2. dubna 2011

Celovečerní snímek s rozpočtem, který nepřesahuje tři průměrné platy. Přitom ale překvapivě vyzrálý debut s působivou atmosférou, skvělou kamerou i slušnými hereckými výkony. To vše platí o filmu Normalis. Grafik a amatérský režisér Jan Wolf jej natáčel s přáteli po víkendech celých pět let.
Hlavní hrdinkou filmu je mladá režisérka, která sama natáčí vytoužený film. Cestu jí zkříží rok 1968, proměna filmového průmyslu a osudový muž. U dobového retra kladl Wolf mimořádný důkaz na propracovanou vizualitu a styl, takže se nevyhne srovnání s filmy nové vlny šedesátých let.
Jedinou známější tváří, která se na plátně mihne, je Anna Polívková. Film vytvořený z čistého entuziasmu, ani není určen pro distribuci, zájem už přesto projevila artová kina i festivaly. Světovou premiéru před mezinárodním publikem měl na Febiofestu. A líbil se.

Na konci března odstartovala v pražském kině Světozor akce Cinema Studies, která vždy v úterý večer až do dvacátého čtvrtého května nabídne přednášky a projekce filmových profesionálů. Diváci se seznámí se základními filmovými profesemi, s principy realizace hraného filmu a dokumentu. Dozví se více o režijní práci s herci či o filmové kritice. První večer proběhl pod vedením producenta Pavla Strnada, který je podepsán pod hranými snímky Štěstí či Protektor nebo dokumenty René a Katka. Zasvěcen byl vzniku filmu, hledání scénáře a producentské dramaturgii.

Maratón stovek projekcí přinesl v uplynulém týdnu již osmnáctý Febiofest. V dnešním Filmkompasu Vás provedeme první polovinou přehlídky, za její druhou částí se ohledneme v dalším vydání. V rámci pocty osobnostem světové kinematografie přivítal letos festival kameramana Edwarda Lachmana, spolupracovníka řady nezávislých režisérů. Lachman nasnímal i životopis Boba Dylana v režii Toda Haynese. Film je unikátní tím, jak otevřeně přiznává nemožnost přímočaře zachytit tak osobitou postavu. Písničkářův vývoj ztvárnilo pět různých herců v silně stylizovaných příbězích, vizuálně inspirovaných slavnými dobovými snímky.
Lachman v Praze mluvil i o vztahu kameramana a režiséra a přiznal, že zatímco v Evropě bývá obrazová skladba považována za výtvarné umění, v Americe připomíná natáčení spíš výrobní linku.
Íránský režisér Rafi Pitts uvedl na Febiofestu drama Lovec. Je to příběh o mladém muži, kterému policisté během volebních nepokojů v Íránu zastřelí ženu a dceru. Ali, jehož ztvárnil sám režisér, se rozhodne pomstít. Snímek o politických poměrech uvnitř země, která vsazuje filmaře do vězení, uzamknul hranice i samotnému Pitssovi. Do vlasti se bude moct vrátit až, když se něco změní, stejně jako jeho film. V zemi je sedmdesát procent populace mladší třiceti let. Film zamýšlí režisér i jako varování právě pro tuto mladou generaci.
Politicky uvědomělá angažovanost je vlastní i titulu mexické provenience Chicogrande. Historický western o mexickém Robinu Hoodovi popisuje sice temné období historie země. Paralely se současným Mexikem jsou ale nasnadě. Hrdina filmu PanchoVilla je víc než kontroverzní postavou. Začínal jako zloděj krav a kriminálník, později se však projevil coby skvělý válečný stratég i politický lídr se silným sociálním cítěním. Za dva roky v čele státu Chihuahua založil víc škol, než tam následně vzniklo za celé století poté.
Febiofest připravil i mini přehlídku mexické kinematografie, v níž vedle sebe postavil klasika a mentora Felipe Cazalse s jeho Chicogrande a režiséry střední i mladé generace.
Okřídlenou cenu Kristián, která už stojí na poličce například Romana Polanského, Wima Wenderse nebo Alana Parkera, si letos z Febiofestu odnesl režisér Fridrik Thór Fridriksson. Pořadatelé věnovali multitalentovanému islandskému tvůrci samostatnou průřezovou retrospektivu, která premiérově uvedla i jeho poslední film.

Natočit film o umírání a nemoci jako svéráznou komedii zcela odpovídá stylu miláčka českých artových kin, islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona. Zatímco v Andělech všehomíra s nadsázkou zkoumal rozpad osobnosti způsobený schizofrenií, u filmu Mama Gogo hledáček zacílil na Alzhaimrovu chorobu. Řada konkrétních scén je autobiografických, s nemocí totiž zápasila i režisérova matka. Sám se tedy musel vyrovnávat s bolestnými situacemi způsobenými ztrátou paměti blízkého člověka. Lidé trpící Alzhaimerem potkává taky řada nehod, nemohou třeba trefit domů… Fridrikssonovi se kolem ústředního tématu podařilo navrstvit několik dalších dějových linek. Film vypráví o vztahu dospělých dětí a stárnoucích rodičů, je to ale taky satira filmového průmyslu i parodie ostrých hochů z bankovního sektoru, kteří ostrovní stát doslova položili na lopatky.
Pro české diváky je zajímavé, že na střihu spolupracoval i český dokumentarista Tomáš Potočný. K Fridrikssonovi se dostal náhodně v rámci školní stáže a nejprve na filmu pracoval jako asistent kamery.
Fantasy Sucker Punch je určena věčným klukům každého věku, kteří volný čas věnují počítačovým hrám. Jejich estetikou, dynamikou i obsahem je film výrazně ovlivněn. Příběh o sirotě unikající z temné reality do snů je pouhou spojnicí spektakulárních akčních scén. Jedna přestřelka střídá druhou a obsazené modelky bez sebemenšího hereckého talentu jsou oděny víc než spoře.
Režisér Wes Craven se po odmlce vrací k hororu. A to příběhem o uhořelém vrahovy, který se mstí reinkarnován v těle vlastního syna. Zatímco v sérii Vřískot Craven divákům sebejistě brnkal na nervy, novinka průrazností vražedné dýky rozhodně nedisponuje. Děj je předvídatelný, krev okatě digitální a místo obratné gradace napětí vás čeká marné psychologizování.

Ikona westernu Sergio Leone nosil prý námět na film Tenkrát v Americe v hlavě celý život, připravoval jej pak dvanáct let. Výsledkem je monumentální čtyřhodinový opus, který se stal klasikou a referenčním filmem gangsterského žánru stejně jako Coppolův Kmotr. Leone absorboval všechna žánrová pravidla a přizpůsobil je svému vidění. Nechybí hypnotická hudba jeho dvorního skladatele Ennia Morriconeho i typické dlouhé záběry. V údobí několika desítek let sleduje Leone osudy čtyř přátel, kteří si vybrali život mimo zákon. Žádné schematické charaktery či žánrová klišé tu ale nenajdete. Děj staví Leone hlavně na emocích, které hrdinové prožívají. Od problémů dospívajících chuligánů až po melancholii mužů na konci života. Leone se mohl opřít o excelentní herectví představitelů ústřední čtyřky.

Milovníci tvorby hongk- kongského režiséra Wong Kar Waie by měli v sobotu v noci povinně usednou k obrazovkám. Česká televize vysílá jeho film Na východě ďábel, na západě jed, který lze stručně popsat přívlastky jako básnění celuloidem. I na Wonga Kar Waie nadstandardně estetizovaný milostný příběh čerpá z románů o potulných šermířích, kteří mezi bitvami vzpomínají na osudové lásky. Režisér snímek natáčel několik let a uvedl ho poprvé v roce 1994. Přesto má film v popisu rok výroby 2008. Film odráží taky atmosféru z předání Hongkongu Číně v době natáčení. Stejně jako hrdinní bojovníci v historickém snímku stáli obyvatelé najednou tváří v tvář okolnostem, které nemohli ovlivnit.
Režisér divákovi nic neulehčuje, musíte vynaložit značnou pozornost, abyste se zorientovali v ději. Odměnou vnímavým divákům jsou obrazové orgie a hotová symfonie pohybu na téma bojových scén. Na východě ďábel, na západě jed, vysílá česká televize v sobotu 2. dubna, na ČT2, čtyřicet minut před půlnocí.

Tradiční svátek českého filmu Finále Plzeň se letos odehraje od sedmnáctého do třiadvacátého dubna v Měšťanské besedě v Plzni. V soutěži o Zlatého ledňáčka se utkají současné domácí snímky hrané i dokumentární pod vedením porot v čele s operní pěvkyní Soňou Červenou a dokumentaristkou Drahomírou Vihanovou. Pro filmaře je určen Panel připravovaných projektů. V sekci Báječní lidé s klikou diváky opět čekají archivní snímky jubilantů, například režiséra Gustava Machatého, herce a režiséra Hugo Hase či herce Jana Kačera.