V ten den, v ten okamžik...
Klikněte pro větší obrázek Televizní vysílač Kojál stojí v Drahanské vysočině ve výšce 600 metrů nad mořem, měří 340 metrů. Byl dokončen v roce 1958. Na svůj den D si musel počkat přesně o deset let později. V čase, kdy se lámaly československé dějiny...
Klikněte pro větší obrázek Byl 21. srpen 1968. Před polednem odjíždí z brněnského studia Československé televize přenosový vůz a míří na Kojál. Ve čtrnáct hodin odtud promluví do éteru redaktor Lubomír Popelka a informuje diváky o situaci v Brně a celé zemi. V tu dobu už většina televizních vysílačů mlčí, studia jsou obsazena vojsky Varšavské smlouvy. ,,Popelka řekl: ,Nedá se nic dělat, musíme vypálit ven,‘ a tak se nás pár domluvilo, vzali jsme přenosový vůz a odjeli na Kojál...,“ popisuje po čtyřiceti letech situaci jeden z aktérů, bývalý televizní technik František Zouhar. Ten byl u všech dalších vysílání Svobodné Československé televize, jak tehdy nazvali aktéři svůj program. Aby se vyhnuli odhalení, vysílač vypnuli vždy, když se přiblížila okupační helikoptéra. Večer, krátce předtím, než helikoptéra na Kojálu vysadila sovětské vojáky, vysílač pracovníci televize opustili. Ještě před tím ale stačil redaktor Lubomír Popelka odvysílat výzvu světovému společenství a OSN o pomoc Československu. Naléhavý apel zachytila vídeňská ORF, nahrála a vyslala dál do světa.
Klikněte pro větší obrázek Po návratu zpět do Brna boj televizních techniků o éter neskončil. Technici zřídili nové improvizované vysílací pracoviště a studio v budově Akademie věd. Odtud se jim podařilo udržet vysílání po dobu dalších plných pěti dnů. Po celou dobu televizní štáby točily reportáže, rozhovory a tajnými kanály doručovaly obrazové informace na vysílací pracoviště. V ulicích měst se stále ještě vedl boj o moc, v éteru souběžně boj o duši národa. Média, která teprve nedávno, v časech „pražského jara“, procitla ze spánku, se pochopitelně nechtěla vzdát nově získané svobody. Situace ale svobodnému vysílání nepřála. Televize musela nakonec pozice v centru Brna opustit a nastěhovat se do lesů vojenského výcvikového prostoru nedaleko Vyškova. Za pomoci armády tu zřídila třetí a poslední vysílací pracoviště v řídicí věži dělostřelecké střelnice. Odtud ještě jednou letí do éteru svobodné a necenzurované vysílání...
A pak je konec. 28. srpna na výzvu vlády přenos končí. Sedm dní dokázali brněnští televizní technici, kameramani a redaktoři informovat veřejnost o dění v zemi. Kojál byl vysílačem, který vydržel nejdéle. Přesto, že byl obsazen ruskou armádou, vysílal dál. Málo známé hrdinství pracovníků brněnského studia patří beze sporu mezi nejsvětlejší okamžiky historie Československé a České televize.
Text Jiří Moc
Foto archiv ČT, František Zouhar
Převzato z týdeníku ČT+