, že i problémy, které se zdají být nepřekonatelnými, mají svá řešení. Diváka zavedeme i do míst, kam se běžně nepodívá, a zároveň mu dáme možnost, aby si udělal obrázek o tom, jak daný problém vypadal třeba před dvaceti lety. Budu spokojená, když zaujme vyšší procento lidí, kteří zrovna budou sedět u televize. Nejde o miliony diváků, ale spíš o to, aby se Pološero stalo oblíbeným pořadem České televize.

Co je na dosavadní přípravě a výrobě tohoto projektu nejobtížnější?

Pokud budu mluvit za sebe, tak je to především nedostatek času. Pološero je pro mě práce navíc. Jako šéfdramaturg Centra publicistiky a dokumentu dohlížím na výrobu více než 2 400 premiérových hodin ročně. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji – na Pološeru se podílím dramaturgicky, namlouvám komentáře a moderuji ho – a všechno to dělám ráda.

Zůstane „Pološero“ jednorázovým projektem?

Jak už jsem říkala, bude záležet především na tom, jak ho přijmou diváci. Každopádně bychom chtěli točit dál. A třeba se časem urodí i nějaká spolupráce s některým z dalších programů České televize.