Cíl: Hra
7. 1. 2011
Úžasná laboratoř řízeného chaosu. Výjimečná a strhující atmosféra prostoru společného experimentu v Mánesu, kde zmatek a destruktivita nejsou nijak potlačovány. Unikátní Krystalíza, kolektivní krajina představ, se rozrůstá pod rukama návštěvníků interaktivní expozice s všeříkajícím názvem PLAY. Ta je novým pokračováním celosvětově úspěšného projektu Orbis pictus aneb… Do hry jsou vtaženy děti, dospívající, dospělí i senioři. PLAY totiž staví na imaginaci, fantazii a tvořivosti, kdy dotýkat se exponátů, vstupovat do nich, dotvářet je a hrát si s nimi je nejen dovoleno, ale přímo vyžadovánoOtcové zapomínají děti u hromádek trubek a sami se vrhají na přístroje. Matky odkládají batolata u stroje na kuličky a podléhají nutkání k rukodělným činnostem. Autoři strojů se pohybují mezi lidmi a opravují drobné závady. Věda a umění se dotýkají v experimentu.
Vědecká činnost sestává z hledání, zkoumání, experimentování – stejně jako hra. Albert Einstein svého času prohlásil, že hra je nejlepší forma výzkumu. Hra, anglicky Play, je název nejnovější výstavy Petra Nikla a jeho spolupracovníků v galerii Mánes. Výzkumu se tu věnují návštěvníci všech generací.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: Znám to ze své zkušenosti – když hraju divadlo, nebo když jsem nechal objekty po té hře jenom tak bublat. Lidé, kteří to divadlo sledovali, tak neodešli hned, jako to bývá po potlesku, zavře se opona, ale nahrnuli se k těm věcem, fotili si je a teď se v tom začali šťourat a nechtělo se jim odcházet, tak z toho vznikly tyhle projekty, že mě napadlo, že by nebylo špatné udělat takové instrumentárium, kde se může s věcmi hrát, manipulovat a skrze ně vlastně komunikovat s ostatními.
Play navazuje na předešlé výstavy Petra Nikla, jako byly Hnízda her v Rudolfinu a projekty Orbis Pictus. Všechny tyto akce spojuje výzva návštěvníkovi, aby sám oživil vystavené objekty tím, že si s nimi bude hrát.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: A tohle má pro mě terapeutický účinek, to znamená, že já se obnažuju tím, že odkládám bloky a chovám se spontánně a mám spontánní hovor s tím, kdo tam zrovna je, i když ho třeba vůbec neznám. A tohle je smysl těchto projektů, které mají za sebou už deset let.
Historik Johan Huizinga definoval hru takto: svobodná činnost, vědomě nezávazná, odtažitá od reálného světa, ale zcela pohlcující hráče. Hra je aktivita, při níž nehraje žádnou roli materiální zisk. Pohybuje se v mezích jasných limitů a pravidel, podporuje vytváření sociálních skupin, klubů, tajných spolků, kruhů zasvěcených.
Mojmír Pukl, architekt výstavy: Já jsem se dlouho pokoušel vymyslet nějaký jiný slovo, než je pozitivní stimulace, ale je to asi takový celkový příznivý naladění a výzva k tomu, aby se lidi projevili spontánně, aby se prostě začali spontánně chovat, což myslím, že v celém tom prostoru funguje dost účinně, že se to povedlo a že z toho je radost.
U vzniku nových nápadů, změn směru myšlení, hraje ve vědě stejně jako v umění značnou roli náhoda a improvizace. Proto se práce s nimi musí cvičit, a to nejlépe prostřednictvím hry.
Mojmír Pukl, architekt výstavy: Petr přišel k tomu Mánesu a já jsem do toho šel krátce na to, s tím, že ten Mánes se bude rekonstruovat, čili jsme to chápali, že s tím můžeme zacházet velmi bezprostředně a vlastně zacházet s Mánesem jako se stavbou, že vlastně se výstava do toho Mánesa nasquattuje tím způsobem, jak se dělají squatty. Že se to prostě zabydlí, oživí a nebude se s tím pracovat výstavnickým způsobem.
Mánes nesl stigma 70. let a fondového výtvarnictví. Autoři výstavy Play však chtěli, aby prostor začal dýchat a ukázal vstřícnou tvář. Lidé se tu mají cítit naprosto přirozeně a volně. Dolní patro galerie kromě herny s kavárnou ovládá Spodní proud – část expozice, kde ze tmy vystupují objekty a instalace vytvářející optické iluze, reagující zvukem na pohyb, nebo obrazem na zvuk.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: Kromě nástrojů, které různí umělci, a nejenom umělci, ale i modeláři a pedagogové vytvořili, a které mají daný design a funkci, akorát je každý musí oživit, protože jinak nefungují, tak Krystalíza jsou jenom elementy stavební, jenom materiální prvky, takže tam ten design, to tvarosloví, co vzniká, je jenom od návštěvníků.
Krystalizace umělce fascinuje. Na modelu krystalizace soli Stendhal popsal teorii vzniku lásky, Strindberg v rámci svých fotografických experimentů studoval krystaly ledu i sněhové vločky. V Mánesu měl s krystalizací proběhnout masový experiment.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: My jsme měli dvě možnosti – jestli to bude takový sevřenější workshop řekněme a budou tam na místě věci na slepování, na svazování, lepicí pásky a podobně, a pak by samozřejmě vznikaly tvůrčí objekty, které by nebyly znovu rozdělatelné, a ty by se nám tam jako množily.
Ondřej Janoušek, spoluautor konceptu výstavy: Myslím si, že to mělo fungovat tak, že ty věci budou už držet potom pohromadě a už se k nim budou přidávat další a další a budou tady vznikat jakýsi krystaly, bude to teda Krystalíza, to je vlastně název toho horního prostoru, tak ty krystaly že by vlastně furt rostly, rostly a rostly.
Podle původní představy měl celé tři měsíce vznikat jeden velký polykrystal, postupně vytvářený návštěvníky. Avšak experiment ukázal, že to v praxi není možné.
Ondřej Janoušek, spoluautor konceptu výstavy: Ten koncept vlastně, který Petr vymyslel, je hodně zajímavý, ale jsou tady určitý kritéria, pod kterými moc nefunguje. A to je obrovský množství lidí, které se tady tím prostorem prožene.
Realita byla tedy trochu jiná, než si autoři představovali. Bylo nezbytné každý večer mírně uklidit, aby výstava obdržela alespoň minimální řád a člověk znovu dostal chuť si s předměty pohrát.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: Za víkend se tady přežene lavina lidí, takže proto je nutný jakýsi úklid a utřídění věcí, i když já jsem taky nechtěl, ale minimálně uličky mezi těmi materiály se musí vytvořit, aby se tam vůbec dalo chodit.
Při hraní je postup důležitější než výsledek. Ale i ve vědě je nutné nezdařené pokusy přijmout ne jako prohru, ale jako cenné informace, a experimentovat dál.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: To, co nemá krok zpátky, co se nevrací, nebortí, to je na těch stěnách, protože po těch stěnách se nedá šlapat, takže to se mi líbí, jak se ty věci vlastně pomalu, odstředivou silou dostávají na zdi a tam pomocí toho gumičkového, hřebíčkového a tyčkového systému se usazují.
Výstava je jakousi oslavou výtvarné techniky bricolage, nebo Do It Yourself, tvorby z rozličných předmětů, které jsou právě náhodou po ruce. Díky množství lidí a zvuků v Mánesu při této tvorbě panuje chaos na hranici destrukce, která však nikdy docela nepropukne. O udržení harmonie se starají kustodi v bílém.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: V podstatě je to brigáda, řada jich byla z DAMU, protože je to velmi vděčné právě na pozorování, jak se lidi chovají, když jsou na svobodném poli – nemyslím děti, těm je to přirozené, ale spíš dospělí. Já jsem měl na začátku s nimi jenom krátkou instruktáž, co by tady měli dělat, jak by se měli pohybovat takzvaní kustodi, že tady nejde o to hlídat, ani poučovat, ani prozrazovat, co jak se používá.
Kustodi mají být spíš nápomocni, když je to třeba, a v určitých chvílích je jejich úlohou zabránit možným destrukcím. Běžní kustodi – například paní sedící v rohu – by v tak náročném prostředí asi vůbec neuměli zasáhnout.
Petr Nikl, autor konceptu výstavy: Doporučil jsem jim teda špunty do uší, těm starším lidem.
Podle známé psycholožky Anny Freudové dítěti trvá léta, než se naučí si řádně hrát, pohybovat se na hranici mezi subjektivním a objektivním. Tuto dovednost pak bude potřebovat k experimentování a představivosti po celý život.
Ondřej Janoušek, spoluautor konceptu výstavy: To je právě super na tom, sledovat třeba opravdu starý lidi, babičky, dědečky. Třeba tady stráví celý den a nejen s dětmi, ale i když tady jsou bez dětí, tak opravdu se zapojí do toho mumraje a na chvíli se v tom úplně ztratí. Někteří dospělí tu tráví celý den, zapomenou na chvíli na svět kolem sebe, takže terapie to je.
Okamžik, kdy na sebe zapomínáme, je důležitou součástí hry. Tehdy se rodí imaginace a intuice.
Mojmír Pukl, architekt výstavy: Vlastně přes tuto bezprostřednost věřím tomu, že člověk vchází v soulad s harmonií těch mocností, který jsou nad námi, nebo kolem nás, nebo tady všude.
Tvorbu návštěvníků nepřetržitě sleduje kamera či fotoaparát, takže se děj přenese do virtuálního světa a neskončí spolu s výstavou. Výstava Play dokazuje, že lidé nejsou neměnní, ale neustále se vyvíjejí na základě náhodných impulsů. Vzájemně na sebe působí s předměty, lidmi a prostředím. Lidé jsou zkrátka stvořeni ke hraní.
Autor: Bára Kopecká