Rozhovor s Terezou Boučkovou

Scénář filmu Zemský ráj to napohled je zjevně inspirován vaším životem – rozhodně to poznají všichni, kdo četli vaše knížky. Ale i tam jste konkrétní postavy otce, matky, sourozenců a přátel skryla pod smyšlená, nebo spíše imaginární, jména. Ani ve filmovém příběhu není zřejmé, nakolik se filmové postavy liší od svých předobrazů. Můžete k tomu dát divákům nějaký klíč?

Scénář je skutečně inspirován tím, co jsem prožila, a tedy i prózou Indiánský běh. Ale není to ani životopis, ani dokument. Je to zcela subjektivní záznam paměti mého srdce se silnou tvůrčí licencí, žádná objektivní pravda. Každý, kdo prožil dobu po roce 68, tu hlubokou beznaděj, která vypadala, že tu bude navěky, si v tom filmu jistě najde momenty, které budou s jeho životem silně rezonovat. Zoufalství z okupace, šílenou radost, když jsme porazili Rusy při hokeji, vyhazovy z práce poté, co se naplno rozjel proces normalizace, mstu režimu na dětech, když je nebrali pro názory rodičů na školu, ale i manželské a partnerské sbližování, hádky, rozchody… Děti, které se v tom snažily vyznat a samozřejmě to vše nějak prožívaly, chvílemi docela vyhroceně. A ten, kdo měl to štěstí, že tu dobu nezažil, ať se nechá vést příběhem. Myslím, že funguje i bez výkladu doby a poukazování na konkrétní lidi, živé předobrazy. A jestli si chce divák nutně někoho do filmu dosadit? Ať dosazuje, ať hádá, ať si je jistý, ať to všechno ví anebo ať se splete… Každý je někdo a my všichni zároveň.

Ve vaší zatím poslední vydané knize Rok kohouta jsme mohli sledovat peripetie vzniku scénáře filmu Zemský ráj to napohled. Je z ní cítit vaše velká skepse, zda se podaří projekt vůbec realizovat…

Ano, zrovna, když jsem úplně přestala věřit, že film podle scénáře Zemského ráje vznikne a smířila se s tím, ujal se látky producent Viktor Schwarcz a začaly se dít věci!

Zemský ráj je příběhem matky a jejích dvou dcer, jejichž osudy do značné míry determinuje mužský svět „velké politiky“. Ale je to taky obraz pokřivené doby, která mnoha lidem zničila život. Shodly jste se s Irenou na tom, nakolik má být příběh humorně nadsazený a nakolik vážně dramatický?

Scénář byl od začátku daný. Byl to právě ten balanc mezi humorem, ironií a tragikou. Přála jsem si, aby to Irena ve filmu naplnila. Věřím, že se to povedlo.

Jak jste s režisérkou spolupracovaly v průběhu realizace projektu. Konzultovaly jste výběr hereckých představitelů, případně úpravy dialogů?

Byla to, myslím, velmi dobrá spolupráce, která ctila profesi té druhé.

Obě jste známé coby velmi výrazné osobnosti, s vyhraněným pohledem na svět, film nevyjímaje. Jak takový tvůrčí dialog mezi vámi vypadal?

My jsme totiž skvělé ženské! Náš dialog byl zrovna takový.

Jak se vám film líbí?

Film je samozřejmě jiný, než byly mé představy, protože mé představy nebyly konkrétní. Konečná podoba je snad taková, o jaké jsem snila: člověk se směje a je mu do breku.

Váš scénář líčí prostředí disentu z poněkud jiné stránky, než jsme byli zvyklí – z té ryze osobní. Jste zvědavá, co filmu řeknou ti vaši blízcí z rodiny i přátelé, kdož se i za cizími jmény poznají?

Moji blízcí a přátelé mají dobrý trénink. Nepochybuju, že film ocení. Já jsem ráda, že právě k výročí pádu totality vznikl tenhle lidský, osobní film. Připomíná, jaké drobné i velké nespravedlnosti se tehdy děly a jak málo stačilo, aby se obyčejný člověk zamotal do dějin a stal se jejich hrdinou. A jak být hrdinou neznamená být bez slabostí a chyb. Mám velkou radost z toho, že náš film ukazuje živé lidi.