Kdo je Alois Denemarek (2010)

Málo z těch, kteří se osudových chvil dotkli na vlastní kůži, mají své příběhy snadné a přímočaré. Jejich povahy či předurčení většinou znovu a znovu v průběhu podivného 20. století vedly k osudovým zlomům či ranám. Jejich dramatické osudy šly nevysvětlitelnými cestami. Psali svými životy scénáře dokumentárních příběhů tak neuvěřitelné, že na poli tvorby dramatické by jim nikdo neuvěřil. Jedním z těch velmi typických je pan Alois Denemarek.

Klikněte pro větší obrázek Pocházel z vesnice, ve které se narodil Jan Kubiš. Chodili spolu do školy, rodiny se znaly, přátelily, hospodařily spolu na svých polích. Honza byl trochu starší, respektovaný přirozenou autoritou i vzděláním na vojenské škole. Lojzík byl právě na vojně, když Němci okupovali republiku, prošel mobilizací i potupnou demobilizací. Za tři měsíce byli všichni propuštěni a on se vrátil do rodných Vilémovic. Setkal se tu i s Honzou Kubišem, který právě hledal parťáky pro odchod do ciziny. Alois Denemarek si ale nedokázal představit, že by opustil hospodářství a nechal rodiče samotné na statku. Honza to měl jinak, byl profesionální voják, a tak se alespoň dohodli na tajném hesle, kdyby náhodou…

Vznik protektorátu přirozeně zrodil domácí odboj. Navazovaly se kontakty, pracovalo se živelně, mnohdy naivně. Byla to mnohde spíše vnitřní potřeba vyjádření nesouhlasu se situací a odporu k okupantům. Na jižní Moravě působilo několik velmi aktivních skupin. Přirozeně hledaly spojení s odbojem zahraničním. Jednoho dne se doma objevil Honza Kubiš s poraněným Františkem Pospíšilem ze skupiny Bivouac. Nechal parašutistu v péči svých nejbližších sousedů a zmizel do Prahy.

Pospíšil nebyl vůbec začátečníkem v protektorátním ilegalismu. Měl za sebou už své křesty ohněm. Prostřílel se z obklíčení v Brně, kde byl na útěku raněn. Rozhodně však se nevzdával, udržoval spojení, jen se potřeboval dát dohromady. Bratr Aloise Denemarka se o Pospíšila, který bydlel u jeho rodičů v úkrytu na půdě, staral a celá rodina mu pomáhala.

Klikněte pro větší obrázek Pak ale přišla opravdová válka. Došlo ke známému útoku na zastupujícího říšského protektora v Kobylisích. Heydrich byl raněn a celé protektorátní vedení rozpoutalo peklo při hledání strůjců atentátu. Gestapo horečně pátralo ve dne i v noci. Alois Denemarek se v době nejhlubšího teroru vydal do Prahy pro instrukce co dál s ukrytým druhem. Setkal se s Honzem (jak mu říkali) v parku, u Národního muzea. Bylo to v době, kdy se sedm parašutistů již ukrývalo v kryptě Cyrilometodějského chrámu. Honza jasně rozhodl, že na transport Pospíšila do Prahy není v tuto dobu pomyšlení, a vydal se zpátky za svými druhy. Byla to dost možná poslední schůzka s civilistou, kterou některý z hrdinů boje v Resslově ulici uskutečnil.

Boj v Resslově ulici na sebe nedal dlouho čekat. Jan Kubiš zahynul následkem zranění na kůru chrámu. Když gestapo přijelo do jeho rodné vsi zatýkat jeho rodinu, zastavilo jedno z vozidel přímo před statkem Denemarkových. Vojáci čekali na upřesnění adresy Kubišových. Auto stálo snad deset metrů od vejminku, ve kterém Lojzík v tom okamžiku střihal Pospíšila, aby mu změnil podobu.

Honzova rodina byla pozatýkána až do čtvrtého kolena. Další osudy Kubišových jsou všeobecně známy. Pro Denemarkovi přišlo gestapo až po roce, když dopadlo Pospíšila. Bratr byl odsouzen k smrti, rodiče zahynuli v koncentračních táborech. Jen sám Lojzík záhadnou cestou vyváznul. Byl v té době čerstvě ženatý a následoval manželku do její rodné vsi. Nebyl dosud přihlášen, ani se zatím nepřevedlo věno. V tomto pololegálním zmatku se mu podařilo dočkat konce války.

Klikněte pro větší obrázek Hned s osvobozením se Alois Denemarek stal vůdčí osobností celé vesnice. Založil zde zemědělské družstvo, nakoupil stroje, stal se starostou. Podařilo se mu zdejší hospodaření povznést do stavu takové prosperity, že výnosy stačily i na strašlivé odvody soukromých zemědělců socialistickému státu. Jeho přirozená autorita a schopnosti byly pochopitelně trnem v oku novému režimu. Netrvalo dlouho a byl obviněn z kuplířství. Do posudku mu dokonce napsali, že napomáhal gestapu proti vlastní rodině a že napomohl k dopadení atentátníků na Heydricha… Od socialistických soudů vedla cesta přes kriminál k PTP.

Když se Alois Denemarek vrátil ze se své již třetí vojenské služby, měl v kapse 26 korun a vlastnil několik slepic. Měl zákaz pobytu v rodné obci. Ze zbořeniště nedaleko Znojma vystavěl pro svou rodinu nový dům a okolí zkultivoval na zahradu, která rodinu částečně živila. Časem založil vinici a postavil sklep, který se mu stal vedle přivýdělku také určitou společenskou rehabilitací.

Osud si však ještě musel vybrat svou poslední daň. Ke třem dcerám po návratu z komunistických „zařízení“ ještě přibyla čtvrtá, nejmladší a nejoblíbenější. Když dorostla, stala se obětí maniaka, jenž za brutální vraždu skončil za mřížemi na dobu kratší, než jakou žádal komunistický režim pro otce zavražděné.

Těžko se žije se vzpomínkami na život „tak pestrý“. Jedna dcera emigrovala do Kanady hned po invazi spojeneckých vojsk, druhá se vdala do Rakouska, třetí se o otce stará a čtvrtou připomínají jen fotografie ze starých alb.

Klikněte pro větší obrázek Navzdory svým dvaadevadesáti letům se Alois Denemarek stále o berličce pohybuje po své zahradě. V jeho sklepě je posledních několik demižonů vína z vlastního vinohradu. Letošní sezóna byla první bez sklizně. Došly síly, mládí nemá vůli, sedláci vymírají. Zůstávají vzpomínky a snímky.

Pan Denemarek je životním založením optimista, i když bilance minulosti vede ke smutku. Ve svých dvaadevadesáti letech se dočkal doby, ve které velké ideály, s nimiž vyrůstal, stojí jaksi mimo veřejný zájem. Pojem sedlák, ke kterému byl vychován a nakonec i uvržen do komunistického lágru, je reliktem minulosti. Také čest, hrdinství a úcta k národním hodnotám, to jsou pojmy chápány jako trpěná povinná školní četba…