Rozhovor se scenáristkou a režisérkou Mariou Procházkovou
Jak dlouho se psal scénář?
Líbí se mi už ta formulace otázky, je totiž dost přesná – scénář se psal s přestávkami asi rok a trošku si žil vlastním životem, jak už to scénáře (a příběhy vůbec) dělají. Štěkal, dokud se necítil být hotov, a i potom vyžadoval pozornost.
Bylo těžké najít dětské herce?
Bylo! Ale povedlo se to, takže zpětně mi připadá, že to vlastně drama nebylo. Ale měli jsme štěstí. Během delšího castingu jsme viděli podrobněji asi tři sta dětí, mimo jiné chlapečka, doporučeného naším kameramanem. Chlapeček přišel, líbil se nám, jeho mamince jsme vysvětlili, jaký film připravujeme, že bychom ho chtěli zkusit jako nejlepšího kamaráda klíčové holčičky, a maminka se zmínila, že chlapeček má ve školce opravdu kamarádku, jestli ji nemá přivést také. Samozřejmě jsme souhlasili, i když jsme tomu dávali předem mizivou šanci na úspěch… No a přišla „naše“ Terezka.
A jak probíhalo obsazování dospělých rolí?
Trochu snadněji. Především šlo o ústřední trojúhelník maminky (Jitky Čvančarové) a dvou „tatínků“. Potřebovali jsme silnou, zajímavou ženu, která bude středobodem toho dětského světa, protože ústřední zápletka filmu se točí právě kolem ní. V dětském světě jsou to rozhodnutí a osudy dospělých, které formují a ovlivňují svět jejich dětí… Nehledali jsme vřelý „prototyp“ maminky, ale ženu, silnou osobnost, která už svou přítomností ovlivňuje vše kolem sebe. Není v tom manipulativnost, ale kouzlo osobnosti. Navíc jsem si přála tmavovlásku, které uvěříme, že je „operní pěvkyně na mateřské dovolené“, takže když jsem zjistila, že Jitka kromě herecké jistoty zvládne ještě zazpívat naživo árii, bylo rozhodnuto. K tomu dva muži jejího života, tak rozdílní, jak to půjde, a přitom uvěřitelní ve vzájemné přitažlivosti. A ještě manipulativní babička-dáma… křehká Jana Krausová, se kterou jsme se znaly již ze Žraloka, byla umocněním ženského elementu filmu. Skládali jsme varianty obsazení jako puzzle, ale jakmile nás napadla Jitka, poskládala se skládačka snadno.
Jak probíhalo natáčení s dětskými herci?
Museli jsme se trošku víc, než je při natáčení obvyklé, přizpůsobovat denním dobám, tomu, že obvykle děti v noci spíš spí, než natáčejí, takže v jedné „noční“ scéně nám Terezka-Dorotka opravdu spí. Jinak jsme si všímali spíš pozitivních průvodních jevů natáčení s malou holčičkou – ve štábu se mluví méně sprostě a i otrlí velcí osvětlovači mají momenty, kdy je scéna dojme. Přestože bychom si to přáli, film zkrátka není možné točit chronologicky, takže jsme naší holčičce (a dalším dětským hercům) vysvětlovali scény vždy až těsně před jejich natáčením, aby se orientovali v tom, co vlastně děláme. Scénář děti předem neznaly, prožívaly děj po kouskách a poprvé ho uvidí vcelku až na premiéře.
Film je velmi vizuální. Vyžadovalo to nějakou speciální přípravu?
Film je vizuální, protože je hodně o dětských představách, jeho základní přípravou jsme prošli všichni tím, že jsme si prožili dětství… zbytek vyplynul.
Ve filmu se objevují dětské kresby. Malovali je dětští herci sami?
Ano, snažili jsme se, aby dětské projevy byly co nejméně stylizované.
Jak probíhala práce ve střižně, na zvuku a hudbě?
Jednotlivé postprodukční kroky jsou samostatné světy, kdy jsme v tandemu se střihačem, zvukařem, hudebním skladatelem znovu procházeli celý děj a zpřesňovali jeho vyznění. Zatímco natáčení je přenos reality (jakkoli poetické) do záznamu, střih, zvuk a hudba jsou ty doplňující, zpřesňující, ale také zkrášlující fáze filmu. Mám je moc ráda, protože je to znovu intenzivní a mění se vám to pod rukama.